Roky rozhodování (Kafka #2, Reiner Stach)

Minulý rok jsem dostal (na vlastní přání) k svátku první díl životopisné trilogie p. Stacha o dr. Kafkovi, k narozkám druhý díl a k Vánocům třetí. Právě jsem dočetl prostřední část.

Čtenářská lahůdka od začátku do konce. Překlad (práce p. Půčka) plyne báječně, jazyk zní krásně, není žádný pocit odvozenosti, autorský hlas myslím slyšíme věrně i v českém převodu.

Tak jako v první dílu, i zde přináší text několik rovin: samozřejmě další část života hlavního protagonisty (roky 1910 až 1915) a jeho nejbližších. Ale vedle toho i nádherně dávkovaný kontext v podobě historických událostí (pro mě nový pohled na balkánské války - netušil jsem, že tehdejší západní veřejnost je vnímala jako nepředstavitelně kruté a krvavé. Pro mě zcela novým tématem bylo též to, jak se Praha vyrovnávala s obrovskou vlnou především židovských uprchlíků z Haliče od konce roku 1914, kdy Rusko postupovalo na rakouské území), ponor do životního stylu židovského měšťanstva, rozbory prací dr. Kafky, které v této době sepsal (vrchol jeho tvůrčích sil v podobě Procesu), charakteristika literárního provozu v německé jazykové oblasti (nemám pochyb, že dr. Kafka má být součástí německé literatury - sám se tak cítil; byť raději stál stranou, pokud už networkoval, tak výhradně s německy hovořícími autory v Čechách nebo v Berlíně; vydával v Lipsku), popis sionistického obrození v habsburské monarchii a jeho různých proudů.

Jelikož p. Stach začal psát (a vydávat) životopis právě od tohoto druhého dílu (protože čekal, že ohledně dětství malého dr. Kafky bude mít možnost prozkoumat více dokladů až později), obsahuje tento prvně napsaný text průběžně i filozofické úvahy nad žánrem životopisu jako takovým: kde jsou meze životopiscovy práce.

Pro sebe bych si zjednodušil hlavní linii životopisu tak, že dr. Kafka je podán trochu podobně postavě p. Luďka Soboty ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí. P. Stach ukazuje poměrně přesvědčivě, že vždycky, když měl dr. Kafka silný zážitek (většinou bohužel negativní), tak potom sepsal něco geniálního. Extáze ze seznámení se sl. Felicí vedlo dr. Kafku k prvním textům, s nimiž byl spokojen - k Ortelu a Topičovi. Rozchod po šíleném setkání v Berlíně pak dr. Kafka přetavil po nocích a dovolené do Procesu a Kárného tábora.

Závěr laboratorních prací: kniha se celkově líbila výborně. Nemohu si vzpomenout, kdy naposledy jsem měl příležitost setkat se srovnatelně jazykově a myšlenkově vybraným textem. Zcela nadšen jsem byl třeba pasáží o pobytu dr. Kafky v r. 1913 v Rivě u Gardského jezera v Itálii, kde o dovolené relaxoval v sanatoriu s vyhlášenou koncepcí naprostého klidu a harmonie. Podání této doby považuji za krásný text, který se vyrovná mnohé povídce. Hosté byli povinni stravovat se u společného velkého stolu, kde měli určená místa, která nesměli měnit.

Nyní tedy sedával třikrát [denně] u stolu prostřeného pro osmnáct lidí, usmíval se, mluvil málo a střídavě pozoroval oba své značně protikladné sousedy, které mu náhodně přidělili: šestašedesátiletého penzionovaného rakouského generálmajora, "který také nic neříká, jakmile se ale jednou k řeči rozhodne, mluví velmi chytře, přinejmenším vyniká nad všemi ostatními", a snad osmnáctiletou, "italsky vyhlížející Švýcarku se zastřeným hlasem, která je ze svého souseda nešťastná". Tak to Kafka vylíčil 28. září Brodovi. Avšak tato svérázná konstelace, jež asi nikomu doopravdy nevyhovovala, měla trvat jen několik dní. Neboť když se 3. října, v pátek, společnost shromáždila kolem půl osmé ráno k snídani, zůstalo jedno z míst vedle Kafky prázdné. Generál se před třiceti minutami ve svém pokoji zastřelil. "Neurastenie", znělo zdůvodnění v lékařské zprávě.

Zážitek dr. Kafku a Italošvýcarku sblížil a prožili si ve zbytku pobytu platonické zamilování.

Dobře vyvážený je myslím mj. odstup autora k protagonistovi a zaujetí. S humorem a zlehčováním šetří, ale na správných místech ukazuje (zejména z pohledu berlínské snoubenky pí Felice Bauerové), že s dr. Kafkou to někdy nebylo vůbec lehké.

Třeba vzácné usmiřovací setkání po zrušených zásnubách, které složitě zorganizovali v lednu 1915 v Podmoklech a kde se poprvé setkali bez dohledu rodin a známých.

Téma této zkoušky tvořila sexualita: jak Kafkovi, tak i Felici to bylo naprosto jasné. Přicestoval v sobotu, najal si hotelový pokoj, Felice přijela v neděli, pravděpodobně kolem poledne. Najedli se spolu v restauraci, pak odešli do Kafkova pokoje a tam strávili dvě hodiny o samotě. "Vzít na pokoj", v té době synonymum pro sex. Situace byla jednoznačná, jednoznačnosti se dožadovala, a Felice by v žádném případě - to Kafka věděl - takový stav nepřipustila, kdyby nebyla svolna s něžnostmi. "Jak počestně se tu chováme," řekla po chvíli. To nebyla věta, to bylo gesto, jež prozrazovalo téměř už netrpělivost. Dáma nemohla zajít dál. Ale Kafka mlčel a nehýbal se. Necítil žádnou blízkost, žádnou touhu. Cítil prázdnotu. Tato žena - konstatoval jednou v deníku - byla "nejcizejší člověk".

Zatímco sl. Felice ležela se zavřenýma očima na posteli, dr. Kafka ji předčítal legendu o dveřníkovi z Procesu, na němž právě pracoval. Mno, není divu, že se nevzali.

V prvním dílu byla zajímavá spekulace na téma potenciálního setkání dr. Kafky s prof. Einsteinem. Ve druhém dílu je ohledně "mohli se setkat?" pěkná část o tom, že další velikán literatury starého Rakouska p. Robert Musil (čti "můzýl") znal text Topiče a psal dr. Kafkovi ve funkci redaktora berlínského nakladatelství a nabízel mu spolupráci; tehdejší spisovatelský začátečník dr. Kafka byl nabídkou potěšen a dodal p. Musilovi rukopis Proměny, byť nakonec věc dopadla jinak.

Jako dějepisnou perličku bych sem poznačil jedno místo ze životopisu. Kniha zajímavě popisuje atmosféru v Rakousku na samém počátku první světové války; dokládá, že rakouští Židé propadali obzvláštnímu válečnému nadšení a hlásili se do armády, neboť si přáli bojovat proti ruskému režimu, který považovali za antisemitský.

Z židovského pohledu bylo Rusko říší zla, a čím uvědoměleji se s osudem tam žijících bratrů a sester identifikovali, tím větší byla naděje a víra, že válka - vyhraná válka - s těmito poměry skoncuje.

V této souvislosti jsem byl překvapen německým pohledem autora, když uvádí, že podle něho se úvodní válečné nadšení týkalo i Čechů. Je pravda, že můj pohled na tuto otázku je asi hodně ovlivněn třeba p. Haškem nebo p. Masarykem, který se po zániku Rakouska hodil, ale v roce 1914 byli v české společnosti oba exoti a naprostí outsideři. Trochu jsem se mračil, když p. Stach zpochybňuje, jestli p. Masaryk byl opravdu zcela imunní vůči obecnému českému antisemitismu.

Také ti, kteří válku odmítali, na Židy pohlíželi s nevolí - kvůli jejich patriotické horlivosti. Především malá politická strana českých "realistů", vedená Tomášem Masarykem, byla zděšena "z toho nejbojovnějšího rakouského kmene", a vzhledem k židovským průvodům na podporu císaře, které den co den lomozily pražským Starým Městem, se důvodů k tomu našel sdostatek. Masaryk platil za jednoho z mála politiků, kteří byli imunní vůči antisemitským heslům. [...] Když na počátku války napadlo Maxe Broda, Franze Werfela a tvarového psychologa Maxe Wertheimera, že sebezničení Evropy může na poslední chvíli zabránit snad ještě mírový apel, bylo tudíž nasnadě vyhledat rozvážného Masaryka, toho asi jediného českého politika, kterému se i na Západě dostávalo jakéhos takéhos respektu. Avšak tady na ně čekala studená sprcha; neboť Masaryk pacifisty odbyl s poznámkou, že mají napřed zabránit svým válkou nadšeným "krajanům", aby nadále denunciovali Čechy.

V poznámce k tomu p. Stach cituje z Hovorů z TGM, kde p. TGM vzpomíná, že byl jako dítě vychováván v antisemitismu a že s tím musel v dospělosti vnitřně bojovat. Je to zde relevantní? Ale to je jen maličkost.

Knihu vřele doporučuji.


První věta knihy: Život pražského židovského pojišťovacího úředníka a spisovatele dr. Franze Kafky trval 40 let a 11 měsíců.

Poslední věta: Zpátky ze země nikoho, zpátky do Prahy, sám.


Goodreads: 92 % (z 188 hodnocení)
Databáze knih: 89 % (z 9 hodnocení)