Vrstva ticha (Mycelium #6, Vilma Kadlečková)

Minulý víkend jsem vyrazil se synkem na víkendovou vycházku a cestou jsme se stavili i v nějakých obchodech, abych ochránil další kousek úspor před inflací. V knihkupectví ležel šestý díl Mycélka - bylo to krásné překvapení.

Toto dílo bylo si zasloužilo, aby si referent před sepsáním recenze osvěžil předchozí části, a byl tak schopen posoudit šesté pokračování v náležitém kontextu předchozího děje. Zvlášť, když se dívám, že o páté části jsem psal téměř přesně před pěti lety a mnohé jsem již zapomněl. 

Já však nejsem žádný literární kritik, nýbrž sepisovatel spotřebitelských recenzí. A tak píšu už teď, bez znovunastudování celého cyklu. Přemýšlel jsem, co bych o šesté části poznamenal, a udělám to formou nesouvislých subjektivních výkřiků.

- Pokud se mezi čtenáři nachází jiný muž s padesátkou na krku, možná mi potvrdí, že populární kultura má velice obtížný úkol, pokud se snaží tuto naši demografickou skupinu zaujmout a pobavit. Je stále více pravidlem, že knihy pro blog čtu na morálku - leží mi jich tu na polici k přečtení spousta, celé měsíce a roky. Postupně je beru, stanovím si počet stránek, kolik chci denně přelouskat, abych se vůbec dobral konce, a to přestože mě téma zajímá. S tím kontrastuje zážitek z Mycelia: vzal jsem ho hned a s chutí přečetl za pár dní. 

- Kvality myceliálního cyklu jsem se snažil zformulovat už v předchozích svých článcích a stále platí: (a) zábavný napínavý děj scifárny, jak žánr vyžaduje, (b) unikátní autorský tón vyprávění kombinující osudovou vážnost, psychologický ponor, (sebe)ironii a humor a (c) skvělá sada hlavních (super)hrdinů. Tyto parametry mi však pořád nepřipadaly dost výstižné pro čtenářský prožitek. Dumal jsem, co chybí. A napadlo mě něco strašlivého; třesou se mi ruce, když mi tato slova mají přejít přes klávesnici. Ale padni komu padni, nedá se svítit: Mycelium je neobyčejné též proto, že ke všemu zmíněnému je ten svět zalidněný báječnými silnými ženskými hrdinkami. Ne snad, že by byly agresivnější a fyzicky silnější než muži, jak zní aktuální přitroublá holywoodská konvence, ale jejich osobnosti a osudy jsou literárně zajímavě podané a spoluvytváří polovinu fantazijního světa právě tak, jak je tomu v naší realitě. 

- Mycelium je vyprávěno z pozice vypravěče, který vždy po několika stránkách střídá perspektivu určitého protagonisty, takže podstatné úseky čtenář vidí pohledem právě těchto ženských hrdinek. Takhle od boku bych možná vystřelil dojem, že právě tyto úseky z ženské perspektivy nesou často humornější a ironičtější vyznění - ale potvrzení by vyžadovalo nějaké analytické čtení, které jsem nedělal. 

- Ještě bych poznačil, že ze žánrového hlediska šestý díl kulminuje hororovou scénou. Nemám horory rád a nevyznám se v nich, ale tady jsem se spíš pochechtával, takže počítám, že konkrétně by se dalo mluvit o inspirací splatter hororem. Třeba když se protagonistka snaží oživit kolegy, kteří jsou několik měsíců naloženi v sudech s houbovým (jakým by jiným, že!) nálevem:

Jeho tělo se hroutilo. Kůže, rozmáčená dlouhým macerováním, povolovala jako nabobtnalé těsto. Po každém kontaktu s hranou kádě zůstaly v kůži hluboké brázdy, ze kterých se valila vazká modrošedá krev; bylo to jako rozorané pole... jako stopy v mokrém jarním sněhu... jako pomačkané přezrálé ovoce, ze kterého odkapává hniloba a šťáva. [...]

Veškeré měkké tkáně povolovaly vlastní vahou. Pukaly a trhaly se. Na Patrickově hrudi začala prosvítat žebra, na kterých se kůže nebyla schopná dál udržet. Hrudní koš se nezadržitelně vynořoval na povrch... zatímco to, co bývalo tělem, se pomalu sesouvalo dolů, obnažovalo další a další kosti a slévalo se do jednolité kaše tkání a vnitřních orgánů, hromadící se dole u páteře. Kyslíková maska se sesmekla z holé lebky a pleskla do té bažiny mezi chomáče vybělených vlasů a ostrůvky trčících kostí. 

Jak známo, celý seriál je již definitivně dokončen, a tedy se ví, že nás čekají ještě dvě části. 

Mohlo by se zdát, že svět není moc zvědavý na východoevropské fantasy franšízy a že polský Zaklínač se dočkal slávy díky mnoha letům práce a mnoha shodám šťastných okolností. V každém případě se mi líbí ten potenciál, že alespoň v nějaké paralelní větvi reality by se něco obdobného třeba mohlo jednou přihodit i Myceliu.

První věta knihy: Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, protože tím, jak zůstávají utajeny naší mysli, nad námi získávají moc.

Poslední věta: V tom druhém, temném světě Aš∼šád... utíká.

Databáze knih: 95 % (z 13 hodnocení)
Goodreads: 94 % (z 10 hodnocení)