Germanizovat a vysídlit (Detlef Brandes)

Dlouho jsem koukal po této knize a nebyl jsem si jist, jestli mě bude bavit. Až teď v létě jsem si ji koupil jako prázdninové čtení ve formátu e-knihy.

P. Brandes je již starší německý historik s celoživotními profesionálními vazbami na české prostředí, který sleduje i českou historickou produkci. Publikoval mj. práce o Protektorátu a odsunu sudetských Němců. V předmluvě píše, že už nepočítal s tím, že by se k protektorátním tématům autorsky vracel, ale že díky přístupu k novým dokumentům v archivech se rozhodl zpracovat vědecky téma německé národnostní politiky vůči Čechům v době druhé světové války. Motivací mu bylo i to, že téma dosud nezpracovali ani čeští kolegové.

Rovnou úvodem napíšu, že kniha Germanizovat a vysídlit: nacistická národnostní politika v českých zemích je výborná. Běžnému čtenáři jako já přináší něco, co bych nazval prožitkem duševní hygieny, když mám text, kde nejde o interpretace a spekulace, ale o vědeckou práci. Když p. Brandes třeba napíše, že p. Heydrich nebo p. Hitler něco chtěli, tak to neznamená jen, že si to myslí p. Brandes, ale je u toho číslo s poznámkou pod čarou, kde je napsáno něco jako "zápis z porady té a té instituce 12. listopadu 1939".

Autor píše věcně, nevyhledává příliš zábavné perličky; a když, tak v případě Čechů jsou anekdoty téměř vždy kladné, ve vztahu k Němcům vybírá perličky spíše škodolibé.

Kniha podává výborný popis jednoho aspektu Protektorátu. Nemůže stačit jako jediný zdroj informací, protože nejde o syntézu dějin té doby, pouze o výsek, tj. o politiku německých úřadů z hlediska germanizace českých zemí. Tím pádem zůstávají stranou některá historická témata, která jsou v celkovém obrazu bezpochyby důležitější - hlavně vyvraždění Židů a Romů a protinacistický odboj. Ale i tak má téma knihy mnohé souvislosti, které považuji za relevantní do dneška.

Celkově se myslím dá říci, že německá politika za Třetí říše byla jednotná v tom, že české země se mají germanizovat. Kniha zajímavě ukazuje peripetie interních byrokratických diskusí o tom, jakou cestou má germanizace postupovat. Známí padouchové českých dějin v těchto půtkách občas vystupují v nečekaných úlohách: p. K. H. Frank nebo občas dokonce i p. Heydrich a p. Hitler v určitých fázích argumentovali pro odložení germanizace proti radikálnějším názorům.

Opakují se jediné dva důvody, díky nimž německé vedení postupovalo v poněmčování Čechů relativně pomalu, respektive proč byla germanizace odložena až na dobu po vítězné válce: zaprvé to byly české zbrojovky. Zbrojní výroba měla za války přednost před čímkoliv, co by ohrozilo spolehlivost cenných zbrojních dodávek z Protektorátu. Pro zbrojní výrobu zas byly důležité zemědělské dodávky. Druhý důvod byl propagační, neboť Protektorát měl posloužit jako vzor pro (v knize blíže neurčené) národy jihovýchodní Evropy, které by se později připojily k Třetí říši. V případě vítězství ve válce by však oba tyto důvody pro odklad germanizace odpadly. Co přesně by se dělo pak, na to p. Brandes odpověď nedává.

Po přečtení této publikace bych řekl, že německá politika měla zhruba tři různé myšlenkové školy ohledně germanizace českých zemí: první bych nazval tradiční imperialistickou. Jako její zastánce by se dal označit první říšský protektor p. Neurath. Tento proud navazoval ještě na meziválečné uspořádání Evropy: jeho exponenti počítali s další existencí určité české samosprávy v Protektorátu a chtěli pomocí propracované soustavy negativních a pozitivních impulsů přivést Čechy ve dvou či třech generacích ke změně národní identity.

Druhý směr představovali lokální sudetoněmečtí či rakouští politici, matadoři reálné lokální německo-české rivality. Tito cítili, že po slabším období versailleského mírového systému se karta obrátila v jejich prospěch. Chtěli abstraktní státně-politické vítězství rychle promítnout do hmatatelné změny regionálních poměrů: ve své většině chtěli především co nejrychleji vysídlit Čechy z území odstoupených Mnichovskou dohodou Říši a měli též kreativní nápady, jak posílit německý (nejlépe sudetoněmecký) živel v Protektorátu. Tato strana prosazovala rychlé vyvlastňování, vyhánění a určitě byli i pro nějakou formu odsunu Čechů ze střední Evropy. Typickým představitelem byl vedoucí župy Sudety p. Henlein, zpočátku (v konkurenci s p. Neurathem) i karlovarský p. Frank, který však později politicky vyspěl spíše ke třetímu směru.

Třetí směr představoval celoříšsky a vědecky založený moderní nacistický rasový přístup. Reprezentoval ho naplno p. Heydrich, v dohodě s nejvyšším nacistickým vedením, tj. s p. Himmlerem a p. Hitlerem, tzn. že šlo o proud s nejvyšší politickou silou a nejrazantnějším managementem. P. Heydrich se od počátku existence Protektorátu domáhal nejprve vědecky fundovaného průzkumu rasové hodnoty lidského materiálu v Protektorátu. Na jeho základě pak chtěl urychleně (tj. bez čekání na nějaké budoucí generace) nejméně hodnotné jedince ze skupiny IVf podrobit zvláštní proceduře (Sonderbehandlung), zbytek skupiny IV lze použít dočasně na práci v Říši, skupina III má šanci uplatnit se jako dozorci či pionýři na Sibiři, skupina II by mohla pokračovat, skupina I byla definována pro účely náboru do SS, což se Čechů netýkalo. V tom se lišil od lokálních sudetských nacionalistů, kteří neměli moc pochopení pro nějaké antropologické skupiny a nechtěli mít nic společného vůbec s žádnými Čechy, kterým nedůvěřovali z principu.

Na nechuti říšského protektora přijímat Čechy ze Sudet se nic nezměnilo ani za Heydrichovy vlády. Ten se "rozhodně" vyslovil proti vyhošťování Čechů ze župy Sudety; karlovarský vládní prezident nad tím vyslovil lítost. Okresní výbor NSDAP v Horšovském Týně požádal vedení župy, aby se zasadilo o možnost "odsunout tyto elementy, jež i nadále působí rozvratně na stát". Šlo mu "především o ty, kdo stále ještě vlastní pozemky a polnosti v blízkosti hranic". Počátkem ledna 1942 se landrát v Litoměřicích pokusil odsunout do Protektorátu asi 100 českých zemědělských rodin, jimž bylo poskytnuto pouhých 24 hodin na přípravu. Jak hlásil okresní hejtman v Roudnici nad Labem, žilo však jen v jeho okrese už na 500 "navrátilců ze župy Sudety". Žádal o to, aby se tomuto přesídlování zamezilo anebo aby dotčení zemědělci byli aspoň varováni s větším předstihem. Heydrich Henleinovi vysvětloval, že "odsun Čechů ze sudetské župy do Protektorátu nemůže probíhat svévolně nebo neplánovitě, ale v případě, že je ho skutečně zapotřebí, jen po dohodě s námi". 

Následuje několik nesouvislých poznámek a komentářů:

- Jako amatérskému zájemci o historii mi připadal vždycky Protektorát jako "přirozená" státní forma, v níž Čechové zkrátka prožili celou válku, protože to tak vyplynulo z březnových událostí roku 1939. Kniha však ukazuje, že v německém vedení proběhla hned po začátku války debata, jaký smysl má Protektorát zachovat, protože pro Němce byl bezcenný. Náčelníci okolních říšských žup připravovali plány na přičlenění jednotlivých částí Protektorátu do říšských žup. Rozhodnutí putovalo až k p. Hitlerovi.

Hitler 9. prosince 1939 potvrdil Neurathův kurz: na Neurathovu informaci o plánech na vzájemné odloučení Čech a Moravy Hitler odpověděl, že obě území mají zůstat pospolu a mají být i nadále vedena říšským protektorem. Vzhledem k omezením daným válečným hospodářstvím je třeba udržet autonomii Protektorátu. Osídlování Němců v Protektorátu ani evakuace Čechů nepřichází vzhledem k potřebě lidí ve "znovunabytých východních provinciích" v úvahu. Na Neurathovo upozornění, že komisařské vedení pozemkového úřadu připravilo vyvlastnění českého státního majetku a dalších ploch, Hitler žádal, aby byl tento proces okamžitě zastaven. Povolil opětné otevření ústavů českých vysokých škol, výuka však obnovena být nesměla.

- Germanizační záměry Třetí říše byly hlavním důvodem pro poválečný odsun sudetských Němců. Osobně považuji otázku odsunu za stále nedořešenou, byť ve většině české veřejnosti není žádná chuť se jí zabývat. Připadá mi například podivné, že většina české veřejnosti na jedné straně schvaluje odsun Němců, ale současně většina veřejnosti je pro evropskou integraci (s evropskými zákony, evropským občanstvím, volným pohybem a usazováním osob, evropskými lidskými právy chráněnými evropskými soudci), tedy pro integraci právě s potomky týchž lidí, jejichž (pra)rodiče bylo nezbytné razantně vyvlastnit a vyhnat. Jakou mají tyto dvě protichůdné akce dohromady logiku?

- Neznal jsem statistická čísla ohledně exodu Čechů ze Sudet po Mnichovské dohodě. P. Brandes shrnuje poslední české historické výzkumy a uvádí tato čísla: "Celkem opustilo okupovaná území 379 000 osob, mezi nimi nejméně 10 000 německých antifašistů a 18 000 Židů." I poté zůstalo mimo Protektorát v Sudetech po dobu války cca 500 000 Čechů. Paralelně s vývojem v Protektorátu probírá kniha i národnostní politiku vedení sudetské říšské župy.

- V novém světle jsem díky knize pochopil německou správu Čech a Moravy. Šlo o komplikovaný systém: nad územní okresní protektorátní správou stáli tzv. oberlandráti, tedy vyšší okresní přednostové, což byly říšské úřady působící na území Protektorátu. Současně však i vlastní protektorátní úřady byly v rostoucí míře obsazovány Němci: starostové měst a obcí, většina okresních hejtmanů byli Němci, zcela německy byl veden Pozemkový úřad, který byl přitom hlavní administrativní hybnou silou germanizace, byť navenek vystupoval prostřednictvím Čechů a jako česká instituce. Tzn. byť Protektorát vnímáme jako českou autonomní kolaborantskou správu, ve skutečnosti byl z podstatné části německý.

- Pozoruhodné je pozorovat, jak strategicky a opatrně postupovalo německé vedení při germanizaci. Nikdy nedávalo své plány najevo, úzkostlivě dbalo na utajení, průběžně sledovalo nálady obyvatelstva a v případě šíření neklidu reagovalo ihned veřejnými ujištěními pro uklidnění situace; existují různé jednotlivé výroky vůdčích představitelů o konečných záměrech pro období po vítězné válce, ale ne doložený jasný plán. Jeden čas vedl Pozemkový úřad Protektorátu - v rámci souboje různých mocenských nacistických skupin - zástupce Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS p. Gottberg. Za jeho úřadování se Pozemkový úřad energicky snažil o agresivní germanizaci, především formou plánování rozsáhlých vojenských újezdů (s využitím československých právních předpisů vydaných ve 30. letech v zájmu obrany státu). Jeho úřední kariéra v Protektorátu skončila takto:

Ve sporu o pozemkový úřad i o tyto stále rozbujelejší plány na přesídlování přišel Neurathovi vhod jeden neopatrný Gottbergův výrok. Ten se totiž - pravděpodobně pod vlivem alkoholu - v poměrně velkém kruhu osob vyjádřil takto: "Vůdce prohlásil, že do deseti let nesmí žádný Čech vlastnit v Čechách a na Moravě ani půdu, ani pozemky." S odkazem na tento výrok napsal Neurath Lammersovi, že nepřeje-li si Hitler, aby se takové výroky donášely k sluchu Čechům, "postará se o to, aby oberführer SS von Gottberg byl ze svého místa odvolán". Hitler Gottbergův výrok odmítl, už mu nepovolil se do Prahy "ze zdravotních důvodů" vrátit a 14. prosince 1939 ho se zpětnou platností k 7. listopadu také zbavil vedení osidlovací sekce RuSHA.

Záměr propojit postupně německé jazykové ostrůvky
v Protektorátu do koridorů přetínajících české území.

- Pokud šlo o pozemky, hlavní realizovanou cestou germanizace byla arizace bývalého židovského majetku a odsouzených nepřátel Říše. Pozemkový úřad jednak zajišťoval vykupování pro Říši, většinou však šlo o dosazování nucených správců - jednak na uvedené majetky a jednak na bývalý československý státní majetek. Vedle toho byly různé plány zabírání další půdy, ale překvapilo mě, že největší realizovanou akcí byla (vedle rozšíření vojenských újezdů Vyškov a Milevsko) nucená správa šlechtických majetků.

Zatímco Heydrich tedy v zásadě pokračoval v dosavadní politice s maskovaným pozemkovým úřadem, v jednom důležitém bodě se vydal novou cestou. Vzal si za záminku poselství vysoké české šlechty ze 17. září 1938, jež vyjádřila svou podporu a oddanost Benešovi, k tomu, aby na její statky uvalil nucenou správu. Byly mezi nimi tak vážené rody jako Kinští, Kolovratové, Šternberkové, Schwarzenberkové, Lobkovicové, Černínové a Strachvicové. Tato nucená správa nařízená 12. února 1942 zahrnovala plochu o rozloze zhruba 70 000 hektarů, která měla poskytnout prostor německým osadníkům.

- I když vidíme v detailu neustálou drobnou poziční válku české kolaborantské správy proti požadavkům Říše, těžko vidět tyto našince v morálně nějak pozitivním světle. Často šlo o spory o to, kdo bude spravovat "opuštěné závody", tj. majetek zavražděných Židů. V textu nenacházíme moc kladných hrdinů a moc lidskosti. Autor s chutí uvádí alespoň občas pasivní odpor Čechů, kteří od r. 1943 již zjevně věřili v brzký konec války a je vidět, že sázeli na administrativní protahování různých zásahů. I přes vzdálenost desetiletí drobně potěší alespoň ojedinělá lidská gesta. Když říšské úřady zahájily pokus o vyvlastnění českých sedláků v jižních Čechách a o osídlení jejich statků německými vysídlenci z jižních Tyrol, protestoval proti tomu u p. Franka dokonce i p. Emanuel Moravec.

Moravec také poukázal na jeden Frankův výrok v jeho posledním projevu k rolnictvu, že každý, kdo plní povinnosti, si svou půdu udrží. Moravec pak uvedl jeden příznačný případ: když se jeden jihotyrolský rolník dozvěděl, že předchozí český majitel neopouští hospodářství dobrovolně, nechtěl se tam zprvu vůbec usídlit, a pak se rozhodl, že bude na statku hospodařit společně s Čechem. 

Sturmbannführer SS Fischer svou politiku hájil: Pozemkový úřad nevyvlastňoval žádné dobře vedené zemědělské závody a nucenou správu v některých případech zase zrušil. Postižené osoby navíc dostávají odškodnění. Ve všech "případech z pohraničí", říká dále, byly dotyčným sedlákům nabídnuty náhradní usedlosti. Ti je však podle Fischera ve většině případů nepřijali, protože zřejmě počítají s vojenským vítězstvím Spojenců. [...] Jak informovala Sicherheitsdienst, "obvodová úřadovna pozemkového úřadu v Budějovicích je zahlcena všemi možnými Němci, kteří se pokoušejí intervenovat ve prospěch postižených Čechů". V prostředí německého venkovského obyvatelstva se ozývají hlasy, které vysídlování Čechů "označují za nespravedlnost a nelidskost".

Kniha podává vynikající plastický obrázek určitého aspektu česko-německých vztahů v době okupace, naprosto ji doporučuji.


První věta knihy: Třebaže Hitler 26. září 1938 ve Sportovním paláci tvrdil, že "my vůbec žádné Čechy nechceme", už o tři dny později v mnichovské dohodě žádal a obdržel území, na nichž v roce 1930 žilo přes 700 000 Čechů.

Poslední věta: Nacionálněsocialistická "národnostní politika" bezpochyby dovedla exilovou vládu k tomu, že trvala na vyhnání a nuceném vysídlení Němců a - jak je patrné již z předchozího citátu, k němuž by bylo možné připojit řadu dalších podobně znějících vyjádření - že orientací na Sovětský svaz považovala za méně nebezpečnou než zachování německé okupace.


Goodreads: 100 % (ze 2 hodnocení)
Databáze knih: 87 % (ze 6 hodnocení)