"Ráj" "národní pospolitosti". Mořské lázně Prora a německá "národní pospolitost" (kolektiv autorů)

Je tomu patnáct let, co jsme poprvé vyrazili v prvním červencovém týdnu na minidovolenou na Rujánu. Koupil jsem si tam tehdy jako suvenýr brožurku o rekreačním projektu nacistického režimu v místě Prora. O brožuře jsem psal i zde na blogýsku (zde). I letos jsme se pohybovali nedaleko, tak jsem si ke stavbě jen krátce zaběhl. Přestože bylo odpoledne, tak jsem ještě stihl i návštěvu dokumentačního centra k Proře. tam jsem si zakoupil malý brožovaný katalog ke stálé expozici.

Katalog z velké části odráží výstavní panely dokumentačního centra. Jeho předností je množství fotografií.

Když se dívám na článek o brožurce, který jsem psal před patnácti lety, tak základní informace se nemění. Prora byla projektem Německé pracovní fronty, neboli režimních nacistických odborů (DAF) - a především jejich říšského náčelníka p. Roberta Leye, který osobně nikdy neopomněl zdůraznit, že myšlenka rekreačního areálu pochází přímo osobně od vůdce. Projekt měl prominentní místo v režimní propagandě a třeba na světové výstavě v Paříži se modelem chlubil i osobně pan Adolf.

Pozemek koupili v roce 1935, na podzim uspořádali architektonickou soutěž a v roce 1936 byl položen základní kámen. Pak se projektovalo a v letech 1938 a 1939 se intenzivně stavělo: firmy mezi sebou soutěžily, kdo bude stavět rychleji. Vyhrál prý Hochtief, protože jako jediní si přivezli jeřáb.

Rozestavěná Prora - stav v r. 1938.

Malá brožurka, o které jsem psal před patnácti lety, se soustředila jen na samotnou budovu. Ani tento katalog není obrovský (70 stran), ale přeci jen má ambici postihnout celkový fenomén volnočasové organizace Síla díky radosti (Kraft durch Freude), takto součásti odborů. A ještě v širším měřítku komentuje výstava sociální politiku Hitlerova režimu vůbec.  

Nedovedu na malé ploše blogýskových zápisků z výstavy charakterizovat tu jejich sociální politiku, jen pár poznámek. 

- Po převzetí moci razantně a násilně převzali majetek mnoha organizací a pronásledovali politické odpůrce. Tak na prvního máje 1933 uspořádala nová nacistická vláda oslavu svátku práce a hned druhý den ozbrojené oddíly strany a policie obsadily budovy odborů, osazenstvo zatkly a odborový majetek převzala nacistická Německá pracovní fronta.

- Všechno šlo z dnešního pohledu velice rychle i nadále. Pracovní se starala o trávení volného času zaměstnanců - možná trochu obdobným způsobem, jak si to starší z nás ještě pamatují ze starého režimu u nás. Sportovní oddíly, divadla, výlety, oslavy. Highlightem byly námořní plavby na turistických křižnících, které KdF nabízela od roku 1934; samozřejmě, že kapacity takových akcí byly omezené a podíl skutečně obyčejných lidí mezi účastníky zájezdů nebyl vysoký. Členství v pracovní frontě bylo povinné, takže díky zabavenému majetku původních svobodných odborů a díky členským příspěvkům 23 milionů členů měla DAF k dispozici obrovské prostředky.

- Výstava se pochopitelně zaměřuje na odvrácené strany sociální politiky: vyhroceně diskriminační povahu (výhody jen pro panskou rasu), stagnující platy po celá třicátá léta, špiclování mezi členy či stoupající pracovní dobu z důvodů válečného úsilí. Tak jako budova v Proře měla tajný vedlejší účel jako lazaret pro případ války, tak i celá nacistická sociální politika měla vždy (veřejně nepřiznaný) účel obnovy pracovní síly a posílení morálky pro chystanou válku.

- Výstava zdůrazňuje průběžně nespornou prorežimní funkci pracovní fronty s tím, že neměla zastupovat třídní zájmy pracujících proti podnikům, ale měla tento třídní rozpor překonat na bázi národní jednoty. Německý dělník měl příslib, že i on se stane pánem, ideálně v novém životním prostoru na východě. Zaujalo mě však, že podnikové organizace pracovní fronty evidentně zasahovaly i do jednání managementu: výstava ukazuje, že DAF pracovala s talenty v závodech a podílela se na jejich rozvoji. V brožuře tato část není, ale na jednom výstavním panelu se psalo i o pracovních soudech DAF, které řešily stížnosti zaměstnanců na management a běžně odsuzovaly firmy především v případech nevyplacené mzdy.

Podniková školicí místnost DAF 
v čokoládovnách Bodeta. 

Vůbec mi připadá jako zajímavá dílčí otázka, jak přesně fungovala politická zpětná vazba v nacistickém režimu. Objektivně je jasné, že zpětnou vazbu nemohly poskytovat volby, protože ty se nekonaly, ani média, neboť ta byla zchlajšaltovaná. Přesto je vidět i v brožuře, že DAF reagovala na kritiku členstva - například, že na mořské plavby se nedostanou obyčejní lidé - proto zaměřili úsilí na velké množství autobusových zájezdů, které byly dostupné většímu množství - výroční zpráva za rok 1936 uvádí 5,4 mil. účastníků zájezdů. K tématu zpětné vazby mě zaujala i zmínka o eugenickém programu nacistů. Brožura uvádí, že program byl u veřejnosti nepopulární, a tak režim v roce 1941 oficiálně ukončil euthanasii dospělých "dědičně zatížených"; potajmu však program pokračoval. I tady je vidět, že musela fungovat nějaká zpětná vazba od obyvatel k režimu a režim na ni reagoval.

Celkově bych uzavřel, že mamutí čtyřiapůlkilometrová ubikace je docela dobrou metaforou celkového úsilí NSDAP v sociální oblasti. Bylo vyhroceně diskriminační, s povrchními přísliby, které se však nikdy nenaplnily ani pro příznivce, protože nakonec převážily skryté záměry a účely.

Model ubikace v Proře (všechny pokoje byly stejné)
kontroloval osobně říšský vůdce - o přestávce
divadelního představení v Mnichově (!)

V megastavbě na Baltu se nikdy žádný člen pracovní fronty nerekreoval, ani ten neuvědomělejší úderník. Do začátku války byla dokončena jen hrubá stavba ubikací. Během války sloužila část budov jako kasárna pro výcvik pořádkových jednotek pro okupovaná území.

Po válce byl jeden segment vyhozen do povětří sovětskými vojáky; ti užívali areál několik let po válce. 

Ani po válce se v Proře nikdo nerekreoval: vedle Rusů tam byla kasárna východoněmecké armády. 

Brožura, o které jsem psal před patnácti lety, psala o nejasné budoucnosti areálu. Já jsem v článku psal, že si nedovedu představit, jak ho dnes využít. Jak jsem se mýlil! V mezidobí byly téměř všechny objekty privatizovány a developovány pro trvalé i dočasné bydlení. Zchátralý je dnes již jen poslední úsek - ten který zůstal státu a kde je dokumentační centrum.

Aktuální stav budov - vlevo pohled od souše,
vpravo pohled od pláže (foto - já).

Budete-li na Rujáně, koupi katalogu doporučuji, stejně jako tamější písečnou pláž.

První věta katalogu: Prora je synonymem pro jediné mořské lázně KdF, které byly z podstatné části dokončeny, a sice v době mezi květnem 1936 a létem 1939.

Poslední věta: Ve veřejném vlastnictví zůstal pouze stavební úsek severní "odpočinkové haly", v němž se plánuje nové vzdělávací a dokumentační centrum.

 

Goodreads: 90 % (ze 2 hodnocení)