Mé blogerské mlýny pracují pomalu, ale jistě. Přečetl jsem si právě druhou regionální brožurku z loňské letní dovolené a jdu si ji zapsat.
Zvláštní byla atmosféra dočasně uvolněné karantény: lidé nevěděli, co s volným časem, když nemohli do zahraničí, a veškeré domácí turistické atrakce byly přeplněné návštěvníky.
My jsme si odškrtali další turistické body, které jsme měli ještě nesplněné v mém oblíbeném lovišti Karlovy Vary - Sokolov - Cheb. Mezi ně patří exkurze do Dolu Jeroným v místě zaniklého města Lauterbach ve Slavkovském lese. Pokud - čistě náhodou - mezi čtenáři je jedinec, který nezná geografické detaily Sokolovska, tak Lauterbach se nachází cca na půl cesty mezi Karlovými Vary a Mariánskými Lázněmi. Po válce česká správa usilovně vymýšlela pro Lauterbach český úřední název. Po různých variantách se nakonec usnesli na názvu Čistá, ale v té chvíli již město fyzicky zaniklo, tak bych se možná držel historického názvu.
 |
| Současný stav. Na pomníku je vidět, že ještě při jeho nedávném zřízení nebyl ustálen český název - na pomníku je uvedeno Město Litrbachy. (foto p. Tomíček) |
Pan Tomíček sepsal náčrt dějin zaniklého města se zaujetím; ku prospěchu je, že dle všeho má blízko k báňským záležitostem, takže laický čtenář si bohatě rozšíří obzory o příslušné odborné názvosloví.
Lauterbach byl původně jen mokřinou plnou potoků, kam chodili středověcí prospektoři získávat kovy ryžováním. Hned tady jsem se zarazil, že publikace důsledně píše ryžování (ne rýžování) a používá i pojem "ryže", který se mi líbí, ale nejsem si jistý, co znamená. Počítám, že ryže má být lokalita, kde se ryžuje.
Asi nejvíc se mi líbí pojem "zmáhat" šachtu, neboli v šachtě aktivně dobývat nerost. V Lauterbachu byla ložiska cínu (případně wolframu) velice slabá, což činilo po většinu historie dobývání cínu nerentabilním. Vždy po pár desetiletích se našel někdo, kdo to chtěl zkusit a chvilku si zazmáhal. Důvodem je, že žíly kovu v žule, neboli pně, jsou slaboučké, jen pár centimetrů.
Dějiny Lauterbachu jsou celkově neveselé a nepostrádají určitý až cimrmanovský ráz, v němž se střídají prvek očekávání a prvek zklamání.
Jako motto by mohla posloužit historie školní budovy v Lauterbachu:
V roce 1815 byla postavena nová školní budova, ale již po šesti letech, v roce 1821, musela být zbourána kvůli zchátralosti.
Docela by mě zajímalo, jak mohla nová škola za šest let zchátrat až k demolici. Ale brožura to více nevysvětluje.
Dle všeho je především obtížné o městě vůbec něco zjistit. Poprvé je v pramenech zmíněno v r. 1370 a svůj krátký vrchol prožilo v 16. století, kdy je po stavovské revoltě 1547 konfiskoval císař p. Ferdinand I. a učinil z něj královské horní město, čímž se dostalo na nějakou dobu naroveň svých významnějších sousedních horních měst Horního Slavkova a Krásna. Pak přišla třicetiletá válka a s ní začal už jen soustavný úpadek, kdy těžba probíhala jen zkusmo, naoko a bez ekonomického smyslu. Celými dějinami od habsburské konfiskace se vine niť motivu, kdy místní lidé systematicky udržovali vrchnost v naději na nějakou budoucí těžbu.
Nejen třicetiletá válka, nejen značné změny v ekonomice Evropy způsobené objevem Ameriky, ale hlavně snížení kovnatosti rud a omezení množství těžené rudy přinesly pro většinu měst stagnaci a úpadek. Obyvatelstvo se živilo vším možným a hornictví se pěstovalo jen chvilkově a většinou pro zachování výsad.
Město v pravidelných intervalech hořelo; zejména roku 1772 vyhořelo zcela a s ním veškeré písemnosti. Už tak chudé historické záznamy se tím ještě více zmenšily.
Brožura velice pěkně ukazuje cestu města ze středověku do moderní doby. Vypisuje podrobně, jak se vůbec jeho obyvatelé živili: šlo v zásadě o neustálou improvizaci. Celé rodiny dělaly vše, co bylo možno vykonávat jako domácí práci a průběžně nosit k prodeji do okolních měst: tkaní, po jeho zániku v důsledku strojových změn prodávali seno a dřevo, ženy vyšívaly. Poloha v nadmořské výšce téměř 800 m n.m. s sebou nesla relativně drsné klima a těžký život. Počet obyvatel se v 17. a 18. století pohyboval (včetně dlouhých období poklesu) kolem 500. Vrchol nastal kolem roku 1848, kdy počet přesáhl 2000; pak opět klesal, až na 1000 v roce 1939.
Zvláštní kapitola je věnována osudům židovských obyvatel: poslední rodina odešla do vnitrozemí v roce 1938 s tím, že jejich dům byl vyhořel. Kniha nepíše, kdo dům zapálil. Celá rodina zemřela ve vyhlazovacích táborech v oblastech německého záboru Polska kvůli tomu, že hlava rodiny byla v roce 1939 vyšetřována kvůli tomu požáru jeho domu, když odcházel, zda nešlo o pojistný podvod, a tím pádem nemohli využít cestovní pasy, které už měli před březnem 1939 vyřízeny.
Na konci války prošel městem velký ženský pochod smrti; chování obyvatel bylo po válce vyšetřováno a byly doloženy příklady slušného a lidského chování.
Všichni občané Lauterbachu byli po válce odsunuti do Německa. Zvláštností Lauterbachu je, že město zcela fyzicky zmizelo, neboť území bylo po válce krátce vojenským prostorem.
Bizarní tečkou za historií města je tak instruktážní film československé armády Výcvik boje o osadu a v osadě z roku 1948, který zachoval jen mimochodem obraz města v době jeho zániku.
Boj o osadu (1948)
Dnes na místě nic není; regionální nadšenci postupně místo v náletovém lese čistí a byl umístěn pomníček na město.
Kousek za městem bylo nedávno za německé peníze postaveno luxusní moderní infocentrum a turistům je zpřístupněna středověká šachta Jeroným. Její návštěvu mohu doporučit, líbila se celé rodině. Právě v tomto infocentru jsem si brožuru na památku zakoupil.
 |
| Infocentrum Důl Jeroným (zdroj: stránky infocentra - zde) |
Kniha je svým provedením svérázná, určitě by jí bylo prospělo před tiskem ještě jedno důkladné redakční čtení k odstranění překlepů a neobratných formulací. I tak však věřím, že celý náklad 400 kusů své čtenáře potěšil.
První věta knihy: Ráno bylo neobyčejně studené.
Poslední věta: Zdař Bůh!
Databáze knih: 100 % (z 1 hodnocení:-) )
Goodreads: dtto
Žádné komentáře:
Okomentovat