Lover/Fighter (Kristina Hamplová)

Dnešní knížku si zapůjčila má pí choť od pana presidenta. A když už jsme ji měli doma, též jsem si ji přečetl.

Je dost důvodů, čím mi kniha Lover/Fighter nebyla na první pohled úplně blízká: současná próza s tématem drog a alternativních městských životních stylů mladých a mladých dospělých, navíc s nádechem postapokalyptických příběhů. Nic z toho v knihách normálně nevyhledávám.

Tyto povrchnosti však nakonec nebyly důležité a četba Lover/Fighter mě velice bavila. Práh úvodní nedůvěřivosti pomáhá překonat už provedení knihy: útlý svazek s pevnou vazbou, kraťounké jedno- až čtyřstránkové kapitoly, názvy kapitol velkým neformálním písmem, uměřené kresby tuší jako ilustrace ke každé za čtyř sekcí, které jsou výrazně odděleny časem, kdy se děj odehrává, a sice přesným uvedením roku (2014 - 2019 - 2023 - 2031).

Hlavní protagonistka, která děj vypráví v první osobě, sama o sobě uvádí, že se v době, kdy pracovala, živila komunikací, neboť má ke komunikaci vlohy.

Osobně považuji toto dílo za mistrovskou ukázku toho, jak někdo umí písemně vyjádřit myšlenku s přirozenou lehkostí, která je přesná a krásná, avšak čtenář si toho všimne spíš mimochodem. Úvodní kapitoly, které civilním, zdánlivě neumělým stylem, popisují milostná a alkoholická dobrodružství dospívající mládeže z lepších rodin z malého města u Prahy v polovině desátých let, jsem bral jako celkem běžné zábavné vyprávění tohoto žánru; mladí lidé všech generací z různých míst psali o tom, co se dělo na večírcích pořádaných v domech (chudáků) nepřítomných rodičů. 

Až někde v polovině knihy mi došlo, že tón vyprávění je vlastně psaný s obrovským odstupem a přehledem: z pozice někoho, kdo je doma ve vysoké kultuře, přestože proud pubertálních opileckých a vztahových historek klame tělem. Konkrétně to bylo ve chvilce, kdy je v textu použito najednou přirovnání z vyšší kultury, a sice k jazzu.

Máma byla na Samka hrdá, že ty strašilky chtěl, protože to jsou zvířata pro chytré děti. Psa chce každý hlupák, ale pečovat klacků v terárku, to chce vkus. Strašilky jsou něco jako jazz mezi domácími mazlíčky.

O kus dál je použito podobné přirovnání vizuálně krásné nesmyslné rvačky dětských gangů k incenaci opery.

Od chvíle, kdy jsem si uvědomil tuto konstrukční stránku knihy, jsem se bál, aby mě ta racionální úvaha nerušila od ponoření do četby. Ale nastal opak: oddal jsem se textu, který mě vedl dovedně dál; naznačoval vážnější (a mně bližší témata), aniž by je však rozváděl. Síla vypravěčského tónu na mě působila až hypnoticky.

To jsem si říkal i v poslední kapitole, která se mi striktně vzato už moc nelíbila, protože jsem se přestal orientovat v ději. A když tam přichází postava mladého chlapce, který ve světě, který z nějakých důvodů přestává používat internet, si webový obsah tiskne na papír, už jsem začal kroutit očima, co to je za blbé klišé. Zvlášť u obrazu, kdy si ten chlapec tiskne internetové video okénko po okénku tak, že při rychlém listování se vytištěný obrázek rozhýbe. Avšak autorka mě i zde nakonec dostala, když se ukáže, že chlapec si cíleně do videa vkládal i reklamy, aby nebylo tak nudné.

Kniha Lover/Fighter měla myslím docela silný ohlas a vyvolala rozličné reakce. Já osobně tu knihu považuji za famózní dílo, které mě příjemně vtáhlo do četby. Nejsem literární teoretik, abych byl schopen analyzovat, jakými metodami to autorka docílila; ale coby prostý čtenář jsem intenzivně vnímal i svěží novost a současnost té knihy, což je zážitek, který žádná, ani ta nejlepší, stará kniha neposkytne. 

První věta knihy: Poznat člověka na steroidech není těžké.

Poslední věta: Ale jenom protože si to dovedu představit, nemusím ještě dělat vůbec nic. 

 

Databáze knih: 67 % (z 92 hodnocení)
Goodreads:  70 % (ze 172 hodnocení)