Na jaře mi pan president fandomu doporučil a rovnou zapůjčil sborník povídek pana Heinricha von Kleista. Neměl jsem o tomto autorovi tušení a už si upřímně ani nepamatuji, jak se k němu hovor při zahradním posezení stočil.
Kleistové byli po celou dobu trvání Pruska oporou státu a v dobách rozkvětu Pruska z něho pocházely desítky generálů a státníků.
Ale zpět ke knize.
Sborník jeho povídek vyšel česky v roce 1977: kniha je sympaticky útlá, pěkně provedená - s pevnou vazbou a opatřena vysvětlujícím doslovem.
Její autor patřil sice do mocného rodu, ale sám prožil život v chudobě. Měl velké ambice, ale jeho osud byl krátký, nešťastný a plný neúspěchů. Žil v době napoleonských válek a zemřel ve 34 letech společnou sebevraždou se svou milenkou na břehu Wannsee.
Pokud jsem pochopil, tak většinu života se snažil prosadit jako dramatik, částečně s patriotickými kusy oslavujícími německý odboj proti francouzské agresi. To mu vyneslo určitě posmrtné uznání od německých nacionalistů.
Paradoxně jako umění s nadčasovou hodnotou se necení jeho divadelní hry, nýbrž povídky, kterých napsal jen osm, víceméně mimochodem a pro peníze.
Dlouhá je jen úvodní povídka Michael Kohlhaas, která je též nejslavnější a byla mj. i opakovaně zfilmována. Děj je založen na skutečných událostech z doby lutherské reformace: pan Kohlhaas byl spravedlivý, pracovitý člověk, třicátník na vrcholu sil, obchodník s koňmi, s milující ženou a dětmi. Celá zápletka je založena na rozdrobenosti tehdejší německé říše: pan Kohlhaas bydlel v Braniborsku, ale koně chodil prodávat do Drážďan, tj. do Saska. Jednoho dne při průchodu kolem vesnice Tronky platil jako obvykle clo za průchod přes hranice. Od celníka se však dozvěděl, že starý pán na hradě Tronkenburg zamřel a nový pán - Wenzel (!) - prý stanovil, že k průchodu musí cizinci mít ještě i saský pas.
Kohlhaas s touto byrokratickou šikanou nesouhlasil a šel si stěžovat na hrad, kde se mu padouch pan Wenzel z Tronky vysmál i se svými veselými kumpány a jeho zlý kastelán donutil Kohlhaase nechat na hradě koně, než si vyřídí pas.
Vtom vystoupil z hloučku kastelán a řekl, že přece slyšel, že nesmí cestovat bez pasu. Kohlhaas se obrátil a otázal se urozeného pána, zdali se tato okolnost, která ničí veškerou jeho živnsot, skutečně zakládá na pravdě. Urozený pán odcházeje odpověděl s ropačitou tváří: "Ano, Kohlhaasi, pas si musíš obstarat. Promluv s kastelánem a jeď si po svých." Kohlhaas jej ujistil, že nemá naprosto v úmyslu obcházet nařízení, týkající se snad vývozu koní, slíbil, že si pas obstará v dvorské kaneláři, až bude projíždět Drážďany, a prosil, aby ho jen tentokrát nechal odjet, protože mu o tomto požadavku nebylo nic známo. "Nu," řekl urozený pán, jelikož se znovu rozzuřila bouře a pronikla jeho vyzáblými údy, "nechte toho krkouna běžet. Pojďte," řekl rytířům, otočil se a chtěl jít do hradu. Kastelán řekl, obraceje se k urozenému pánovi, že tu koňař musí nechat alespoň nějakou zástavu, aby bylo jisté, že si pas obstará.
Ukázka snad věrně ilustruje zvláštní suchý a zdlouhavý styl povídky, který se zaměřuje na byrokratické procedury a jejich prolínání s nahodilými osobními okolnostmi rozhodujících hodnostářů.
Jako ve všech Kleistových povídkách, i tato se vyvíjí stále k horšímu: koňař musí koně nechat na hradě, kde mu je surovým zacházením strhají. Tím se rozjíždí individuální pomsta spravedlivého občana proti byrokratické svévoli ze strany vládnoucího systému a jeho podílníků. Když přibude jedna další nečekaná šikana, sama o sobě snad drobná, pohár trpělivosti přeteče. Počátek příbhěhu může vzdáleně připomínat třeba premisu legendárního filmu Volný pád (Falling Down) s vytočeným mužem středního věku v dopravní zácpě.
Rebelie pana Kohlhaase je však rozsáhlejší: zorganizuje celou povstaleckou armádu, která rabuje a ničí celý kraj. Paralelně s tím sledujeme, jak si vrchnost a její činovníci přehazují jako horký brambor odpovědnost za to, kdo povstání zavinil, a za vyřešení nastalé situace.
Michael Kohlhaas v nesmiřitelném boji za své právo na vrácení koní v původním dobrém stavu odmítá veškeré kompromisy a postupně ztrácí majetek, ženu a nakonec i život.
Osobně bych řekl, že novela o p. Kohlhaasovi může čtenáři se zájmem o naše západní sousedy připomínat určité archetypy osob i jednání, které jsou nadčasové: jednak sám hlavní protagonista, jako neodbytný kverulant, který přes všechny instance a řízení vede svůj spor o byrokratickou drobnost veden neoblomným přesvědčením, že je v právu. A pak též mechanismy ve vrchnostenských kancelářích, kde se hledají východiska, jak se vyvléci z odpovědnosti a - nelze-li - jak zohlednit potřebu zachování tváře různých významných osob, a za tím účelem s perverzní kreativitou vymýšlet právnická zdůvodnění čehokoliv.
Komoří pan Kunz, který byl při změnách v saských státních úřadech jmenován prezidentem státní kanceláře a který octnuv se v úzkých nechtěl z rozmanitých důvodů urazit berlínský dvůr, odpověděl jménem svého panovníka, velmi sklíčeného došlou nótou, že se diví nevlídnosti a nespravedlivosti, s níž je drážďanskému dvoru upíráno právo soudit Kohlhaase podle zákona pro zločiny, jichž se dopustil v této zemi, kdyžtě je celému světu známo, že má v hlavním městě značnou usedlost a sám vůbec nepopírá, že je saským občanem. Ale protože polská koruna shromažďovala již na saských hranicích vojenský houf o pěti tisících mužích, aby si vybojovala své nároky, a protože arcikancléř pan Heinrich z Geusau prohlásil, že Kohlhaasenbrück, osada, po níž se koňař jmenuje, je v Braniborsku, a že vykonání vyneseného nad ním rozsudku smrti bude pokládáno za porušení mezinárodního práva, přivolal kurfiřt na radu samotného komořího pana Kunze, který se chtěl z této záležitosti vyvléct, prince Christiana Míšenského z jeho statků a rozhodl se po několika slovech tohoto rozumného pána, že vyhoví požadavku berlínského dvora a Kohlhaase mu vydá. Princ, který se musil na přání svého zkrušeného panovníka ujmout řízení Kohlhaasovy věci, ačkoliv byl pramálo spokojen s nepřístojnostmi, jež se udály, se tázal, na jakém podkladě si nyní přeje, aby byl obchodník s koňmi u berlínského komorního soudu obžalován; a poněvadž se pro podezřelé a nejasné okolnosti, za nichž byl napsán, nemohl odvolávat na jeho neblahý dopis Nagelschmidtovi, a dřívějšího plenění a žhářství se však pro veřejný list, jímž mu bylo všechno odpuštěno, dovolávat nesměl, rozhodl se kurfiřt, že předloží Jeho císařskému Veličenstvu ve Vídni zprávu o Kohlhaasově ozbrojeném vpádu do Saska, že si bude stěžovat na porušení provolaného jím veřejného zemského míru a žádat Jeho císařské Veličenstv, neboť není vázáno žádnou amnestií, aby říšským žalobcem pohnalo pro to Kohlhaase u dvorního soudu v Belíně k odpovědnosti.
Předchozí blok textu jsou prosím dvě věty. Ale věřím, že si ctěný čtenář učiní podle nich věrnou představu, jaké čtenářské cvičení ho u pana Kleista čeká.
Zbývajících sedm povídek je již podstatně kratších a jejich četba je lehká. Místa a časy děje jsou velice pestré a rozprostírají se po celé zeměkouli. Postavy jednají však všude vypjatě a jsou konfrontovány s tragickými okolnostmi.
Obzvláště neobvyklé prostředí děje má povídka Zásnuby na Santo Domingu, která se odehrává na Haiti v době "když černí zabíjeli bílé" (jak píše autor), neboli v době povstání haitských otroků proti francouzské vládě kolem let 1803 až 1804. Premisou povídky je, že lokální skupina povstalců obsadí jednu usedlost s plantáží a z ní odchytávají a likvidují francouzské utlačovatele. Nebyl by to pan Kleist, kdyby i v takových extrémních podmínkách nebyly věci právně obtížnější: povídka popisuje konfrontaci lokálního velitele povstalců s prchající skupinou bělochů, která povstalcům vysvětluje, že nejsou Francouzi, nýbrž Švýcaři. A jako vždy u tohoto autora je hlavní důraz na tragických dilematech jednotlivců, konfliktech mezi jejich morálními závazky a absolutními požadavky na správnost vlastního jednání a naprostou oddaností milované osobě.
Závěr laboratorních prací: povídky jsou již dvě stě let staré, ale stejně se mi líbily hezky a mohu je doporučit.
První věta knihy: Na březích Havoly žil kolem šestnáctého století obchodník s koňmi, jménem Michael Kohlhaas, učitelský syn, jeden z nejřádnějších a zároveň nejstrašnějších lidí tehdejší doby.
Poslední věta: Soubor, který nyní vychází k dvoustému výročí autorova narození, je prvním českým vydáním všech novel a alespoň dílčím pokusem o zaplnění mezery, již Kleistův odkaz v naší ediční praxi zanechává.
Databáze knih: 73 % (z 18 hodnocení)
Goodreads: 70 % (z 4 566 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat