V první linii: z Leningradu až do Berlína (Nikolaj N. Nikulin)

Knihu V první linii mi ukazoval p. president fandomu již minulé léto. Jelikož jsem viděl, že jde o dosti vyhraněné militarium, do čtení jsem se nehrnul, protože tento žánr jsem nikdy nečetl. Když mi však při letošním setkání dal knihu znovu do ruky, říkal jsem si, že vystavit se neobvyklé četbě mi těžko může uškodit.

Kniha je útlá a velice čtivá. Když jsem měl včera téměř bezdětnou sobotu, přečetl jsem V první linii za půl dne na dvě kávy. Hned v úvodu napíšu závěr laboratorních prací, že kniha se mi líbila hezky a vřele ji doporučuji k přečtení.

Myslím, že můj pohled na druhou světovou válku zůstane tímto čtenářským zážitkem ovlivněn. Vzpomínky p. Nikulina mají několik předností.

Především je vypráví účastník bojů v první linii. Celým textem se vine téma, že válka je zcela jiná pro vojáky v první linii, a nesrovnatelná pro osoby v týlu (účast v týlu označuje za "lázně" apod.). Hlavní konkrétní myšlenkou, kterou si přál autor zachytit, bylo brutální vedení boje sovětským vedením, které nemělo strategii, nemělo taktiku a pouze cynicky improvizovaně vysílalo proti německým kulometům miliony svých mužů, jejichž životnost se na nejtěžších úsecích fronty počítala typicky na dny.

P. Nikulin narukoval v 18 letech jako čerstvý maturant z Leningradu právě do severních úseků východní fronty, které označuje za jedny z nejkrvavějších vůbec. Němci se v oblasti kolem Leningradu inteligentně zakopali do obranných pozic, které Rudá armáda marně dobývala přes dva roky za šílených ztrát.

Autor hořce popisuje nekompetentnost sovětského vedení a systém, který vedl zpravidla k eliminaci charakterních jedinců. Prosperovali bezohlední krutí cynici, kteří si nedělali problémy s nesmyslnými rozkazy a pro své pohodlí posílali na smrt svěřené vojáky v naivních akcích. Zadržovací střelba do vlastních vojáků se používala nesmyslně ještě i na konci války, kdy už přitom nehrozil rozklad disciplíny. K tomu rozšířené udavačství a zásahy všudypřítomné tajné policie. Prostý voják měl tak neustále značnou míru pravděpodobnosti, že umře.

Ve válce se plně projevila podlost bolševického zřízení. Tak jak se v mírových dobách prováděli věznění a popravy pracovitých, inteligentních, aktivních a rozumných lidí, probíhalo teď totéž, ale v ještě otevřenější a odpornější formě. Například: Z vyšších míst přichází rozkaz - obsadit návrší. Pluk útočí neúspěšně několik týdnů, denní ztráty jsou velké. Stále jdou doplnění - lidí skutečně není nedostatek. Mezi nimi jsou dystrofici z Leningradu, kterým lékaři právě předepsali klid na lůžku a pořádnou stravu po dobu tří neděl. Mezi doplněními jsou čtrnáctileté děti, na něž se vojenská povinnost nevztahuje... "Vpřřřed" a basta! Nakonec se nějaký vojín, poddůstojník, velitel čety, někdy i kapitán či velitel roty, když vidí tu do nebe volající tupost, ohradí a řekne: "To přece nejde tak ničit lidi. Na návrší pálí nepřítel z betonového bunkru a my máme jenom 76milimetrové dělíčko. Tím ho nezlikvidujeme!" Hned je povolán politruk, SMERŠ a tribunál. Jeden z práskačů, kterých je všude plno, svědčí: "Jistě, v přítomnosti vojáků pochyboval o našem vítězství." Ihned dodají vyplněný blanket. Je nutno pouze doplnit příjmení, a je to: "Zastřelit před nastoupenou jednotkou!" nebo "Převelet do trestné roty!" - což je totéž. Tak byli posíláni na smrt nejčestnější vojáci a velitelé, kteří si zachovali společenskou odpovědnost. A ti ostatní - "Vpřřřed! Do útoku!" "Na světě není pevnost, kterou by nemohli dobýt bolševici!" A Němci se zatím zaryli do země, vybudovali celou soustavu zákopů a úkrytů. Dostaň je odtud! Probíhalo hloupé, nesmyslné zabíjení našich vojáků. Tato selekce ruského národa je časovaná puma: vybuchne během několika generací, v 21. nebo 22. století, kdy množství, vybrané a vychované bolševiky, vytvoří nová pokolení sobě podobných.

Přízračné jsou opakující se pasáže, které popisují aroganci a zkaženost sovětských důstojníků, netečných k utrpení vojska v mrazu a bez lékařské péče, zejména v prvních letech zoufalé obrany.

V lesním průseku jsme našli velitelovi zemljanku, přikrytou tak, aby odolala granátům. Když se major zasunul dovnitř, vyvalila se ze stanového dílce, který tvořil vchod zemljanky, pára (naše návštěva probíhala za silného mrazu) a rozlehly se nadávky, pronášené velitelským basem. Škvírou ve dveřích jsem uviděl ve světle blikající lampičky opilého generála, rozpařeného, v rozepnuté vojenské blůze. Na stole stála láhev vodky, válel se tam špek, salám, konzervy, chleba. Vedle ležely hromádky perníčků, preclíků, sklenice medu - dárky, které posílali z Tatarské republiky "udatným sovětským vojákům, bojujícím na frontě" a které přišly v podvečer na štáb. U stolu seděla polonahá, rovněž opilá ženština. 

"Táhni ke své pojebané matce a koukej za sebou zavřít!" - zařval na našeho majora generál.

A tři sta jedenáctá v té době krvácela v boji u trati ve stanici Pohostí.

Nedají se vypsat všechny podněty, které mi tato kniha dala. Ale kde jinde se mohu volně rozepsat alespoň o některých, než na svém blogýsku?

Podstatná pro kvalitu četby je především osobnost autora: vedle toho, že prošel skutečnou válkou, šlo o intelektuála, který byl po válce historikem umění a psal knihy o starých mistrech. Po uvolnění poměrů v 60. letech se pak v polovině 70. opovážil zapsat si jen pro sebe své válečné vzpomínky, které ho pronásledovaly a působily mu celoživotní traumata. Později dovolil několika přátelům se se vzpomínkami seznámit. Až na základě nadšených reakcí souhlasil autor mnohem později s publikací svých vzpomínek - nevím přesně, kdy se tak stalo, podle údaje o copyrightu patrně až v r. 2007.

Máme tedy text sice obyčejného vojáka, ale vojáka, který později psal v rámci svého povolání knihy z oboru kunsthistorie, navíc celoživotně si udržujícího odstup od režimu. V kontrastu k sovětské oficiální propagandě o velkém Vítězství, kterou považoval za nesnesitelně lživou a nemorální, již jako starší pán tajně sepsal stručné vzpomínky jako autoterapii. Je jasné, že toto jsou okolnosti, kdy slabý jedinec může vydat pravdivé svědectví neobyčejné síly, které může ovlivnit společnost více a jinak, než by se v první chvíli čekalo.

Velice zajímavý je příběh osobního vývoje protagonisty: nevybavuji si žádný film, kde bych si podobně bohatě prožil s protagonistou válečnou anabázi. Přepadení Sovětského svazu vnímal středoškolák p. Nikulin jako vzdálenou událost ve zprávách. Díky šťastným náhodám a pomoci různých "andělů strážných" přežil (na rozdíl od většiny méně šťastných) úvodní období v armádě coby nepraktický zelenáč. Stal se z něj zkušený bojovník, který pak celá léta pozoroval zmatenost nově příchozích, za kterou platili smrtí a zmrzačením.

U Pohostí se v mém životě něco zlomilo. [...] Naučil jsem se držet se zpátky od všech podlostí, svinstev, podezřelých věcí, špatných lidí a co je hlavní - od aktivního postoje k životu. Držel jsem se zpátky od velení, od nezbytnosti přijímat životní rozhodnutí, která se týkala mne - a zejména těch druhých. Je to zvláštní, ale zejména po zkušenosti z Pohostí jsem pocítil, jakou cenu má dobro, spravedlnost, morálka - vlastnosti, o nichž mě dřív ani nenapadlo přemýšlet. Pohostí, které silné ničilo a dělalo z nich zvrhlíky, mě - slabého, bezbranného a ubohého - něčím posílilo. Od té doby jsem žil v naději, že to lepší ještě přijde. Bylo mi proti mysli využívat "vhodné příležitosti" a nebavilo mě účastnit se rvaček o lepší místo na slunci. Vznášel jsem se nad vlnami - ale dlužno říci, že osud mi byl nakloněn...

Dá se říci, že příběh emocionálně vrcholí v pasážích o závěrečné fázi války, kdy se protagonista dostal na německé území a popisuje zacházení s civilním obyvatelstvem, kterého se dopouštěli jeho kolegové. Sám se rabování a znásilňování neúčastnil; popisuje několik případů, kdy německé civilist(k)y ochránil před násilím sovětských vojáků. Vědomí, jak se jeho krajané chovali, označuje pro sebe za možná nejtěžší ze všeho.

Vedle vzpomínek na válku psaných v polovině 70. let zahrnuje kniha ještě několik kratších textů různého charakteru:

- několik stránek poznámek z autentického deníku, které si autor poznamenal přímo za války během léčení jednoho z několika zranění;
- hořké jsou zážitky ze srazu veteránů, nejspíš v 70. letech, kde se honosili svými vyznamenáními politruci, udavači a zloději, zatímco vojáků z první linie moc nepřežilo a invalidé byli z prapagandistických důvodů internováni na dožití na odlehlých ostrovech, aby nekazili dojem na ulicích;
- patrně z konce 70. let je kapitola o návštěvě Mnichova, kde p. Nikulinovi dělal - nejspíš v rámci nějaké oficiální vzpomínkové akce - na delší dobu hostitele vysoký bavorský úředník, který bojoval za války na východní frontě - setkání bylo velice nepříjemné. Stejně jako za války při postupu do německých oblastí udělali Němci na autora - nyní coby turistu z Ostbloku - opět silný dojem svým pořádkem a výkonností, ale byl dosti zklamán atmosférou západoněmecké spotřební společností;
- jeden text se věnuje i lhostejnosti sovětské (a následně i ruské) veřejnosti a úřadů ke vzpomínce na vlastní padlé;
- patrně z počátku 90. let je pak záznam o setkání s jiným veteránem Wehrmachtu, které proběhlo velice srdečně, a staří pánové se na konci života podívali nepříteli na život a na smrt do tváře a spřátelili se.

Nedovedu posoudit, nakolik jsou zkušenosti autora reprezentativní pro východní frontu jako celek. Je jisté, že neměl ambici takový reprezentativní obrázek vytvořit: sepsal si původně intimní osobní zkušenost, která na mě působí nejen zcela autenticky a věrohodně, ale i inspirativně pro přemýšlení o druhé světové válce a o Rusku.

Ostatně ve všech zlomových a politicky vyhrocených dobách působí magicky jedinci, kteří dokáží odolat oportunismu a zachovají si nezávislé myšlení.


První věta knihy: Následující poznámky nebyly určeny k publikaci.

Poslední věta: Nesuďte mne příliš přísně...


Goodreads: 91 % (z 461 hodnocení)
Databáze knih: 80 % (ze 2 hodnocení)