Výsadní postavení má pro mě i z dalšího podobného důvodu: když jsem dělal tehdy příjimačky na fildu na němčinu - dějepis, tak Černá koule byla jedna z krátkého seznamu načtené německé literatury, kterou jsem se mohl tehdy presentovat. Na ústních zkouškách na germanistiku mě zkoušel takový zachmuřelý starší pán, který se jmenoval Kurt Krolop. A vyptával se mě právě na tu Černou kouli. Cosi jsem blekotal: když jsem se slyšel, co říkám, tak mi to rovnou přišlo hloupé. Ale asi tam přesto nějaký bod byl, protože následně jsem si všiml, že právě ten p. Kurt Krolop napsal předmluvu k tomu vydání Černé koule, které mám. Tím pádem se mi tato věc pojí se starou vzpomínkou prchavého triumfu, když mě na tu fildu vzali a dokonce mi pak někde velice srdečně říkali, jak se mě těší. Takových chvil nemám zas tolik. Navíc si v tom člověk promítá možnou alternativu svého života.
Knížka samotná není myslím úplně takový trhák. Mám docela podezření, že úplně všechny ty povídky jsem důkladně přečetl až teď, i když jsou krátké. P. Meyrink strávil myslím v Praze necelá dvě desetiletí na konci 19. století, od své puberty. Povídky jsou takové typické, jaké bychom čekali od pražské německé literatury té doby: exotické náměty, východní moudrost, mystika, dekadentní večírky, posměch vůči Rakousku, satira.
Nejvíce mě při čtení zajímají dva momenty:
Jednak povídky p. Meyrinka representují kulturu města, kde bydlím, ale kulturu, která je již zcela zaniklá. Češi v těch příbězích vystupují poměrně často, ale vždy jen jako kulisa. Dodejme, že jako kulisa notně pasivní a tupá. České postavy bývají prostí vojáci nebo sluhové. Z určitého úhlu pohledu třeba takový p. Švejk na tento typ navazuje docela plynule, jenom z pohledu českého; možná i proto je pro nás tak těžko uchopitelný a různě složitě se interpretuje. U p. Meyrinka může být příkladem vojín Václav Zavadil z povídky Žhavý voják. Václav Zavadil slouží v nespecifikované cizinecké legii kdesi na Východě, u národa Annánců. P. Zavadil vypil v opuštěné chatrči místního fakíra záhadnou opalizující vodu a poté začala růst vojínova tělesná teplota. Případ vojína Zavadila je předmětem debaty důstojníků:
"Teplota mezitím stoupla na 80 stupňů..."
Profesor udělal netrpělivý, odmítavý pohyb:
"No a?"
"Pacient prodělal před desety lety
tyfus, před dvanácti lehký záškrt; otec zemřel na frakturu lebky, matka
na otřes mozku; děd na frakturu lebky, babička na otřes mozku! - Pacient
a jeho rodina totiž pocházejí z Čech," dodal subalterní lékař na
vysvětlenou.
Druhý moment je ta nenávist k rakouským úřadům, která se vine všemi povídkami. Připadá mi, že to není vůbec výjimečný rys literatury z té doby. Přitom jde o dobu, kterou dnes hodnotíme jako období českého hospodářského a civilizačního zázraku, kdy naši předci vybudovali instituce a základy blahobytu, který následující generace nedovedly v mezinárodním srovnání ani zdaleka udržet. Jsem dalek toho činit nějaké ukvapené uzávěry. Ale jako pracovní teorie se nabízí, že není možná špatným rysem doby, když spisovatelé jí pohrdají a vysmívají se její hlouposti, respektive tak mohou činit.
Tahle stará satira už samozřejmě o století později už tolik nefunguje, protože neznám její terč. Ale povídka Dobytí Sarajeva mi připadá docela vtipná. Hlavně motiv, že řecký protivník p. Kavankopoulos škodí rakouskému válečnému snažení tím, že všemožně nechává rakouské velení, aby se znemožnilo vlastní neschopností.
Tak například ten Thesalan ustanovil
trest smrti pro každého ze svých lidí, který by se opovážil střílet na
některého z našich důstojníků, a odůvodnil to svému štábu ztřeštěnou
větou: "Běda nám, kdyby nepřítel zůstal bez 'velení' a mužstvo by bylo
odkázáno samo na sebe."
Tato mánie šla u Kavankopoula tak
daleko, že tajně zaměstnával rolníky, pastevce, cikány a tak dále, kteří
dokonce museli udržovat v pořádku telegrafní dráty v naší zemi (!!), v
noci potají spájeli přetržené dráty a podobně jen proto, jak prý se
vyjádřil, "aby nejvyšší velení ve Vídni mohlo nepřetržitě uplatňovat
vliv na vedení války."
Autorovy zážitky s důstojníky a úředníky jsou na tom prostě znát, protože on sám se dostal s důstojníkem do konfliktu kvůli ženě, a poté byl tři měsíce držen v Praze neoprávněně ve vazbě. Za tu dobu mu zkrachovala jeho banka, kterou v Praze měl, aniž by se zjistilo jakékoliv jeho nezákonné jednání. Poté odešel do Mnichova. Na dobu vazby určitě reagují tři vážné melancholické povídky, které popisují depresivní náladu ve vězení.
Knihu doporučuji každému, kdo se chystá dělat přijímačky na fildu u p. Krolopa:-)
Kompletní povídky p. Meyrinka v originále jsou volně k dispozici pro čtečky např. zde. (Jsou tam i odkazy na pdf).
První věta knihy: Jen zřídka vědí Angličani nebo Francouzi, kde Praha leží -- neboť, jak stojí v bibli, zvolili lepší stránku.
Poslední věta: Neboť růže -- jako panna -- přeje si být okla-má-na.
Žádné komentáře:
Okomentovat