Co lze napsat o Vidění, jak se čtvrtý díl nazývá? Postavy už znám, děj se posouvá kousek oproti minulému dílu, takže v tomto směru vše dle očekávání. Když jsem si říkal, jaký byl můj celkový čtenářský dojem, tak jsem si uvědomil, že hlavní emoce ve čtvrtém dílu šly zhruba v takovémto opakujícím se cyklu: bolest, bolest, bolest, hrdinové mají chvilku pohody při dobrém jídle s přáteli, zatím se v skrytu chystá další strašlivá bolest, bolest, bolest, flaška whisky na bolest, zjištění kruté pravdy, bolest, vzpomínka na potlačené trauma z dětství, bolest, bolest, chvilkový matoucí pocit vítězství, bolest.
Napadlo mě, že je to nenápadná, ale velká rafinovanost kombinovat permanentní strašnou bolest – jako velké téma Vidění – s lehkostí vypravěčského stylu. Postavy průběžně vtipkují. I ve chvilkách, kdy se rozhoduje o osudu vesmíru, se věnují naprosto všedním věcem. Když si postavy telefonují, tak pí autorka nikdy nezapomene uvést, zda příslušný telefonista namísto sebe zobrazil jen svou ikonu (a nezapomene říct, jakou ikonu), nebo zda připojil i kameru a svůj obraz. Nezapomíná se na to, jaký čaj protagonisté pijí, jestli víno bylo drahé, jestli whisky byla jednodruhová nebo laciná směs, a co přesně si dávají k večeři. Dámské postavy mají pravidelně příležitost spočinout zálibným okem (i zálibným hmatem :-) ) na vypracovaných svalnatých tělech svých mužných protějšků.
A vskrytu se mezitím pomalu dějí hrozivé strašlivé změny – kousek se jich ve čtvrtém dílu poodhalí. Náznaky temných osudových sil dávají vyniknout ve zvláštní ostrosti proudu detailně popsané všednodenní konvence.
Tam. Do tmy a do ticha. Do svého dětství.
Šatna byla od minule vzorně uklizená. Nějaký démon činorodosti Sofii
přiměl, aby půlku krámů vyházela a zbytek vecpala do krabic, označených
nápisy typu Kabelky retro, Porcelán vyřazený, Nářadí a šrouby atypické nebo Ostatní I, II a III. Po takových opatřeních nebylo těžké probojovat se k zadní stěně. Stačilo vytahat bedny na chodbu a za nimi vystrkat i regál. Navenek
jen drobná změna v uspořádání nábytku, ale díky ní je všechno jinak.
Nánosy času zmizely. Odloupla se vrstva příčetnosti; a tamto je zpátky.
Je to odhalené. Získává to svou starou moc. Když tu zadní zeď
uviděl, drtivě ostře si to uvědomil. Strach ho zabrněl na nártech a v
dlaních. Víc práce než celé stěhování mu dalo to další: sebrat odvahu a
do uprázdněného prostoru se vrátit... překročit práh, zlomit kouzlo... a
znovu se čelem srazit s druhou realitou vlastního života. Normální
svět zůstane venku na chodbě. Šatna už nebude šatnou a stane se tím,
čím bývala kdysi: kamennou slují, vězením, mučírnou... kobkou bez oken.
Vrací se ke svému původnímu účelu - protože já ji tak použiju. Je to
lahrdökawöarská cela.
A při tom všem zůstává hlavní zápletka naprosto tajemná. Nedovedu fakt odhadnout, jak se vlastně celý příběh nakonec vyvine. Nedovedu pořád ještě odhadnout ani to, kdo je vlastně hodňák a kdo je zlák! A to prosím nejde o pochyby týkající se jedné postavy – týká se to prakticky všech. To bych opravdu nečekal, že lze vést příběh tak nepředvídatelně ještě ve čtvrtém dílu.
Zapomenout se nesmí ani na všechny ty skvělé pasáže, jako třeba když hlavní hrdina třeba telepatický diskutuje s duší mrtvého gerdánského gleewarina.
Takže i čtvrtý díl si dovolím doporučit. Myslím, že jsem se stal naplno fanouškem.
První věta knihy (je obligátní, zase stejná): Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, protože tím, jak zůstávají utajeny naší mysli, nad námi získávají moc.
Poslední věta: "Přinášíme mimořádné zprávy," řekl reportérův hlas.
****
Další články:
- ostatní díly Mycelia - 1. díl, 2. díl, 3. díl.
- Na pomezí Eternaalu (povídky ze světa argenitu) - zde.
- audiokniha Jantarové oči (Mycelium I.) - zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat