P. von Mises vyznával tržní ekonomiku bez intervencí vlády, přičemž k takové volné ekonomice dle jeho názoru logicky náleží i politický systém liberální demokracie. Z četby jsem nabyl dojmu, že polemizoval nejen s různými modely řízené ekonomiky, které v jeho době existovaly, ale kritizoval i tehdy převažující proud ekonomické teorie, který se snažil konstruovat matematické modely ekonomických vztahů.
Nabyl jsem (laického a jistě zkresleného) dojmu, že p. von Mises naproti tomu jakékoliv matematické rovnice odmítal. Ekonomický model tržního hospodářství popisoval jen slovně a považoval ho za prokázaný na základě znalosti lidské povahy a navazujících logických úvah.
Výstupem ekonomie jakožto vědy je v jeho podání v zásadě vyprávění, jak vznikají ceny a jak se chovají tržní subjekty v modelu dokonalého trhu. Pana von Misese zajímaly prostředky, které jednající lidé volí k dosažení cílů. Ekonomie v jeho podání se nezabývá nikdy tím, jestli cíl lidského jednání je správný, rozumný, morální či naopak. Ekonomie se zabývá pouze prostředky, které jednající člověk volí k dosažení svého cíle, a hodnotí, jestli zvolený prostředek vede ke zvolenému cíli.
Co bych tak na blogýsku asi mohl napsat o téměř tisícistránkové bichli shrnující okrajový proud ekonomické teorie ve stavu k r. 1949? Především bych řekl, že jsem na sebe pyšen, že jsem ji přečetl.
Pak bych řekl, že odborníci jistě dál od r. 1949 debatují zajímavé fajnovosti a budou je debatovat i nadále. Ale pro mé hrubé potřeby budu ve svém dalším životě vycházet ze závěru, že případ je uzavřen a že p. von Mises měl pravdu. Nevidím rozumné argumenty proti tomu, že tržní ekonomika je systém, kde je suverénem spotřebitel, který se volně rozhoduje, které své potřeby kdy a jak uspokojí. Prostřednictvím co nejlepší dělby práce, cen a cenové kalkulace pak tento tržní systém odměňuje ty podnikatele a kapitalisty, kteří lépe odhadnou budoucí potřeby spotřebitelů a efektivněji využijí kapitál a práci.
Naproti tomu systém řízené ekonomiky bude mít vždy principiální problém s lidskou přirozeností. Při absenci motivace pomocí finančního výdělku se otevírá docela temná propast toho, jaké možnosti zbývají v nekapitalistickém systému vládě (protože vláda intervenuje a řídí vše namísto trhu a namísto ekonomické kalkulace), aby motivovala občana k práci, a jaké možnosti má občan takové socialistické ekonomiky ohledně volby práce. Bude-li určitý občan v řízené ekonomice pracovat méně než jiný nebo než by mohl a současně jeho mzda nebude určena trhem, co ho donutí pracovat lépe a více a na pozici, která je potřeba? Kromě nucených prací už moc reálných alternativ nezbývá. Od nucené práce je jen krok k tělesným trestům - ani jedno se však historicky příliš neosvědčilo.
Pracovníka činí svobodným právě skutečnost, že zaměstnavatel pod tlakem tržní cenové struktury považuje práci za zboží, nástroj k vydělání zisku. Zaměstnanec je v jeho očích pouze člověk, který mu za peněžní odměnu pomůže vydělat peníze. Zaměstnavatel platí za poskytnuté služby a zaměstnanec pracuje, aby získal mzdu. V tomto vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nepřichází v úvahu oblíbenost či nemilost. Najatý člověk zaměstnavateli nedluží žádnou laskavost; dluží mu určité množství práce určitého druhu a kvality.
Z tohoto důvodu se může zaměstnavatelům v tržním hospodářství dařit i bez práva trestat zaměstnance. Všechny netržní výrobní systémy musí dát těm, kdo vládnou, právo pobízet pomalé dělníky k větší horlivosti a snaze. Jelikož uvěznění brání pracovníkovi ve výkonu jeho práce, nebo přinejmenším výrazně snižuje hodnotu jeho přispění, tělesné tresty byly vždy tradičním prostředkem toho, aby se otroci nebo nevolníci nevyhýbali své práci. Se zrušením nevolnické práce bylo možné zbavit se i biče jako stimulu. Bičování bylo symbolem otrocké práce. Členové tržního hospodářství považují tělesné tresty za nelidské a ponižující do takové míry, že byly zrušeny také ve školách, v trestním zákoníku i při vojenském výcviku.Ekonomie neříká, jestli intervence mají být, anebo nemají. Jen upozorňuje na to, že intervence často nevedou k cíli, kvůli němuž se zavádějí.
Zatímco součet jednání spotřebitelů se v tržním systému promítne u podnikatelů a jejich zaměstnanců tak, že meritokraticky odmění ty s nejlepší schopností předvídat, vládní intervence s sebou nese nutně vždy korupci, lobbing a svévoli jednotlivců a nátlakových skupin.
Selským rozumem mi dává smysl, že v křivkách nabídky a poptávky těžko něco matematicky vyjadřovat, protože hodnota každé věci a služby je skutečně otázkou subjektivních rozhodnutí jednotlivých spotřebitelů v různých místech a časech, případně rozhodnutí podnikatelů, pokud jde o cenu kapitálového statku. Kdyby tyto vztahy šlo vyjádřit rovnicí, tak by bylo možno pomoci ní předvídat budoucnost, což nejde.
Tímto jsem tedy definitivně vyřešil problematiku ekonomických teorií a můžeme přejít k dalším bodům programu!
Proč se vlastně současná politicky interesovaná veřejnost ještě po více než půlstoletí vrací k p. von Misesovi? Samozřejmě u něj čtenář, který při sledování zpráv má rostoucí pocit odcizení a nepatřičnosti dnešního světa, hledá útěchu od pocitu, že vládní intervence do všech oblastí života se utrhly ze řetězu a jejich radikalita akceleruje. P. von Mises nás ubezpečí, že skeptický čtenář není ten, kdo je tady divný, a že radikální intervence vlády nemohou dopadnout dobře. Asi nejsilnější dojem na mě udělaly pasáže, kde p. von Mises upozorňuje, že bez volného trhu a suverénního spotřebitele těžko bude existovat svoboda občana i v jiných oblastech.
Jakmile je odstraněna hospodářská svoboda, kterou svým členům poskytuje tržní hospodářství, všechny politické svobody i listina práv se stanou podvodem. Zákaz zatýkání bez soudního rozhodnutí a proces před porotou jsou jen předstíráním, jestliže orgány mají veškerou moc poslat každého občana, kterého nemají rády, pod záminkou hospodářské výhodnosti do vyhnanství do polárních krajů nebo na poušť a uložit mu na doživotí "těžkou práci". Svoboda tisku je pouhý podvod, jestliže úřady kontrolují všechny tiskárny a papírny. A stejně je tomu se všemi ostatními právy člověka.
Člověk je svobodný, pokud si svůj život utváří podle vlastních plánů. Člověk, jehož osud je určen plány nadřízených orgánů, jímž je svěřena výhradní moc plánovat, není svobodný v tom smyslu, jak byl tento termín "svobodný" používán a chápán všemi lidmi až do dnešní sémantícké revoluce, která přinesla spletení jazyků.Z hlediska aktuálních politických debat je potřeba si však též uvědomit, že liberální doktrína byla konsekventní v odmítání všech vládních překážek volnému trhu. To znamená, že klasický liberál upozorňuje nejen na nepříznivé dopady nadměrných daní, cel a omezení obchodu, ale za škodlivou intervenci považuje též omezování volné migrace lidí.
Představme si svět, v němž by každý mohl svobodně žít a pracovat jako podnikatel nebo jako zaměstnanec, kde by chtěl a jak by si to zvolil, a ptejme se, které z těchto konfliktů [pozn. míněny občanské a mezinárodní války] by ještě existovaly. Představme si svět, v němž je plně uskutečněn princip soukromého vlastnictví výrobních prostředků, v němž neexistují instituce, které by bránily mobilitě kapitálu, práce a komodit, v němž zákony, soudy a úředníci nediskriminují jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, ať už domácích nebo cizinců. Přestavme si stav, v němž se vlády věnují výlučně tomu, aby chránily život, zdraví a majetek jednotlivce proti násilnému a podvodnému útoku.Přidávám několik nesouvislých výpisků z četby a nápadů.
- Chápu, že ekonomové mají p. von Misese rádi. V knize průběžně hájí ekonomii jako vědecký obor a vyzdvihuje její význam. Konkrétně je - náhodou - ekonomie nejdůležitějším oborem a její studium je občanskou povinností.
Kdokoli se vzdá snahy posoudit dle svých nejlepších schopností podstatu veškerých dotčených problémů, dobrovolně se vzdává svých práv ve prospěch samozvané elity nadlidí. V takto klíčových záležitostech je slepé spoléhání na "experty" a nekritické přijímání populárních sloganů a předsudků rovno vzdání se sebeurčení a poddání se nadvládě jiných lidí. V dnešní situaci neexistuje pro žádného inteligentního člověka nic důležitějšího než ekonomie. Osud jeho samotného a jeho potomků je totiž v sázce.
Jen pár lidí je schopno přispět zásadním způsobem k rozvoji ekonomického poznání. Všichni rozumní lidé by se ale měli s učením ekonomie seznámit. V naší době je to základní občanskou povinností.Zdá se, že prof. von Mises měl nějaké odpůrce na univerzitě, kteří zpochybňovali právo jeho katedry na existenci. Průběžně se v knize brání hlavně proti historii a statistice, které si - jak se domýšlím - patrně činily nárok na to, že zahrnují ekonomii ve svých oborech.
- I přesto se p. von Mises v knize dost ostře vyjadřuje k různým historickým otázkám. V různých podobách se vrací hlavně k tomu, jak vzniká bohatství společnosti - konkrétně jak se akumuluje kapitál, díky čemuž následně rostou i mzdy, protože v zemi s větším kapitálem připadá na jednotku práce možnost nasazení více kapitálových statků.
Odpověď je nepříjemná, ba až bolestná.
Je samozřejmě velmi smutnou skutečností, že v Asii žije mnoho milionů bezbranných dětí, jež trpí nedostatkem a hladoví, že mzdy jsou v porovnání s americkou či západoevropskou úrovní extrémně nízké, pracovní doba je dlouhá a hygienické podmínky v dílnách jsou žalostné. Neexistuje ale žádný jiný prostředek k odstranění těchto zel než více pracovat, vyrábět a spořit, a tedy akumulovat více kapitálu.Jeho výklad úspěchů Západu a historie kolonialismu by mu dnes (eufemisticky řečeno) těžko přinesl nějakou strmou akademickou kariéru.
To, čemu se říká lidská civilizace, bylo až doposud vývojem od spolupráce založené na vztazích nadvlády a podřízenosti ke spolupráci na základě smluvních vztahů. Zatímco se mnohé rasy zastavily již v raných fázích tohoto vývoje, ostatní postupovaly dále. Západní národy dosáhly svého významu právě díky tomu, že dokázaly zkrotit ducha kořistnického militarismu lépe než zbytek lidstva a vytvořit tak společenské instituce potřebné pro rozsáhlejší spoření a investování. Ani Marx nezpochybňoval fakt, že soukromá iniciativa a soukromé vlastnictví výrobních prostředků byly nezbytnými součástmi v procesu vývoje od bídy primitivního člověka k uspokojivějším podmínkám Evropy a Severní Ameriky devatenáctého století. Východní Indie, Čína, Japonsko a muslimské země postrádaly instituce chránící práva jednotlivce. Svévolná vláda pašů, kádiů, rádžů, mandarínů a daimjů úsporám ani investicím velkého rozsahu nepřála. Zákonné záruky, účinně chránící jednotlivce před vyvlastněním a zabavením majetku, byly živnou půdou, z níž vyrůstal nevídaný ekonomický rozkvět Západu. Tyto zákony nebyly výsledkem náhody, souhry historických okolností ani geografického prostředí. Byly výsledkem rozumu.
Nevíme, jakého směru by nabral vývoj dějin Asie a Afriky, pokud by jejich obyvatelé byli ponecháni sami sobě. Avšak stalo se, že některé z těchto zemí byly podřízeny evropské správě a ostatní - jako Čína a Japonsko - byly přinuceny ukázkou námořní síly otevřít své hranice. Úspěchy západního industrialismu k nim přišly ze zahraničí. Byly ochotny těžit výhody ze zahraničního kapitálu, který jim byl půjčen a investován na jejich území. V přijímání ideologií, z nichž pramení moderní industrialismus, byly o poznání pomalejší. Jejich přijetí západního způsobu života je povrchní.
Nacházíme se uprostřed revolučního procesu, jenž již velmi brzo odstraní všechny druhy kolonialismu. Tato revoluce není omezena jen na země, které byly pod správou Britů, Francouzů a Nizozemců. I ty národy, které měly užitek ze zahraničního kapitálu bez omezení své politické suverenity, jsou odhodlány odhodit to, co nazývají jhem zahraničního kapitálu. Vyvlastňují cizince různými způsoby - diskriminačním zdaněním, neuznáním dluhů, neskrývanou konfiskací, devizovými omezeními.Kdo jsem já, abych podezříval p. profesora von Misese z nekonzistence, když se pouští do historických úvah. Ale jsou zajímavé a dodnes málo populární. Když p. von Mises hledá důvody, proč Západ předběhl ekonomicky Asii, jejíž staré říše byly původně vyspělejší než Evropa, píše o klíčovém faktoru připuštění nerovnosti výsledků činnosti lidí. Naopak lpění na rovnosti výsledku v tradičním východním myšlení označuje za kořen úpadku Číny, islámských říší a jiných historicky vedoucích civilizací.
Koncept ekonomické rovnosti ovládaných, které byly tyto národy a jejich vládci oddáni, nebyl přesně definován. Přes tuto vágnost se ale lišil zásadním způsobem v jednom ohledu; v úplném zavržení nahromadění velkého majetku v rukou jakéhokoli jedince. Vládci totiž považovali bohaté lidi za ohrožení svého politického postavení. Všichni, jak vládci, tak ovládaní, byli přesvědčeni, že žádný člověk nemůže nahromadit nadbytečné prostředky jinak, než tak, že připraví jiné lidi o to, co by jim mělo po právu patřit, a že bohatství několika zámožných lidí je příčinou chudoby většiny ostatních. Pozice bohatých podnikatelů byla ve všech orientálních zemích nesmírně ošemetná. Byli vydáváni na milost úředníků. Ani četné úplatky je nedokázaly ochránit před konfiskací. Veškerý lid zajásal, kdykoli se majetný podnikatel stal obětí závisti a nenávisti úředníků.
Tento odpor k penězům zastavil civilizační pokrok na Východě a uvrhl masy na hranici hladu. Jelikož nedocházelo k akumulaci kapitálu, nemohlo docházet k technologickým zdokonalením. Kapitalismus přišel na Východ jako cizí dovezená ideologie, vnucená cizími armádami a námořnictvem v podobě koloniální dominance a nebo extrateritoriální správy. Tyto násilné způsoby zcela jistě nepředstavovaly správné prostředky ke změně tradicionalistické mentality orientálních národů. Uznání této skutečnosti ale nijak nemění platnost tvrzení, že to bylo odmítání kapitálové akumulace, jež odsoudilo stovky milionů Asiatů k chudobě a hladu.
Koncept rovnosti, se kterým přicházejí naši dnešní propagandisté blahobytu [pozn.: míněno pokrokového sociálního státu], je pouhou kopií asijské myšlenky rovnosti. Přestože je ve všech ostatních ohledech velmi neurčitá, je zcela konkrétní ve svém odporu k velkým majetkům. Staví se proti velkému podnikání a velkému bohatství. Obhajuje různá opatření proti růstu velikosti podniků a zvýšení rovnosti prostřednictvím konfiskačního zdanění příjmů a jmění. A využívá závisti nerozumných mas.Konzistentní je p. von Mises v tom, že akumulaci kapitálu uvádí jako klíčovou i pro zlepšení podmínek dělníků na Západě. Odmítá například, že úděl dělníků zlepšilo sociální zákonodárství stanovením minimální mzdy, zavedením placené dovolené na zotavenou, zkrácením denní pracovní doby, zákazem práce dětí a omezením práce žen. Píše, že tato zlepšení by na Západě nastala ve stejné době i bez sociálního zákonodárství jako důsledek zvýšení relativní hodnoty práce vůči kapitálovým statkům, neboť kapitál byl na Západě naakumulován a množství práce je vždy omezené.
- Shora uvedené ukazuje, že mnohé názory p. von Misese byly mimo mainstream v jeho době a ještě více jsou mimo bezpečný koridor dnes. Když jsem si četl přes vzdálenost dekád jeho dštění proti rovnosti výsledku, tak jsem si průběžně říkal, že na dnešních humanitních fakultách (a hlavně na Twitteru!) budou mít profesoři disciplinární problémy, pokud by takové názory přednášeli studentům, případně, že tyto knihy budou rovnou zakázány. Považuji za chemický reakcionářský humor, že stejný dojem měl již před půlstoletím sám autor:
Nejen v zemích ovládaných barbarskými a neobarbarskými despoty, ale i v tzv. západních demokraciích je studium ekonomie dnes v podstatě postaveno mimo zákon. Veřejná diskuse ekonomických problémů přehlíží téměř zcela to, co ekonomové říkali v posledních dvou stech letech.Beru si z toho, že nejspíš nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Evidentně individualističtí ekonomové úpí pod marxistickým útlakem vždy a všude. Ale jak praví klasik: ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet. Ostatně už p. von Mises píše o tehdejších poměrech na univerzitách toto:
Mnoho současných univerzit se ale nestalo semeništi socialismu kvůli situaci vládnoucí na katedrách ekonomie, ale kvůli poznatkům předávaným studentům na ostatních katedrách. Na katedrách ekonomie lze stále najít alespoň nějaké ekonomy a i ostatním učitelům mohou být známy některé výhrady vznášené proti uskutečnitelnosti socialismu. Situace je odlišná v případě mnoha učitelů filozofie, historie, literatury, sociologie a politických věd. Tito lidé interpretují historii na základě vulgarizované verze dialektického materialismu. Dokonce i ti, kdo vášnivě útočí na marxismus kvůli jeho materialismu a ateismu, jsou pod vlivem myšlenek obsažených v Komunistickém manifestu a programu Komunistické internacionály. Hospodářské deprese, masovou nezaměstnanost, inflaci, válku a chudobu vysvětlují jako zla, jež kapitalismus nutně obsahuje, a naznačují, že tyto jevy mohou vymizet, pouze když se zbavíme i kapitalismu.Kde jsem jenom už podobné stížnosti slyšel?:-)
- Záležitost s akumulací kapitálu mě osobně zaujala a přivedla k dalšímu mudrování. Jak jsem říkal, tak si myslím, že lze jen těžko vyvrátit správnost uvažování liberální ekonomie, zejména o cenách. Ale vždycky tu zůstává otázka externalit, tzn. dopadů ekonomické činnosti, které do cen z různých důvodů nevstupují. Říkal jsem si, jak velký význam těch mimoekonomických externalit si mám vlastně představit z pohledu svého života jako celku. Při četbě ekonomických teorií se externalitám většinou věnuje jen pár odstavců, že nejsou předmětem zkoumání.
Tak se může opticky jevit, že většina důležitého v životě se děje přes trh a že externality jsou spíš nějaká malá záležitost na okraji. To je z určitého pohledu jasná pravda: počínaje jídlem, které potřebujeme každý den a které získáváme na trhu.
Jen jsem si říkal, že vedle akumulace kapitálu v ekonomickém smyslu (tzn. nahromadění výrobních prostředků) se musí logicky akumulovat i jiné důsledky činností našich předků na tomto území. Jestli p. von Mises píše, že západní dělník má vyšší mzdu proto, že na Západě je naakumulováno více kapitálu, tak to konkrétně znamená, že předchozí občané území, kde žije západní dělník, lépe předvídali, více pracovali, více spořili a nahromadili více výrobních prostředků než občané jiných území.
Z pohledu západního podnikatele to je úmyslný stav: je asi přirozené, že podnikatel, jako každý jiný, odkládá spotřebu do úspor a investic nejen kvůli sobě, ale z velké části i pro své potomstvo a přeje si, aby jeho děti a další potomci měli z těch investic prospěch.
Ale myslím, že stejně tak se musí akumulovat i neekonomické dopady rozhodnutí a jednání.
Když se podívám na věc historicky, tak je rok 2020 a já jsem strejda, co tu sedí v paneláku v Praze. Nikdo mě nepřepadává, neunáší mi děti, nekastruje je a neprodává je jako eunuchy do otroctví a dokonce mi ani aktuálně nikdo nekrade žádné zásoby, které naše domácnost nashromáždila. A to přestože já osobně - hm..., jak to říci s ohledem na vlastní ego... Řekněme, že já osobně mám všechny důvody být skromný a pokorný ohledně své odvahy, síly, důslednosti, předvídavosti apod.
Tzn. že si užívám absence útoků na můj život, zdraví a majetek. Tato absence je bezpochyby externalita, protože za ni neplatím a nijak jsem si ji nezasloužil. Přispívám sice na policii a armádu, ale myslím, že ten příspěvek je velice malý díky tomu, že za mého života nastal jen malý počet útoků, proti kterým by bylo potřeba se bránit.
Řekl bych, že absence útoků na mě je neekonomickou externalitou, která je však pro mě velice důležitá. Pokud by tu projížděli nájezdníci, tak bych dal všechno za to, aby neprojížděli.
Vím, že v sociologii existuje pojem sociálního nebo kulturního kapitálu, který míří podobným směrem a možná říká to samé. Ale nejsem si jistý, jestli sociální/kulturní kapitál se používá pro to samé, co myslím já.
Když si pokusím představit podobného strejdu o 1400 let dříve na stejném místě, tak seděl před zemljankou na kládě a říkal si, že to je průšvih, až zase přijedou Avarové, znásilní jeho ženu, unesou dceru do otroctví a seberou mu zásoby. A z nejstarších kronik vidíme, že pod tlakem tohoto stresu tento strejda se ostatními sebral veškerou odvahu, řekli ne, sestavili plán a zariskovali všechno: nechali si poradit od franského kupce, který znal svět, a nechali se jím vést. Počkali si někde v záloze, až přijedou zas lotři na koních s luky a stáhli je dolů a utloukli a podřezali. Jistě se to nepovedlo napoprvé a mnoho odvážlivců za to zaplatilo životem. Tím Avary odradili a ti pak nejspíš nějakou dobu jezdili jinam. Zde, na území, které se jim postavilo, pak obyvatelé nějakou dobu užívali plodů rozhodnutí a jednání svých předchůdců. Nevím, jestli se to dá nazvat akumulací kapitálu. Ale rozhodně ti lidé pod Sámem vytvořili pro své potomky jiné životní podmínky, než měli sami.
Stejně tak si představuju situaci o dvě stě let později, o které psal výtečně p. Třeštík, a sice o dobrovolném přijetí křesťanství Čechy r. 845. Avarové byli již půl století vyřízení, ale určitě tu strejdové kolem Vltavy měli spoustu nových problémů. Počítám, že každou chvilku se našla nějaká tlupa sousedních Slovanů nebo Germánů, která přepadla vesnice, zajala děti, chlapcům nechala na tržišti s otroky (možná už tehdy u brodu na Malé Straně?) uříznout varlata a ty, co to přežili, pak prodali jako eunuchy Řekům nebo Arabům. Jako pohané měli tehdejší Čechové jistě problém získat zastání a podporu. Viděli, že hrozí nový vpád germánských sousedů. A v tom stresu se tady donutili k přemýšlení, jak problém vyřešit. A vymysleli zajímavou strategii, která - pokud jsem pochopil - se lišila od strategie většiny ostatních západních Slovanů. Zatímco ostatní bojovali proti Germánům až do hořkého konce, který si představuju podobně jako osud domorodého obyvatelstva Severní Ameriky, tak Čechové se vypravili v zimě do Řezna a požádali o křest, aby se s nimi zacházelo jako s plnohodnotnými lidmi a měli větší šanci dojednat mír. Evidentně ta akce musela být velice riskantní, nepříjemná a ponižující, protože jich do Regensburgu přijela veliká skupina čtrnácti českých "knížat", tzn. že se vzájemně donutili, že musí jet všichni, aby nikdo nemohl následně říct, že byl proti, pokud by plán nevyšel. Jelikož z té doby nejsou téměř žádné historické zprávy, tak nikdo neví, jaký byl přímý výsledek této akce. Nepřímo je ale zjevné, že osud potomků této skupiny byl pozitivnější než třeba osud potomků Polabských Slovanů, kteří se christianizaci násilně vzpírali. Vidíme, že Češi přestali být bráni do otroctví (naopak, začali organizovaně sami lovit a prodávat své sousedy). Zdá se tedy, že tady prokázali naši předci lepší předvídavost, když vsadili spíše na kompromis než na odboj.
Můžeme sice říct, že p. von Mises sám velice dobře ukazuje, že otrocká práce je neefektivní, a tedy že by patrně někdy Češi přestali být bráni do otroctví tak jako tak. Přesto si myslím, že je významný praktický rozdíl, pokud člověk odstraní újmu o tři nebo čtyři generace dříve, zvláště když jde o újmu s genocidním potenciálem.
A takto si představuju, že se kumulují (byť samozřejmě ne navždy a samozřejmě směrem pozitivním i negativním) dopady rozhodnutí a jednání v průběhu celé historie. Můžeme se ptát, co se honilo hlavou odbojáři za druhé světové války, který seděl ve vazbě, čekal na další výslech komisařem Gestapa a přemýšlel, jak prozradit co nejméně. Asi těžko jeho jednání mělo za cíl zlepšit jeho osobní život, ale rozhodoval se s myšlenkou na to, že obětováním vlastního prospěchu chtěl přispět k prospěchu budoucím členům skupiny, s níž se identifikoval. Byla to z jeho strany jen iluze, nebo taková akumulace reálně funguje a díky jeho odvaze a rozhodnutí skutečně my, jako členové té skupiny, jsme zbaveni určitých nepříjemností, například výslechům na Gestapu? A těchto nepříjemností jsme zbaveni zcela zdarma.
Myslím, že nelze dospět k jinému závěru, než že akumulace i tohoto neekonomického kapitálu funguje, neboť lze jistě prokázat, že se zde neprohánějí zlí nájezdníci, naše děti nejsou kastrovány a prodávány do otroctví a nejsme vyslýcháni na Gestapu. Vybral jsem jednoduché příklady vnějšího ohrožení, ale myslím, že úplně stejně fungují všechna další rozhodnutí, kdy se ukřivděný, slabší jedinec nebo diskriminovaná menšina úspěšně a odvážně postavili bezpráví a uhájili svou svobodu tak vynalézavým způsobem, že z toho máme prospěch i my.
A jsem přesvědčen, že tak si to přesně ti lidé, kteří příslušné problémy před námi úspěšně a kompetentně řešili, přáli.
Čímž se dostávám zpátky k té svíčkové, totiž k mezím toho, kde jsou dle mého meze doporučení liberální ekonomie.
Řekl bych, že volná tržní ekonomika při všech svých jasných přínosech má různé vedlejší efekty, které mohou ve světě toho neekonomického kapitálu být negativní a mohou tento jiný kapitál ničit. Nemyslím si vůbec, že jde o typické nebo časté případy, ale jistě mohou existovat. A v takových případech bude správné rozhodnout se pro řešení, které je z hlediska ekonomické teorie nevhodné, protože negativní ekonomický dopad bude vyvážen přínosem mimoekonomickým.
Pokud třeba p. von Mises modeluje ideální svět jako společenství suverénních demokratických národních států s volnými tržními ekonomikami bez bariér, tak vidím jako otázku k diskusi, jestli by národní demokratický stát reálně obstál v podmínkách zcela volné globální ekonomiky. Jakákoliv národní regulace bude z pohledu globálních podnikatelů (a v oblasti digitálních statků jsou všichni podnikatelé automaticky globálně činní) představovat obtíže pro volný pohyb zboží, kapitálu a pracovní síly. Myslím, že bude existovat logický argument pro to, aby regulace byla jednotná buď globálně, nebo alespoň na co největším teritoriu. Když si však představím ekonomicky přínosnou globální vládu a globální zákonodárství, tak nevidím jako reálné, že by taková vláda a zákonodárci fungovali v systému, který bychom označili za demokratický.
- Když jsem u globalizace, tak je tu další téma, které se mi nad knihou honilo hlavou. Velkým tématem p. von Misese byla i monetární politika a peníze vůbec. Zabýval se sice samozřejmě úvěrovou expanzí a vydáváním neplnohodnotných peněz. Ale pořád ještě jeho myšlení bylo zakotveno v systému zlatého standardu, kdy jednotka měny se rovná určité váze zlata a měnu lze za zlato u emisní banky měnit.
Většina dnešní veřejnosti však o zlatém standardu neví a je jí lhostejný. Mířím k tomu, že digitální technologie změnily ekonomické podmínky opravdu zásadně. Změněné technologie sice by neměly mít dopad na logické úvahy ekonomů. Asi budou platit nadále, ale nedovedu si úplně představit, k jakým důsledkům povedou, protože o nich p. von Mises a jiní klasici nepřemýšleli. Zdá se mi, že globální digitální ekonomika dává technologické nástroje, které podstatně mění fungování podstatných částí ekonomiky.
Největší koncepční otázky ve mně budí asi současné peníze. V Eurozóně jsou běžně ve vztahu centrální banky ke komerčním bankám negativní úroky. Tím pádem je jen otázkou času, kdy komerční banky přenesou negativní úroky i na domácnosti. Respektive díky digitálním technologiím tj. rozvoji digitální identifikace a umělé inteligence je otázkou, k čemu jsou přesně komerční banky a proč nemají mít domácnosti peníze přímo u centrální banky a firmy úvěry přímo od centrální banky. Vidíme, že Eurozóna zrušila nejvyšší nominál papírových peněz a jistě nebude mít problém zrušit i druhý nejvyšší nominál; a každá další karanténa poskytne zcela legitimní důvody pro další omezení placení fyzickými penězi. Pokud budou všichni muset držet peněžní rezervy na účtu, tak v principu nic nebrání negativnímu úroku, který nemusí být jen symbolický. Těžko domyslet, co by tato obrácená logika znamenala ve všech důsledcích pro praxi.
Když dáme "negativní úrok" vyhledávat do googlu, tak na první stránce výsledků vidíme text přímo na webu ČNB, kde se jako fakt uvádí, že v současné situaci není kapitál vzácný - kapitálu je k dispozici víc než je potřeba (tj. pro praktické účely nekonečně?) a je nedostatek poptávky po kapitálu. Ale omezenost kapitálu je jedním z axiomů pro ekonomickou teorii. Pokud se změní základní předpoklad, jaký to bude mít dopad na zbytek logické konstrukce? Mně se neptejte, já mám z přemýšlení jen bolest hlavinky, ale málokdy něco užitečného.
Podle p. von Misese každá měnová a úvěrová intervence vlády musí z definice skončit katastrofou, a sice katastrofou tím větší, čím větší je intervence. Jak si máme představit konec toho, co aktuálně v EU provádí ECB a Komise? Pokud veřejnost ztratí důvěru v měnu, jakou možnost budou ve zcela digitalizované ekonomice vůbec mít tržní subjekty, aby vyjádřily nedůvěru k měně, pokud technicky celý platební systém bude kontrolovat centrální banka, prakticky v kontinentálním měřítku. Bude reálné utéct do bitcoinů, když digitální svět lze jistě technologicky účinně centrálně kontrolovat a kontrola se do budoucna určitě nebude zhoršovat?
Nepřekvapilo by mě, jestli si ještě moje generace prožije další zajímavé ekonomické experimenty. Mnoho původně divokých báchorek se stalo v době karantény najednou ze dne na den běžnou politikou: třeba základní nepodmíněný příjem. Co udělá takový základní nepodmíněný příjem s trhem práce a se základními pojmy, s nimiž p. von Mises pracuje, tj. újma z práce (chceme pracovat co nejméně) a radost z práce?
Z jiného soudku, ale též zajímavý vývoj očekávám ohledně home office. Pokud letošní karanténa ukázala, že podstatná část kancelářských pracovníků může pracovat z domácností a může si ušetřit 40 minut cesty MHD mezi bydlištěm a pracovištěm, tak jak dlouho bude firmám trvat, než si položí otázku: proč potřebujeme, aby zaměstnanci bydleli 10 km od sídla firmy? Pokud zaměstnanec sedí doma na gauči, nemůže sedět úplně stejně doma na gauči i 10 tisíc km od sídla firmy, pokud bude levnější? Myslím, že home office může globalizaci akcelerovat do úplně nových sfér.
Dočasným problémem je v zásadě jen různost jazyků, ale tady jde myslím o technologicky snadno řešitelný problém, protože strojový překlad je již nyní pro většinu praktických činností funkční a zhoršovat se do budoucna nebude.
Vůbec jsem zvědav, kam se dostane celý komplex digitální ekonomiky, který z lidského hlediska funguje úplně odlišně od fyzické ekonomiky. Právník sepisující smlouvu bude jako účastník digitální ekonomiky v rostoucí míře pracovat doma z gauče a bude si konkurovat v poskytování právních služeb s právníky sedícími ve stejné době na gauči po celé zeměkouli a též s umělou inteligencí, která pomocí uživatelsky přívětivých (výhoda proti lidskému právníkovi!) nástrojů umožní sepisování smluv i osobám s minimálním zacvičením.
Instalatéři, holiči, smažiči hranolků, uklízeči a ostatní pracovníci ve fyzické ekonomice však budou mít diametrálně odlišnou životní realitu.
Jaká bude role národní vlády a její možnosti intervence ve smyslu, který analyzovala klasická ekonomická teorie?
Jsem zvědav, jak tohle uneseme, pane Lorenc... vlastně chci říct pane von Mises.
- Na úplný závěr tohoto absurdně dlouhého výlevu ještě poznámka o pravděpodobnosti a pojištění. Pobavila mě kapitola o tom o tom, jak se špatně chápe pravděpodobnost, třeba ve vztahu k loterii.
Navzdory běžným omylům je pro hráče [pravděpodobnostní počet] zcela zbytečný stejně jako jakýkoli jiný modus matematického a logického myšlení. Charakteristickým znakem hazardního hraní je, že operuje s neznámým, s čistou náhodou. [...] Střízlivé uvažování musí hazardnímu hráči ukázat, že si svou naději nezvýší tím, když si v loterii, kde je celková výherní částka nižší než příjmy z prodeje všech losů, koupí dva losy místo jednoho. Kdyby si koupil všechny losy, jistě by o část svých výdajů přišel.Takže zde je vidět životní přínos z četby - až budu mít příště slabou chvilku a vsadím si loterii, tak ušetřím a si koupím jen jeden sloupec.
- Velice se mi líbilo vysvětlení rozdílu mezi pojištěním a hazardem. Pojištění se liší od hazardu tím, že pojišťuje celou třídu případů. Pokud by pojištění pojistilo jen jeden případ, šlo by o hazard. Tím, že pojišťovna pojistí pokud možno všechny případy a pojistná událost nastane jen u určitého počtu pojistek, naplnil se účel pojištění. Toto pro mě bylo zajímavé, protože jsem si uvědomil, že pojišťovna by v zásadě neměla v jednotlivých smlouvách dávat odchylky od rozsahu pojištěných rizik v pojistných podmínkách.
Knihu doporučuji:-)
První věta knihy (je docela fuška se k ní propracovat přes všechny předmluvy, domluvy, poděkování a reklamy): Ekonomie je nejmladší ze všech společenských věd.
Poslední věta: Nepodaří-li se jim ale využít jich nejlepším možným způsobem a nebudou-li naslouchat tomu, co je ekonomie učí a před čím je varuje, nezbaví se ekonomie, ale zničí společnost a celé lidstvo.
Databáze knih: 94 % (ze 13 hodnocení)
Goodreads: 86 % (z 3345 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat