První česká království (Martin Wihoda)

Na prázdniny jsem si v městské lidové vypůjčil dvě knihy p. Wihody: o první z nich, Morava v době knížecí, jsem už psal (zde). Druhou jsou První česká království.

Kniha popisuje, jak se královského titulu dobrali první dva čeští králové - ti, kteří měli královskou korunu udělenu od císaře jen pro sebe osobně. Ukazuje též mocenskou strategii p. Přemysla Otakara I., který pak docílil královské hodnosti i dědičně pro své nástupce. A na závěr dotahuje příběh české koruny až k p. Karlovi IV., velmistru české politické ideologie a hlavnímu tvůrci veškeré strategie, na níž stojí česká státnost.

Holá fakta o počátku českých království si ze školy pamatuje řada lidí. Oba první čeští králové se nechali korunovat celkem cimrmanologicky: p. Vratislav II. r. 1085 a jeho vnuk p. Vladislav II.  r. 1158. Z hlediska zapamatovatelnosti jsou data ideální, problematická jsou samozřejmě podobná jména, ale už ze školních škamen na to mám pomůcku, že Vratislav je divnější jméno, takže je to ten starší (= méně moderní). Pravnuk prvního krále a syn druhého krále, p. Přemysl Otakar I., pak získal titul dědičně ve Zlaté bule sicilské v nepřekonatelném roce 1212, takže cimrmanologicky bez připomínek za jedna.

Nečekal jsem, kolik zcela nových pohledů mi kniha přinese.

P. Wihoda předvádí fascinující čtyřidimenzionální šachy, když rozebírá klíčový zdroj počátků českých dějin a mocenské ideologie, tj. kroniku p. Kosmy. Nejen, že převypravuje její údaje, ale opravuje je, resp. nabízí různá variantní řešení nejasností, a dává do kontextu, kde a co p. Kosma opsal, zamlčel či poupravil, a jakými zájmy byl veden z hlediska domácích politických bojů. Tyto profesionální dějepisecké exhibice jsou brilantní a oceňuji je, ale současně je tato materie pro mě zcela průtokovou zabudkou.

Navíc však dochází uplatnění ta dobrá vlastnost p. Wihody, že nejen že zpochybňuje zažitý dějepis, ale občas bere na sebe riziko pozitivně zformulovat příslušný dějinný příběh, jak je tedy podle něj správně.

Například jsem ze školního národního dějepisu naivně očekával, že královská koruna byla pro Čechy žádoucím prestižním cílem. Naproti tomu p. Wihoda pěkně vysvětluje, že pražská knížata, která usilovala o korunu, tak musela činit jen partyzánsky a potajmu. Královská koruna byla v domácích poměrech silně nepopulární a zemští předáci hořce vyčítali knížeti jakýkoliv pokus o ni usilovat.

Nejsem si jist, jestli je někde v knize ten důvod odporu proti království jednoduše vysvětlen, ale já jsem si ho pro sebe pochopil tak, že kníže Čechů podle zemské tradice vládl a zejména byl do funkce ustanovován za účasti a se svolením české politické veřejnosti; při volbě knížete se mohly uplatnit různé domácí mocenské zájmy. Naproti tomu královský titul uděloval císař z ciziny, při korunovaci se očekávala účast co největšího počtu církevních funkcionářů a ani císař, ani (arci)biskupové nekorunovali zadarmo, jak ve smyslu finančním, tak z hlediska účasti na říšské politice a válkách či vlivu na domácí politiku.

Překvapilo mě, jak málo konkrétního dějepis ví o ustanovování knížat i o podobě prvních království.

Z hlediska volby knížete Čechů se předpokládá potřeba souhlasu předáků a obřad na Hradě, další detaily jsou však dost nejasné. Sněm předáků se scházel na různých místech a časech.

 Za vlády přemyslovských knížat se zpravidla zasedalo na sv. Víta (15. června) nebo 28. září, kdy si Čechové připomínali památku svatého Václava. [...] Po roce 1000 se nejčastěji rokovalo na Pražském hradě, či Vyšehradě, čas od času se starší země shromáždili v Týnci nad Labem, Sadské nebo třeba v Kníně.

Když se autor zamýšlí nad starou zemskou ústavou, tj. tradicí práv českých předáků účastnit se rozhodování, podává pro mě asi nejzajímavější bod. Je totiž pravděpodobné, že české sněmy, a tedy vůbec povědomí o společném osudu a samosprávě Čech, mají původ – u koho jiného – než u p. Karla Velikého. P. Karel Veliký přitáhl do kotliny r. 805 a příštího roku jeho syn uložil vládnoucím rodům v kotlině památný každoroční tribut do Franské říše. Česká státnost tak má počátek v tom, že bylo potřeba se každý rok zorganizovat za účelem výběru a zaplacení tributu do francouzsko-italsko-německé říše.

Zaujalo mě, že na první pohled ponižující platba poražené země se vyvinula v prestižní záležitost, neboť právo rozhodovat každý rok o placení tributu se vyvinulo v právo rozhodovat i o dalších důležitých otázkách, co se v Čechách má a nemá dít, včetně volby toho z předáků, kdo bude knížetem.

Skvělé úvahy o nejstarší české ústavě doplňuje i popis postavení pražského vládce v rámci Říše. Kniha rekapituluje vývoj názorů na volbu římského krále a otázku, zda a v jaké roli se jí účastnil český král.

Překvapivým detailem pro mě bylo též, že dějepisu není známo, jak vypadaly první české koruny. První dva králové je měli jen jako šperky, které mohli používat jen zřídka, o vymezených svátcích, a není jisté, že všichni první králové používali touž korunu. Pozoruhodná je spekulace, že jako první česká královská koruna sloužila původně kontroverzní stará polská královská koruna, jež se během polských zmatků během 11. století mohla vrátit do Německa. Mohla se tak stát tou korunou, kterou později císař p. Jindřich IV. pak věnoval za služby p. Vratislavovi II. Hlavním důvodem této spekulace je špatně srozumitelný záznam, že p. Vratislav II. získal korunu polskou a českou.

Koruna polská od Němců?

Jako všemu podstatnému v Království, dal i fyzické podobě naší koruny řád teprve p. Karel IV., a to podle všeho po mnoha úpravách, které nechal provádět po celý život.

Dalším novým pohledem, který mi tato kniha otevřela, je mezinárodní postavení posledních Přemyslovců. V českém dějepise si s pýchou čteme o jejich rostoucím vlivu. P. Wihoda propojuje toto období pěkně s dějinami Říše a upozorňuje, že součástí úspěchu pražské knížecí rodiny bylo mnohačetné strategické sňatkové propojení s ostatními vládnoucími rody z Říše.

Mocenské souřadnice ve středovýchodním dílu Říše určovaly propletené rodové klany Babenberků, Přemyslovců, Wettinů, Wittelsbachů, durynských Ludvíkovců a Askánců, mezi něž se snažila proniknout nejen slezská knížata, nýbrž i uherští Arpádovci.

Závěr laboratorních prací: kniha se mi líbila velice hezky, doporučuji ji. Je ještě lepší než kniha o knížecí Moravě.

První věta knihy: Bývaly časy, kdy se o přednostech, či slabinách výsledků vědeckého poznání nerozhodovalo od zeleného stolu, nýbrž v recenzních rubrikách a přednáškových sálech, jež autorům kladly někdy zdvořilé, jindy příkré, vždy a bez výjimky však dobově závažné otázky.

Poslední věta: A pak také za jasnozřivost, s níž do průsečíku různých minulostí umístil korunu svatého Václava, která se ještě za jeho života stala uznávaným symbolem věčného a nesmrtelného těla charismatické monarchie.

Goodreads: 80 % (z 11 hodnocení)

Databázeknih: 85 % (ze 4 hodnocení)