Rusové na Marsu (Metod Suchdolský)

Při posledním večírku mi p. president půjčil starou českou sci-fi Rusové na Marsu. Takové texty nemohou zůstat bez zápisu na blogýsku.

P. Metod Suchdolský byl pseudonymem p. Metoda Nečase, učitele matematiky a fyziky - v roce 1909, kdy vyšli Rusové na Martu, konkrétně učil na reálce v Olomouci.

Jestli mi něco z dnešního pohledu připadá jako skutečné sci-fi, tak že učitel matematiky z Olomouce vydává svůj sci-fi román u nakladatele v Telči. Nechci podceňovat učitele matematiky z Olomouce, a už vůbec ne město Telč, avšak mám pocit, že tato někdejší vrstva naší kultury je pro nás už jen těžko představitelnou fantazií.

O knize samotné těžko napíšu něco jiného, než co napsal p. Neff v legendárním přehledu vývoje české sci-fi Něco je jinak.

Zajímavá je historie druhého vydání Rusů na Martu, které jsem četl. Zachovalý originál původní knihy Rusové na Martu (z roku 1909 nebo 1910) nalezl slavný p. Ludvík Souček a tato kuriozita ho zaujala. V Něco je jinak se píše, že p. Souček společně s p. Václavem Kajdošem román v jazykové úpravě vydal v r. 1970, a sice ve dvojknize pod názvem Únos na Mars společně s povídkou p. Roberta Heinleina Dvojník, která má též marsovský motiv.

Rusové na Marsu byli v tomto novém vydání přepsáni do moderního jazyka. Jako autor jazykové úpravy je uveden p. Otakar Blanda.

Celkově je četba Rusů na Marsu většinou utrpením, protože autor neměl talent. Jedinou výhodou je její starobylost, z čehož plyne samozřejmě nejlepší čtenářská zábava - staré představy o budoucnosti.

P. Suchdolský si představoval budoucnost tak, že příznivci aktuální německé Energiewende by zaplesali: všude nadbytek elektřiny z obnovitelných zdrojů, její decentralizovaná akumulace a distribuce ve sdílené ekonomice.

Díky tomu se vlastně teprve stalo XX. století stoletím elektřiny. Motocykly a auta neohlušovaly ulice měst kanonádou, nýbrž potichoučku klouzaly po rovných dlažkách. Každý snadno proměnil své kolo v motocykl připevněním bedničky asi 1 dm3 velké. Na místě starých benzinových čerpadel se teď stavěly ve všech větších hostincích nabíjecí stanice, kde si i cyklista mohl za nepatrný poplatek dát svou bedničku-akumulátor nabít.

 [...] A ještě něco uspíšilo zavedení hliníku: nadbytek elektrického proudu. Kdejaký vodopád poháněl elektrickou centrálu.

Když člověk přečká různé suchopárné výklady, tak odměnou mu pak jsou už jen občasné (celkem asi dvě) zábavné nemravné pasáže.

[...] usmála se Marťanka, „[...] i my spolu můžeme navzájem rozmlouvat prostřednictvím elektrických vln, aniž nás omezuje vzdálenost. Používáme k tomu – na rozdíl od vás – svého přirozeného orgánu, jenž vám připomíná »vlasy«. Ovšem naše »vlasy« jsou pouze přijímačem elektrických vln. Vysílač máme tady,“ ukázala si na prsa.

Tvar prsů Marťanek byl tak svůdný, že kuchař výpravy se nezdržel a dovolil si k vedle sedící Marťance jistou neslušnost. Mužstvo učené výklady málo zajímaly, chtělo se bavit po svém a kuchařův kousek vycházel z obecné nálady. Proto ho také provázel hlučný smích pobaveného mužstva. [...]

Nezpůsobný kuchařův kousek vzbudil všeobecnou zvědavost po vnitřním zařízení tohoto ústrojí Marťanů. Jedna z nich proto rozhrnula jemný šat na prsou a podala vysvětlení: Na místě bradavek byly kuličky, konduktory, z nichž jeden se akumulátorem (jejž právě tvořil prs) nabíjel na vysoký kladný potenciál, druhý pak současně na záporný. Od jednoho prsu k druhému vedlo podél těla něco, co ze všeho nejvíc připomínalo řetěz od jízdního kola. To byla dráha, po níž během vysílání probíhal výboj.

Ukázka dokládá vizionářský motiv kolektivního vědomí Marťanů, kteří jsou spolu nepřetržitě bezdrátově propojeni. 

Dále pak na ukázce vidíme jeden literární prostředek v knize, a sice postavu "mužstva". Na Marsu vystupují jako jedinci tři vzdělaní muži (dva Rusové, ředitel observatoře Kyrill Kyrillovič Maslov a adjunkt hvězdárny Vladimír Osipovič Porfyrov, a s nimi český inženýr Holub), kteří se ucházejí o čtvrtou individualizovanou postavu  - o Anežku Michajlovnu Fedorovou. Ostatní skupina cestovatelů vstupuje do děje jako kolektivní protagonista "mužstvo". Mužstvo je pasivní a přízemní činitel; je používáno zejména jako záminka k sáhodlouhému vysvětlování. Též Marťané nejsou příliš individualizováni - celkem logicky s ohledem na uvedené kolektivní vědomí.

Zápletka románu se naplní v pozoruhodné pasáži o svatební noci pí Anežky Michaljovny a p. Vladimíra Osipoviče, kterou citoval ve své studii už p. Neff:

Neméně se z dítěte těšili Marťané. Byla to pro ně příležitost nahlédnout do nejhlubších tajů lidského života. Jejich tajně ukryté stroje zaznamenávaly každé hnutí v Porfyrovově rodině do nejmenších podrobností. A nejen stroje, i Marťané sami. Porfyrov vždycky něco tušil a častokrát se pozorně rozhlížel, nepohybuje-li se nablízku Marťan. Ale nemohl vědět, že jeho ostražitost je marná a zbytečná, neboť byt mladých novomanželů byl neustále pln Marťanů, o jejichž přítomnost neměli s Anežkou zdání! Stůl, postel, židle a vůbec cokoli ze zařízení mladé domácnosti mohl být a častokrát také byl Marťan! Ovšem přizpůsobený k svému poslání. Marťané pronikli do tajných prostorů nábytku, nebo lépe nábytek byl vlastně umělým tělem Marťanů, které skrývalo snímače a záznamové přístroje, Marťany ovládané a řízené. Tím obyvatelstvo Marsu ukojilo svou zvědavost; tajemství stvoření nového člověka už pro ně nebylo tajemstvím.

Překvapilo mě tedy, že technicky nadřazená rasa Marťanů se musela proměnit přímo v novomanželskou postel, aby odhalila tajemství lidského rozmnožování. Ale zas chápu, že jako středoškolský učitel matematiky a fyziky se člověk nějak potřebuje odreagovat.

A je pravda, že tímto názorným příkladem uvedl autor do hry opět dosti vizionářský koncept i dnes populárního body-hackingu, tj. technického vylepšování lidského těla.

Kniha je zajímavou kuriozitou, ale opravdu ji nemohu doporučit ke čtení. Lepší je přečíst si příslušnou pasáž v Něco je jinak u p. Neffa.

První věta knihy: V únoru promluvil v petrohradské akademii věd ředitel pulkovské hvězdárny Kyrill Kyrillovič Maslov. 

Poslední věta: Bláznovství a pověsti prohlašuje za historické a světoborné fakty, ale když se někdy někomu přihodí něco opravdu epochálního, přikrývá to hned pláštěm milosrdenství, vydává velké věci za bezvýznamné maličkosti nebo se prostě nelítostně směje...

Legie: 82 % (ze 13 hodnocení)

Databáze knih: 81 % (ze 14 hodnocení)

Goodreads: 60 % (ze 3 hodnocení)