Korespondence Voskovec & Werich

Onehdá jsem si naplno uvědomil, že jsem značným fanouškem p. Horníčka. Mám obecně rád humoristy. Konkrétně předscény Wericha s Horníčkem jsem byl zvyklý poslouchat už jako dítko, neb si je naši pouštěli. Musím říct, že se mi líbí velice dodnes. Asi je považuju za vrchol českého mluveného humoru.

S oblibou dávám do recenzí nudný úvod, jak jsem ke knize přišel. Tak tedy tyto jsem zakoupil po vánocích, když jsem se coural po Varech. Jsem slabý člověk, a tak jsem neodolal brlohu z nejnebezpečnějších, a to levným knihám. Na svou obranu bych rád uvedl, že jsem byl opatrný a rozumný a koupil jsem si napřed jen první díl na zkoušku. Když jsem však hned za první večer zhltl téměř polovinu, musel jsem si - logicky - dokoupit i ty ostatní dva.

Celkem ty knihy mají 1370 stran většiho formátu. Zatím jsem asi nikdy 1370 stran nepřečetl tak rychle.

Není šance vystihnout všechny dojmy, které ta četba ve mě zanechala. Dám pár bodů.

- Jednak ten svět byl jiný. Dva elitní jedincové měli před pár desítkami let k dispozici jen dopisy. Psali si, dohledávali ztracená psaní, sledovali, jak dlouho pošta šla (delší doručování znamenalo zpravidla kontrolu dopisů úřady - několikrát je zmínka, že p. Voskovec posílal p. Werichovi na ukázku zpět špatně rozlepenou a zalepenou obálku - Werich to někde komentuje: "Asi Portugalci."). Jednou za pár měsíců si složitě zavolali. Werich se snažil co nejvíc komunikovat pomocí pásků a později kazet. Největším tématem po celou dobu bylo plánování a organizace osobních setkání. Už se mi nechce to dohledávat, ale setkali se od Voskovcova odchodu v roce 1948 až do Werichovy smrti v roce 1980 třikrát nebo čtyřikrát.

- Dopisy začínají návratem Jana Wericha ze Států do Prahy v roce 1945, tzn. když bylo oběma čtyřicet let. Odráží se v nich tedy druhá polovina života. Jak stárli, trápily je nemoce a lidé kolem postupně stále více odpadali. Svým způsobem je to i přehled, jaké všechny orgány napadá rakovina. Zpočátku jsou oba lehce utahaní mužové středního věku. Druhá polovina už je pak korespondencí unavených starých mužů; Werich byl unavený a v depresi ze špatných vztahů v domácnosti; stále se zhoršoval jeho vztah s manželkou a - po jejím rozvodu - s dcerou, která se vrátila k rodičům a nesnášela se se svou matkou. Životní pohodě též nepřispělo, že p. Werich prakticky ohluchl. Jiří Voskovec průběžně píše o finančních problémech; živil se patrně dosti nejistě po divadlech a nikdy se mu nepodařilo získat lépe placenou filmovou roli. Navíc jeho druhá žena zemřela na rakovinu, když jejich dcerám byly tři a jeden rok, takže po nákladném léčení mu zůstaly na krku děti, kterým musel platit chůvu. Není to nikde napsáno naplno, ale mám dojem, že ty dcery nebyly vlastní, přinejmenším jedna byla adoptovaná - ale spíš obě, protože nemoc druhé manželky se táhla delší dobu. Na úplný závěr p. Voskovec píše, že jak s první (francouzskou) manželkou, tak i s tou druhou to měl skoncovat mnohem dříve (ke stejnému závěru dospěl i Werich ve vztahu k sobě). Snad spokojený byl až se třetí (irskou) manželkou, s níž patrně měli na stáří pěkný vztah.

-  I v dopisech se ukazuje, jaký skvělý měli dar jazyka a jak ho důsledně pěstovali. Text je (z obou stran) po celou dobu plný anglicismů, protože šest společných let za války v USA byla poslední doba, kterou spolu prošli. Zvláštní kapitolou jsou vulgarismy: nevybavuju si jiné texty, kde by se vulgarismy užívaly podobně správně a funkčně. Když si člověk píše s někým půl století, aniž by ho pořádně viděl, tak z psaného slova (u kterého není slyšet tón hlasu) může vznikat jenom spoustu nedorozumění. Myslím, že ty vulgarismy v tomto velice pomáhaly. Užívali jich ale jen velice omezený a pevný okruh, přitom měly všechny jasný význam. Hodně používají "posrat se". Vždycky, když byli v těžké situaci, tak si vzájemně přáli, aby se z toho hlavně neposrali nebo se tím zaklínali. Potom též si s oblibou psali "ty vole", někdy i jako oslovení dopisu.

- Vůbec oslovení - zakládali si, aby dopisy začínaly vtipným a originálním oslovením - většinou patrně evokujícím něco z jejich společné minulosti. "Drahý Nanuku IV.", "Drahý pane Ostkovče", "Drahý synku Hynku", "Drahý Bzinkulajdíku", "Rákosníku", "Koh-I-noore!", "Zmoudřelý Done Quijote" atd.

- Velikou zálibu měli v celoživotním opakování určitých hesel - chápal bych, kdyby to někomu bylo protivné, ale mně to přišlo vtipné. Občas se dá postupně vypreparovat z dopisů, jak a kdy to vzniklo - většinou je to patrně něco, co jim řekl někdo v raných dobách Osvobozeného divadla v Praze. Když jejich výkon komentoval někdo významný, vždy psali "sám Šalda volal". Ovace obecenstva vždy vyjadřovali "Hoch Slezak!". Něco vynikajícího bylo "to by byla kůžička na automobil" případně "senzácia pre děti". O penezích zásadně psali "pfynance", případně "pfynanční dřívko" (proč dřívko, to nevím).

- Podstatně víc psaní je od p. Voskovce, protože on si kopie dopisů schovával a myslím, že publikace je hlavně z jeho pozůstalosti.  Hlavně Voskovec se vrací k jejich předválečné tvorbě. Jakožto Amíkovi mu byla strašně proti srsti levicovost a angažovanost jejich starých filmů a některých her. S touto otázkou byl brutálně konfrontován v roce 1950, když se chtěl vrátit do Států. Na základě udání některých krajanů byl vyšetřován coby sympatizant komunistů a jedenáct měsíců strávil zavřený na ostrově Ellis Island, než byl na odvolání vpuštěn do země. (Za posledním dílem je přetištěn protokol z výslechů americkými úřady - to je samo o sobě úžasný dokument). Skoro bych řekl, že zpočátku své starší hry úplně zavrhl a až postupně (když v roce 1956 mohli obnovit korespondenci) našel ke své pražské tvorbě nový vztah a začal si jí vážit. Společně však nadávali na spoustu svých pracovníků, kteří jim to kazili, hlavně na režiséry prvorepublikových filmů p. Friče a p. Honzla, kteří buď to kazili nebo je tlačili z čistě legrační polohy někam jinam. Především oba toužili ještě něco spolu vytvořit, nejlépe film. Plánům na společné natáčení je věnována drtivá většina korespondence z druhé poloviny šedesátek. Ale nedošlo k tomu.

Zajímavé je, že p. Voskovec s p. Werichem si svého období Osvobozeného divadle cenili opačně, než jak jsme se učili ve škole. Neradi se sledovali v angažovaných textech, ale byli po celý život pyšni, jak dobře pracovali řemeslně, jak dobře hráli. Voskovec na to často vzpomínal, jak se tam naučil hrát a jak mu to přinášelo úspěch v divadle v Americe. (Výjimkou z toho bylo, že zpětně byli hrdi na to, že byli divadlem, které napřímo zakázáno proto, že bylo protinacistické).

- Jak p. Voskovec usilovně networkoval a udržoval plamínky kšeftů (zpočátku hlavně toužil hrát ne-cizineckou roli, aby ukázal, že nemá akcent. Jeho hlavním cílem pak bylo dostat se do nějakého velkofilmu o antice, aby si vydělal a natáčel v Evropě a setkal se s Werichem. To mu ale nevyšlo), tak paradoxně nakonec komerční díru do světa málem udělal zatrpklý morous Werich, když v roce 1968 odjel do Londýna točit dnes legendární film s p. Jamesem Bondem You Only Live Twice.  Jestli jsem to správně pochopil, tak p. Werich hrál hlavního záporáka a několik týdnů natáčel. Pak však byl obsazen jiný herec. Přesný důvod jsem nepochopil: Werich však byl velice vybíravý, co bude hrát, a patrně mu to přišlo uhozené, a odmítl to (alternativně možná jednali se dvěma herci a nakonec se rozhodli pro jiného). Z dnešního pohledu je to dle mého obrovská škoda, že to nedotáhnul do konce: mít českého herce jako záporáka v You Only Live Twice, navíc Wericha, to by byla prča.

- Když si psali o "pfynančím dřívku", šlo většinou o Voskovcovy autorské poplatky za provozování písní a her ve staré vlasti, které mu byly vypláceny v československé měně, která byla za hranicemi bezcenná a nebylo možno ji vyvážet. Ukládalo se mu to na účet v Praze a Werich mu zařizoval zdlouhavě vyplacení nějakých částek v dolarech, které Voskovec dosti nutně potřeboval. Jako velký úspěch měli, když po více než roce dopisování a jednání dalo ministerstvo financí souhlas s výplatou 15 tis. dolarů v roce 1968, těsně po okupaci.

- Výborným aspektem jsou pak komentáře starých pánů na různé mladé české umělce, kteří se tak - hlavně v šedesátých letech - kolem nich míhají, případně navštěvují Voskovce v Novém Yorku. Voskovec měl velice rád p. Šlitra, vážil si p. Formana, opakovně píšou i o p. Havlovi; o p. Horníčkovi je zmínek jen pár. Zpočátku oboustranně jen občas pohrdlivě jako o velice chabé náhražce za p. Voskovce. Časem jsou tam však i oceňující slova - a člověk pochopí tu polohu, že tady si psali dva hodně starý pardálové a měli potěšení si napsat, že jen oni dva jsou ti praví mistři a kam se na ně ti mladí hrabou.

- Nezodpovězenou otázkou zůstává, kolik by toho tihle dva kámoši z gymplu udělali, pokud by nebyli odděleni politikou. Byli evidentně hodně odlišní. Voskovec začal po čtyřicítce od nuly v cizí zemi jako herec, navíc na krku se dvěma (asi adoptovanými - ale to opravdu není z knihy zřejmé, adopce by byla nejspíš na přání záhy zemřelé manželky) dcerami a protloukl se. Platil účty za doktory, tak dávno přestal kouřit, na radu lékařů se stal abstinentem a dbal, aby neztloustl. Byl to člověk, kterému náročný individualistický život vyhovoval a evidentně byl aktivní do vysokého věku. Werich naopak své zdraví zanedbával a hrubě si škodil, zejména tím, že i v pokročilém věku kouřil, přestože měl vážné onemocnění plic. Ale současně si svých odlišností byli vědomi a z těch dopisů je vidět i hodně tolerance, zvlášť ke sklonku života.

- S oblibou si kupovali auta VW, protože pak měli "svoji" značku na autě pyšně vpředu:-)

Závěr: je to samozřejmě hřích pořídit si do domácnosti takový další špalek papíru. Ale docela si myslím, že to jsou trvalky: nepřekvapilo by mě, kdyby člověk namátkou otevřel kterýkoliv díl, když nebude vědět třeba co narychlo důstojného si vzít do vany.

Škoda, že korespondence vyšla bez nějaké úvahy o ní. Je provázena jen stručnými, dosti polopatistickými rekapitulacemi toho, co se dělo v té době v politice. Čekal bych u takovéhoto vydavatelského počinu, že bude doprovázen nějakým super esejem.