O prvním dílu Mycelia jsem psal v roce 2013 a nyní se kruh uzavřel - dočetl jsem poslední, osmý, díl celé ságy.
Velice se mi líbí obálka posledního dílu: romantičtí hrdinové hledící vstříc rozbouřeným dálkám připomínají trochu rané německé romantiky, jak je maloval p. Caspar David Friedrich (o jeho práci v Čechách jsem psal zde).
Doufám, že budu mít v životě co nejvíc příležitostí setkávat se u piva s přáteli a známými a pokecat si o všem, co nás nad Mycélkem napadne.
Teď - bezprostředně po dočtení - bych své pocity popsal tak, že z původních literárních hrátek můj dojem v posledních dvou dílech rapidně vážněl. Protagonisté se dostali stále více na dřeň, kde už neměli při rozhodování snadné alternativy.
Zatímco v prvních dvou třetinách temněl především vnitřní svět hrdinů, v posledním dvoudílu se temnota silně přelila i do světa vnějšího. Spíše než k nějakým finálním sci-fi velebitvám dobra a zla však tyto změny donutily postavy k nemilosrdnému pohledu na realitu vlastního života a charakteru a ke zničení falešných psychologických berliček.
Pokud bych se měl vyjádřit, jestli jsem předvídal, jak příběh dopadne, tak vůbec ne a všechno se do poslední chvilky otáčí, jak se patří.
Především se musím přiznat, že jsem měl problém vůbec pochopit, jak to dopadlo. Jsem si vědom, že tím na sebe neprozrazuji nic pěkného, ale při prvním poslechu e-knihy jsem si dějem nebyl jistý, protože jsem ji poslouchal v posteli a usnul jsem. Pustil jsem si tedy závěrečné kapitoly cíleně znovu při jízdě autem, ale ani tam jsem neměl stoprocentní soustředění po celou dobu.
Když jsem se rozhodl, že sepíšu záznam o knize na blogýsek, viděl jsem, že závěrečné kapitoly si musím skutečně přečíst, a ne jen poslouchat. Až takto, napotřetí, jsem myslím postřehl, co se stalo. I když: ještě jsem své pochopení konzultoval s manželkou, coby znalkyní Mycelia, a zjistil jsem, že jsem celé kusy mi stejně unikly.
Mycelium je tedy hotové: čeští čtenáři tak mají výjimečnou nabídku literárního zážitku, který kombinuje civilní kontext, rafinovaně záhadný a zašifrovaný děj, kdy žádný motiv není nikdy definitivně vysvětlený; dalšími složkami jsou neustálý ironický humor na pozadí, akční fantastika a smrtelně važný tón založený na ultimátních morálních požadavcích, které na sebe protagonisté kladou a které jsou stupňované až do sféry náboženství a filozofie.
Nejsem určitě jediný, kdo si při čtení za ta léta prošel dlouhou cestu a kdo byl překvapen, kam ho ta cesta zavedla. Na konci série už i my pomalejší chápeme, že klíčovou metodou paní autorky je vybudovat ve čtenáři nějakou interpretaci událostí, kterou kniha za chvilku otočí, pak přeloží, zrcadlově převrátí a nakonec to celé složí do nečekané kombinace. Můžeme být rádi, že jsme si tímto procesem prošli coby intelektuální zábavou, a nezůstává po nás trapný doklad jako po té památné recenzi prvního dílu, kde pokrokový kritik v r. 2014 viděl v Myceliu mělkou islamofobní alegorii. Jestli pokračoval ve čtení dál, muselo ho studem polévat horko celkem často.
Mycelium se mi líbilo hezky a mohu ho doporučit.
První věta knihy: Pětice posvátných drog.
Poslední věta knihy a série: Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, skončí vskrytu, zmizí vskrytu; navždy; v zapomění.
Goodreads: 95 % (z 19 hodnocení)
Databáze knih: 92 % (ze 13 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat