30. listopadu 2021

Listování: úryvky z korespondence a článků (Jan Werich, ed. Marie Bělíková)

Dnešní knihu jsem si vzal z knihobudky u základní školy mého syna. Když jsem v létě zas jednou probíral svou nabobtnalou knihovnu a vyřadil co nejvíc knih, tak ty slušnější jsem se snažil udat jednak na schránkách v panelkáku, a taky v knihobudkách v okolí. Bohužel, jak už to tak chodí, neodolal jsem a jednu knížku si vzal z knihobudky domů.


U knihobudky před ZŠ bych se ještě zastavil. Vyptával jsem se synka, zda si žactvo náležitě cení privilegia brát si takto volně knihy ku vzdělání i potěšení. Byl jsem rychle postaven nohama na reálnou zem: zjistil jsem, že hlavním parametrem pro využití knihobudky na školním dvoře je ta vlastnost, že její dveře mají petlici, která se zavírá zvenku, ale ne zevnitř.

Zvesela mi sdělil, že byl v knihobudce jednou hodinu a čtvrt zavřený, když ho tam kamarád po škole zavřel a odešel domů. Dost jsem se vyděsil, protože být hodinu a čtvrt zavřený v knihobudce může být poměrně traumatizující zážitek. Syn to však absolutně nebral jako něco vážného. Uvažoval jsem o tom: především mám vážné pochybnosti o tom časovém údaji, protože hodinky nosí teprv nedávno. Navíc se ukázalo, že ten kumpán synovi jen oplatil, co mu jako první udělal předtím můj vzorný potomek. Ehm.

Ještě jsem se nějakou dobu ujištoval, že tam nezavírají nikoho slabšího apod. Ale prý šlo jen o tento jeden případ, navíc vzájemný. Nemám problém s tím, jestli mají předpubertální kumpáni mezi sebou nastavený drsnější humor, do toho mi nic není. Jinak prý knihobudku používají jen prvňáci ku hře na policajty a zločince, ale už vůbec není moje věc řešit neustálý neuspořádaný zcela náhodný pohyb takový částic, jako jsou prvňáci o přestávkách. Jsem věrným účastníkem všech třídních schůzek, besídek, žákovkých divadel a zahradních party v této škole už s druhým dítkem, takže mám reálnou představu, že malou školou vládne paní ředitelka pevnou a osvícenou rukou a není tam atmosféra, kde by mohly kvést špatnosti.

Ale zpátky k té svíčkové.

Listování vyšlo v roce 1988. Knížka je velice pěkně vypravená: v předmluvě se p. Just zamýšlí nad velikostí osobnosti p. Wericha, v doslovu vzpomíná Werichova tajemnice pí Týlová, která poskytla značnou část písemností. Mimochodem, jako redaktor je v tiráži uveden p. Kosatík, scifista a později sám známý autor.

Sborník zachycuje především Werichovy dopisy a dopisy Werichovi, k tomu pár jeho publicistických článků. Zásadním textem je však přepis dialogu p. Wericha s p. Suchým při vzpomínkové akci ve velkém sále Lucerny v květnu 1977 u příležitosti padesátého výročí premiéry první hry V+W (Vest Pocket Revue). I z přepisu je zřejmá atmosféra nabitá energií a výjimečností chvíle jednoho z posledních veřejných vystoupení p. Wericha, který byl tou dobou již zdravotně indisponován.

Výbor je vydařený a pro Werichovy fanoušky doplňuje střípky obrazu. Dojemné jsou dětské dopisy malého p. Wericha mamince; po rozchodu rodičů v jeho útlém věku vyrůstal s otcem. I z těch několika vzkazů je zjevné, že byl zatahován do rodičovských sporů. Často se říká, že potíže v dětství často motivují lidi k výjimečným výkonům v dospělosti, aby si je kompenzovali. Můžeme spekulovat, jestli tento faktor hrál roli i v případě p. Wericha.

Z doby emigrace do USA jsou zajímavé dopisy p. Hoffmeistera, kterému se V+W snažili pomoci z Ameriky, když p. Hoffmeister uvízl s p. Pelcem jako uprchlík ve Francii, následně v Maroku a pak v Portugalsku. V+W psali žádosti americkým politikům a různým spolkům.

Z publicistiky je zajímavá reportáž p. Wericha ze světové výstavy 1958; na jednu stranu drží linii a odsuzuje veškeré západní stánky a velebí stánky socialistické. Přemýšlel jsem však, jestli ve skutečnosti v logice (auto)cenzurní publicistiky nešlo o skrytou kritiku poměrů: p. Werich se široce rozepisuje o spotřebních věcech vystavených v americkém pavilonu a o debatě v amerických médiích ohledně toho, zda je hodnotné moderní umění použité k reprezentaci USA. Dost možná bylo cílem autora, aby si namísto něho položil čternář hlavní otázky sám: sice se v článku píše, že vystavené výrobky si americký dělník nemůže dovolit, ale - může si takové výrobky dovolit československý dělník? A jak je to se svobodou slova v Československu - může obyčejný člověk třeba vyjádřit v novinách kritiku koncepce státního pavilonu na světové výstavě?

Na knižních serverech jsem viděl některé čtenářské ohlasy, že v knize jsou zbytečné eferméní dopisy jako žádosti v souvislosti s rybařením. Tyto úřední žádosti p. Wericha, většinou už jako starého mistra píšícího z chalupy, se mi však velice líbily. Například dopis ohledně meliorace potoka, kde chytal na chalupě ryby.

Meilorační úřad, Plzeň

     Vážení meliorační lidé,
    
      asi před dvěma lety jste v Ujčíně regulovali malý kousek Pstružné. Udělali jste to hezky, přírodně. Mám na Vás tento dotaz. Ve Velharticích, kde mám chajdu, bych potřeboval dát do pořádku takových 200 m Pstružné. Takovým přírodním způsobem. Chtěl bych to zaplatit. Nechci shánět buldozery a kdesi cosi načerno, za úplatky z ochoty. Chtěl bych to legálně. Buď na to mám, anebo nemám.
    
     Kdybyste byli tak hodní a odpověděli mi do Prahy. Já bych Vám pak sdělil, kdy budu ve Velharticích. Zastavil bych se u Vás, ale nohy mi nechodí.
   
      To je všechno, páni.
     
S pozdravem, Jan Werich

Kniha obsahuje jen minimum z bohaté korespondence s p. Voskovcem. Dnes to však nevadí, spíše naopak. Komplentní korespondence V+W vyšla ve třech tlustých svazcích (psal jsem o ní zde) a svým objemem přesahuje formát malého oddechového výboru.

Závěrečné kapitoly jsou už hlavně kondolenční dopisy v souvislosti s úmrtími bývalých spolupracovníků a přátel a obdržené dopisy od přátel po smrti pí Werichové. Asi je logické, že ve starším věku se okruh kontaktů p. Wericha skládal ze dvou skupin: z kolegů umělců a stále více z lékařů.

Pěkné jsou i odpovědi Mistra na dopisy fanoušků.

Kniha je pěkná. Může pomoci pochopit dílo p. Wericha. Celý život se v rozhovorech vracel k tomu, že jeho směřování vzniklo spontánně z obrovské touhy bavit společně s p. Voskovcem spolužáky na střední škole. Jejich majálesové představení se stalo organicky základem jejich divadla a veškerého následného konání. 

Proč mohé z tvorby pana Wericha nabylo obrovské popularity a odolává zkouškám času, může naznačovat jeho pojetí a ambice všeobecné srozumitelnosti a sdělnosti, které vyjádřil r. 1970 ve vzpomínce na p. Šlitra takto:

[...] umění se dělá pro milióny pokrývačů, milóny cestářů, dělníků, malířů pokojů a takovýchhle drobných lidí. A nikdy se umění, pokud mě moje paměť neklame, nedělalo pro hrabata a erteplata. A když takovíto lidé, takzvaní malí lidé, hovoří o umělcích, tak je to vždycky znamení, že umělec vešel do povědomí těch lidí a že jeho práce nebyla marná.
Ještě bych si poznačil, že V+W jsou nejspíš tvůrci českého kulturního archetypu mužských partnerských komických dvojic s ambicí být osudovým celoživotním vztahem, který svým významem přesahuje vše ostatní v jejich životech. Uvědomil jsem si, že tento koncept považuji za samozřejmý základ pro dvojice jako pánové Suchý a Šlitr, Šimek a Grossmann nebo Smoljak a Svěrák, kteří reprezentují to nejlepší z české zábavy. Ale ve skutečnosti o nic samozřejmého nejde. Zajímalo by mě, jestli něco podobného existuje i v jiných kulturách.

A ještě jednou k tématu dvojic intelektuálního, ale sdělného humoru: položil jsem si otázku, zda je někdo v mladé generaci bavičů, u koho bych takový potenciál viděl. A odpověděl jsem si, že - k vlastnímu překvapení - znám naprosto geniální humoristy mladé generace, u nichž bych si vroucně přál, aby v tvorbě pokračovali i dál: konkrétně jde o pány Belka a Šťastného, jejichž série hudebního humoru Kumšt na youtubovém kanálu kytary.cz je jednoduše geniální. U nich jde však jen o příležitostnou vedlejší činnost oddělených kariér, které mají jasně jiné směřování.

Pokud knihu též naleznete v knihobudce ve vašem okolí, doporučuji ji. Až budete uvnitř, dávejte si však bedlivý pozor, kdo se pohybuje poblíž.


První věta knihy: Existují-li v češtině slova a pojmy vzájemně si protiřečící, ba vzájemně se vylučující, pak patrně nejkřiklavějším příkladem takovéto odporující si, kontradikční dvojice jsou pojmy "Werich" a "zařazení".

Poslední věta: Jeho hlas teď slyším jen z magnetofonového pásku.


Databáze knih: 90 % (z 61 hodnocení)
Goodreads: 71 % (ze 7 hodnocení)

Žádné komentáře:

Okomentovat