Morava v době knížecí 906-1197 (Martin Wihoda)

TV pořad Historie.cs je mým zdrojem čtenářských tipů, hlavně epizody se středověkými tématy. Miluju TV debaty historiků středověku; pro mě osobně jsou populárními celebritami. Mezi nimi velice rád poslouchám i výklady p. Wihody, takže jsem naposledy v městské lidové s velkým očekáváním popadl jeho práci o středověké Moravě.

Tato kniha má především fantastické téma: asi každý, kdo četl český dějepis, si položil otázku, co přesně bylo na Moravě poté, co Maďaři vyvrátili cca r. 906 Velkomoravskou říši (p. Wihoda důsledně používá pro mojmírovský mocenský útvar hezčí označení Stará Morava), přičemž padla velká část moravského vedení. Písemné prameny se o Moravě nadlouho odmlčely, archeologie ukazuje, že Mikulčice a Staré Město byly sice nadále osídleny, ale nešlo o mocenské centrum. To se po kratší odmlce přesunulo do Olomouce, která zůstala jediným významným střediskem i v době po pádu Staré Moravy. Nevěděl jsem, že existuje tradice, podle níž v Olomouci ještě v 10. století pokračovala nějaká podoba církevní správy, v jejímž čele snad stál pořád biskup. Jménem jsou známi dva, třetí se zdá zachycen anonymně při účasti na jednání v Říši.

Morava se pak vynořuje díky p. Kosmovi, který zaznamenal definitivní spojení Moravy s Čechami pražským knížetem p. Břetislavem I., který Moravu rozdělil mezi své syny. Tím začínají - opět díky jedinečnému p. Kosmovi - nám dochované dějiny Moravy, neboť v dalších desetiletích lze sledovat vzájemné nekonečné a ne vždy plně pochopitelné intriky, přísahy, přepadení a boje v rámci přemyslovské rodiny. Není to nejlehčí čtení, protože všichni účastníci jsou vzájemně příbuzní, mají stejná jména, průběžně se vždy v pondělí zrazovali a ve čtvrtek zase přísahali věrnost atd. 

P. Wihoda se průběžně táže, zda lze zachytit vznik nějakého moravského zemského uvědomění. V popisované době je něco takového spíše čistou spekulací. Je však pozoruhodné, jakou roli odjakživa hrál dějepis a pověsti - prostě propagandistické příběhy všeho druhu, zejména tehdy, jsou-li zformulovány a sepsány vzdělancem. Přestože území Moravy ovládaly v té době různí přemyslovští bratři, bratranci a synovci (všechno potomci knížete p. Břetislava I.), tedy Češi, jejichž hlavní zájem směřoval k získání knížecího trůnu na Pražském hradě, využívali při všech příležitostech vzpomínku na Starou Moravu; to platilo i pro pražská knížata, pro něž byl argument Metodějova moravského biskupství významným ve snaze získat do Prahy arcibiskupství. 

Nadčasový a hluboký význam základních dynastických, státních a národních příběhů mě nepřestává překvapovat: například stará pověst o třech prutech Svatoplukových je prostá a vždy mi připadala účelově moderní. Ale p. Wihoda píše, že moravská knížata měla po určitou dobu i právo vydávat mince a olomouckému Přemyslovci se připisuje ražba denárů s motivem Svatoplukových prutů. Nemohu uvěřit, že jako já jsem četl od p. Jiráska Staré pověsti české, tak již kolem r. 1113 považoval v Olomouci p. Ota II. Černý jednu z těch pověstí za nejlepší motiv pro minci!

Staré pověsti moravské forever: tři pruty Svatoplukovy
na olomouckém denáru z doby kolem r. 1113.

Jak jsem psal, vyprávění této části dějin je dost nevděčné, protože prameny jsou skoupé a děje zmatené; myslím, že vyžaduje velké duševní síly dějepiscovy, aby tomu celému dal nějaký náznak smyslu. 

Úvodní kapitolu knihy představuje přehled moravského zemského dějepisu od počátků do současnosti. Osobně vysoce cením, že p. Wihoda zahrnul i německy píšící autory, včetně rakouských historiků.

Jedna kapitola je věnována osobnosti olomouckého biskupa p. Jindřicha Zdíka. Ten byl několikátým biskupem po obnově moravského biskupství, ve funkci od r. 1126. Zanechal výjimečně výraznou stopu, mj. i proto, že měl mezinárodní rozhled. Navštívil osobně Jeruzalém a pobýval rok v tamější kapitule při katedrálním chrámu Božího hrobu. Z pobytu si odnesl celoživotní přátelství s významnými duchovními té doby a též představu o trendech v křesťanství. V tomto duchu po návratu též organizoval moravskou diecézi.

Mohl tak [v Jeruzalémě] nahlédnout do společenství a sdílet jeho hodnoty od přísného půstu po zákaz nadbytečných rozmluv. Zdá se, že Jindřich Zdík vyznával přijaté zásady i po návratu do Olomouce a vyjma řeholního roucha, do něhož se odíval v dny všední i sváteční, zachovával (pokud to vůbec dovolil svěřený úřad) mlčení.

Zaujal mě ten motiv, že vrcholný správce nějaké instituce celá léta mlčí.

Knížecí doba Moravy končí postupným etablováním nové Moravy jakožto země. P. Přemysl (později Přemysl Otakar I.) poprvé užil v r. 1178 jakožto Přemyslovec usazený na Moravě titul markrabě. Kniha nevysvětluje význam tohoto pojmu. Když jsem si četl na Wikipedii, tak markrabě byl v Říši dosti prestižní titul, který zavedl p. Karel Veliký pro vládce území na hranicích. 

Kniha končí rokem 1197, kdy se p. Vladislav Jindřich dobrovolně vzdal českého trůnu ve prospěch svého staršího bratra p. Přemysla Otakara I. a nadále sám s titulem moravského markraběte postupně sjednotil pod svou vládou celou Moravu.

Z perliček si ještě poznačím, že p. Wihoda se vyjadřuje k tématu, které mě velice zajímá, a sice, jakou roli hrál obchod otroky ve vzniku českého státu. P. Wihoda upozorňuje, že je potřeba vzít v úvahu, že p. Boleslav I. měl mnoho práce v různých půtkách s Říší a dalšími sousedy, a klade v této souvislosti otázku, jaké další zdroje mohlo pražské kníže prakticky věnovat na chytání Slovanů na Východě a organizaci jejich prodeje Arabům.

Kniha je vynikající, rád bych si ji přečetl ještě jednou, jedno přečtení nemůže stačit. Škoda, že není ke koupi jako e-kniha.

První věta knihy: Doba knížecí není ve svém moravském rozměru sevřena pevnými body na časové ose.

Poslední věta: Zejména pak s vědomím, že se ne všechny nálezové situace dočkaly kritického zhodnocení i důstojné, nikoliv jen předběžné prezentace.

Databáze knih: 72 % (z 10 hodnocení)

Goodreads: 88 % (z 5 hodnocení)