Na tuto knihu mě již před lety upozornil kolega z bývalé práce. Občas jsem si na tu knížku vzpomněl, ale zapomněl jsem její přesný název. Až teď o prázdninách jsme vyrazili se synkem do místní lidové knihovny. Nechtěl jsem si vůbec nic půjčovat - mým cílem bylo jen posloužit coby administrativní podpora pro syna. Je však jasné, že jsem nemohl odolat. Protože když jsem šel kolem regálu s historickými knihami, tak se tam na mě díval právě Neklidný život obyčejné ženy - a mně bylo hned jasné, že tady mám před sebou svůj letitý čtenářský záměr, který čeká na naplnění.
Pan Čechura je profesor historie se zaměřením na počátky novověku a hlavně na mikrohistorii, tzn. na příběhy všedních témat a osob.
Neklidný život obyčejné ženy je životopis paní Peřkové, která prožila počátek 18. století v jižních Čechách, většinou na Třeboňsku. Zachovalo se o ní celkem dost písemných dokladů, protože po celý život občas kradla, takže bývala vyšetřována, souzena a trestána.
P. Čechura napsal její životopis se zaujetím vůči regionu a jeho obyvatelům. Asi by nebylo přílišnou nadsázkou chápat knihu právě i jako poctu jihočeskému naturelu.
Hlavním motivem autora je však kontrast mezi obrazem jihočeského venkova v době počínajícího novověku (nevolnictví, absolutismu - prostě jiráskovského temna), jak mu vyplývá z hlubokého ponoru do autentických listin, na jedné straně, vůči zcela jinému obrazu tohoto období, který bývá vykreslován historiky, kteří raději než s fakty operují s abstraktními koncepty a společenskými stukturami.
Mohlo by se zdát, že v dějinách muselo být vše složité, komplikované, až jaksi odlidštěné. Dodávám ale, že takto orientované poznání se může dostat do situace, kdy se takovýto pohled na dějiny ukáže jako docela prázdný, jako jakási forma bez obsahu, jež se ocitla ve slepé uličce. Je to tak trochu jako variace na klasickou Andersenovu pohádku: tak dlouho se hledaly šaty, aby byly dostatečně nové, až se ukázalo, že jejich nositel je docela, docela nahý...
Celý text je dokonce rámován výslovným odmítnutím knihy autora p. Bůžka a kolektivu Společnost českých zemí v raném novověku. Struktury, identity, konflikty. Pana Čechuru na té knize popuzuje leccos, především neznalost pramenů k realitě všedního života a vyobrazování tehdejší české společnosti jako nesmiřitelně třídně rozdělené, kde vládnoucí vrstvy zcela pohrdaly obyčejnými obyvateli. Práci toho kolektivu autorů jsem nečetl, takže nemohu sám soudit. Ale pojetí p. Čechury je mi rozhodně sympatické.
Příběh reálné paní Peřkové skutečně ukazuje, že jedna věc je koncept nevolnictví, ale žitá realita může být zcela odlišná od zákonů. Paní Peřková se pohybovala po jižních Čechách, někdy i ve středních Čechách, zcela volně. Putovala desítky kilometrů mezi různými panstvími, aniž jí to někdo musel povolovat a aniž jí někdo volný pohyb zakazoval. Dlouhé části života žila zcela samostatně, ve vztazích s muži byla většinou přirozeně dominantní. Do kostela nechodila - vyjma toho, když kostel vykrádala. Přestože byla v regionu proslulá coby opakovaná zlodějka oděvů ze selských stavení, před úřady vystupovala sebevědomě a úřady braly její slovo stejně vážně jako slovo spořádaného sedláka; ono se totiž třeba ukázalo, že ten sedlák jí dlužil čtyři roky mzdu za službu.
Na konci popisovaného období rozjela hlavní protagonistka větší akce, když se svým partnerem vykradli několik kostelů - i tam se vyhýbali z opatrnosti opravdovým cennostem a kradli jen ubrusy a různé látky. Kniha vrcholí popisem jejich finálního velkého procesu, do něhož bylo zapojeno několik úřadů bechyňského kraje, apelační soud v Praze a nakonec i sama panovnice pí Marie Terezie. Na konkrétním příkladu padlé obyčejné ženy dospívá autor ke zpochybnění velkých ideologií třídních bojů a utlačovatelských struktur.
[Za hodnocením autora této knihy] stojí zkušenost získaná prostudováním několika desítek tisíc stran dokumentů, které dokážou naplňovat svými konkrétními daty, konkrétními údaji každodenní realitu jižních Čech 17. a první poloviny 18. věku, a tak výrazně spoluutvářet její poznání. Ta realita byla poměrně nemálo prozářená sluncem, nešlo o žádnou chmurnou dobu temna. Nepřinášela případné důvody ke skepsi, či dokonce depresi, jak ji nabízejí tzv. krizové symptomy naší přítomnosti. Ne, tyto aspekty někdejší člověk sotva znal. Záleželo ovšem na jednom každém jednotlivci, jak se postaví k tomu, co jej obklopuje. Pro nejednoho venkovana jižního Třeboňska to byla výzva, jak něco dokázat, ale také se společensky poněkud pozvednout.
Jednalo se o poměrně nevšední konstelaci, která leckdy umožňovala, aby se sedlákem se stal někdo, kdo k tomu neměl výchozí předpoklady, protože se narodil kdesi v nájmu, či jak se dobově říkalo "v podruží". Ano, byla řada takových mužů, kteří si troufli, ale nejeden po poměrně krátké době "vzal do zaječích". Tak trochu se zapomíná na to, že i nejbohatší sedlák se musel umět ohánět.
Ohledně vztahu vrchnosti (v tomto případě hlavně schwarzenbergské) k poddaným uzavírá:
Je pozoruhodné, že když posléze padl návrh trestu smrti, předtím se distancující Třeboňsko se nepostavilo k ženě zády a nemávlo nad ní rukou: tak ji popravte. Přestože se tu jednalo o problematickou ženu, jež byla spíše na obtíž. Přímluva byla nakonec účinná, Johana dostala milost. Jedná se o mimořádně významný aspekt vrchnostenských vtzahů, jež obsahovaly i vyloženě momenty paternalismu. Ten jaksi nepsaně ukládal povinnost vlastníkovi panství být účinným ochráncem svých poddaných, ač v daném případě to mohlo být až na pováženou.
Mohu potvrdit, že jsem za svého života byl opakovaně školen v českých dějinách a specificky i v právních dějinách, ale až na příkladu řízení s pí Peřkovou mám pocit, že si dovedu o tehdejším procesu něco konkrétního představit.
Autor pěkně shrnuje i - možná překvapivé - zjištění z procesu s jihočeskou zlodějskou dvojicí.
Jaká mašinérie kvůli spádům dvou žebráků, které je dostaly v podstatě až za okraj tehdejší společnosti, byla zapojena, aby byl císařský dvůr požádán o milost! To je podle mého názoru nejpozoruhodnější moment celé této anabáze. [...] V tomto případě jde o princip. A ten princip vlastně spočívá ve snaze o zachování života dvou naprosto marginálních osob, které ovšem kradly, a kradly opakovaně. Pro mocné tehdejší střední Evropy byly i tyto osoby lidmi, ano lidmi, kteří sice spáchali ty či ony trestné činy, ale vůči kterým bylo současně třeba mít i jistou státnickou shovívavost. Až jednou některý z historiků podá přehled milostí, které vydala jen pro české země císařovna Marie Terezie, budeme možná velice překvapeni tím, jak malé živobytí ponechala tehdejším katům tato znamenitá žena [...].
Závěrem si ještě poznačím další vynikající moment této knihy. A sice vzpomínku na autorův rozhovor s místní archivářkou o záměru napsat knihu o paní Peřkové.
Ano, je to určitě ona, říkám si, totiž paní Marie Kalátová ze Suchdola nad Lužnicí, třeboňská archivářka. [...] Na otázku, čím se zabývám, odpovídám stručně: "Johanou Peřkovou a jejím obyčejným i tak trochu dobrodružným životem." Marie se podle svého zvyku poněkud plaše usměje a dodává: "Hm, to je ta, co u nás ukradla sukni..." Přiznávám, že mi ta odpověď tak trochu vyrazila dech. [Ale] je to pravda. Johana Peřková opravdu ukradla u Kalátů sukni, a dokonce ne jednu. Ovšem nestalo se to včera, ani předevčírem, ani před několika lety, ale v roce 1726.
Kniha je báječná, určitě ji doporučuji. Je však třeba počítat s tím, že v hlavně první části není úplně snadné prokousat se podrobnými pasážemi o rodině hlavní protagonistky. Druhá polovina však čtenáře za trpělivost bohatě odmění.
První věta knihy: Za ranního oparu vstupuji na maličké, ale půvabné třeboňské náměstí.
Poslední věta: A pokud se to této knize podařilo alespoň maličko, nebyla napsána zbytečně.
Goodreads: 76 % (z 5 hodnocení)
Databáze knih: 78 % (z 10 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat