O potřebě národů (Roger Scruton)

Od referenda před třemi a půl lety sleduji se zaujetím politické drama kolem vystoupení Velké Británie z EU. Říkal jsem si tedy, že bych si událost, k níž dojde o dnešní půlnoci, rád připomněl nějakým článkem na blogýsku.

Jelikož v lednu navíc zemřel p. Scruton, rozhodl jsem se spojit oba motivy, a půjčil jsem si z městské lidové jeho knihu O potřebnosti národů.

O potřebnosti národů je brožura, dalo by se říci politický pamflet, z roku 2004. Jejích 11 krátkých kapitol jsem přečetl zhruba za hodinu. Hlavním přínosem textu je hezké vystižení přínosu národního státu pro praxi slušného demokratického státu, který respektuje občanská práva. Poukazuje na empirickou zkušenost, že národní příslušnost 

není jediným druhem společenské příslušnosti a ani není výlučným pojítkem. Je však jedinou formou příslušnosti, která se až doposud ukázala schopná podporovat demokratický proces a liberální vládu zákona.

Čtenář musí ke knize přistupovat s tím, že autor používá pojmy svým osobitým způsobem, který je založen především na anglické zkušenosti - byť p. Scruton samozřejmě důvěrně a hluboce znal a cenil řadu jiných kultur, včetně té naší.

Z toho vyplývá i to, že si vybírá příklady národního státu, které se mu hodí a líbí (nebo které možná jen jako ideální konstruuje), a naopak zlé nacionalistické státy, které v historii reálně existovaly, označuje za patologické formy, které se nepočítají.

Nemám sklony hádat se o slovíčka, takže v principu bych souhlasil s p. Scrutonem, že pro demokratickou vládu je zdravým předpokladem, když existuje mezi občany (sousedy) po právu obývajícími určité území, sdílená představa, že na sebe pohlížejí jako na určité "my". K tomuto zájmenu se autor v celé knize vrací jako ke klíčovému pojmu.

[...] Národní loajalita nejenom vyúsťuje v demokratickou vládu, nýbrž tato vláda si ji navíc zcela zásadním způsobem osvojuje. Lidé, kteří jsou spojeni národním "my", bez potíží akceptují vládu, s jejímž názory a rozhodnutími nesouhlasí; bez potíží také přijmou legitimitu opozice či svobodné hlásání zdánlivě ostudných postojů. Stručně řečeno jsou tito lidé schopni žít v podmínkách demokracie a své politické aspirace vyjadřovat prostřednictvím volební urny. Žádný z těchto kladných aspektů nenajdete ve státech, v nichž se ono "my" opírá o kmenovou identitu nebo o víru.

Klíčovým mechanismem, který zajišťuje stabilitu přívětivého režimu v národním státě, je dle p. Scrutona accountability (v knize se překládá jako zodpovědnost, já bych použil spíše politická odpovědnost). Politická odpovědnost znamená, že veřejný činovník, který učiní něco nehorázného, odstoupí. I pokud neodstoupí, tak nehorázná vláda je ve volbách odvolána a nahrazena. 

Toto je podstata, která v rámci národního státu v praxi zajišťuje, že vláda musí vyvažovat neustále různé zájmy do nějaké dlouhodobě přijatelné podoby.

Autor volá k obraně proti nepřátelům národního státu, kteří ho ničí, a s ním hrozí zničit i svobody a výhody, které občanům přináší demokratický národní stát. Za jeho vnitřní ohrožení považuje nadměrnou imigraci lidí, kteří nepociťují závazek vůči "nám" a nepovažují se za jedny z "nás". 

Vnějším ohrožením národního státu jsou pro p. Scrutona všechny nadnárodní organizace tvořící právo, které nemůže národní parlament následně změnit. Svou polemiku míří hlavně proti EU, OSN, ale i WTO. Činovníci, kteří v těchto organizacích tvoří předpisy, sledují jen nějaký jediný zájem, pro který je příslušná mezinárodní úmluva vytvořena: například zajistit migrantům lidské právo na azyl anebo zajistit globálním korporacím právo volného obchodu nenarušované národními zákony. Takto vzniklé úmluvy však platí bez ohledu na to, že se v jednotlivé zemi změní okolnosti a že taková pravidla narušují společenskou rovnováhu a poškozují občany určité země. Činovníci nadnárodních organizací nenesou vůči voličům žádnou politickou odpovědnost za svou činnost: i když jejich předpisy způsobí sebevětší pohromu, tak žádný z nich neztratí svou práci v důsledku voleb, protože volby se týkají jen národních parlamentů a vlád. Zásady, které si mezinárodní organizace vymyslely, musejí pak v praxi realizovat národní orgány, a to ještě jen v těch zemích, kde platí vláda zákona (což jsou právě typicky národní státy), protože diktatury si z mezinárodních úmluv nic nedělají, přestože pro tyto úmluvy v mezinárodních organizacích hlasují a mluví do jejich podoby. Mezinárodní organizace též nemají ze stejného důvodu ani žádné zábrany útočit na svobody občanů: p. Scruton v té souvislosti kritizuje setrvalé skandální pokusy orgánů Evropské unie o zavedení trestných činů spočívajících ve vyjadřování určitých vládě nepříjemných názorů (xenofobie atd.).

Osobně se mi myšlenky p. Scrutona líbí, i když se často rozcházejí s mnoha politickými názory, pro které jsem většinu života hlasoval. Jeho hlavní postřehy o souvislostech mezi politickou odpovědností, občanskými svobodami a pocitem národní sounáležitosti jsou pozoruhodné, i když současně jednotlivé argumenty a konkrétní příklady nejsou vždy plně přesvědčivé, nebo jsou dokonce celkem pochybné.

P. Scruton psal právě v době, kdy se EU čerstvě rozšířila mj. o Česko a začínal pokus o evropskou ústavu.

Teze o odporu proti mezinárodnímu zákonodárství a soudnictví došly praktického testování až nyní, v právě dokončovaném brexitu. Zachování politické odpovědnosti vládnoucích vůči ovládaným prostřednictvím voleb (v britské volební hantýrce pod heslem "Take Back Control") mi připadá asi jako nejsilnější argument pro vystoupení Velké Británie z EU, který jsem v debatách o brexitu slyšel; pokud bude Brusel vládnout v budoucnu nad EU nerozumě, může se živá politická odpovědnost v UK stát hmatatelným a dlouhodobě přínosným ziskem brexitu. Samozřejmě proti tomu stojí v bolestném dilematu osudy různých skupin lidí (v Británii i v EU), kteří za vystoupení UK ze společného trhu zaplatí třeba zrušením svého pracovního místa.

Správnost rozhodnutí o brexitu bude možno myslím otestovat empiricky: když se podíváme za 15 nebo 20 let na EU a na Anglii, tak si bude možno jistě udělat úsudek, kdo bude mít šílenější, a kdo naopak rozumnější zákony. Pokud je hypotéza o politické odpovědnosti správná, měla by mít tou dobou Anglie zákony rozumnější než EU.

Závěrem bych ještě připomenul vřelý vztah p. Scrutona k ČR. V červenci 2019 mu zjistili rakovinu s akutním ohrožením života. Ještě v listopadu dorazil do Prahy a převzal od předsedy českého Senátu (v mezidobí též zemřelého) p. Kubery stříbrnou pamětní medaili Senátu. Několik dnů před smrtí publikoval v časopisu Spectator (zde) stručné poznámky o právě uplynulém roce 2019 a o návštěvě Prahy tam napsal pěkné vyznání českému národu:

Češi předali pamětní medaili zrovna euroskeptikovi, konkrétně mně, v dojemném obřadu, který mi připomněl důvody, proč - přes všechny přednosti Poláků, Maďarů, Rumunů a mnohých dalších - jsem své srdce nechal právě u těch ostýchavých, cynických Čechů a už jsem je nedostal zpět.

Knihu bych doporučil: přestože jednotlivá tvrzení mohou vyvolávat otázky nebo i pochybnosti. vcelku jde o stručné, působivé a podnětné čtení.

První věta knihy: Demokracie vděčí za svou existenci loajalitě vůči národu - loajalitě, o níž předpokládáme, že ji sdílí vláda i opozice, všechny politické strany i všichni voliči.

Poslední věta: Pokud se suverenity zbavíme, přivoláme nejprve despocii a posléze anarchii, které Kant tolik obával.

Goodreads: 80 % (z 21 hodnocení)

Databáze knih: 83 % (z 8 hodnocení)