27. března 2019

Poslední republika - díl I. Proč Sovětský svaz prohrál druhou světovou válku (Viktor Suvorov)

Minulý týden nastala situace, že jsem přečetl dvě knihy ruských autorů o druhé světové válce. Napřed V první linii od p. Nikulina (článek zde) a potom první díl knihy Poslední republika.


Ani jedna z knih není klasickou historickou prací, obě jsou subjektivním pohledem na učinkování Sovětského svazu ve válce a obě lze považovat v určité míře za inspiraci k revizi výkladu této části dějin, byť u každé z nich jiným způsobem.

Tento článek o Poslední republice je plodem mé drobné morální slabosti, a sice, že si občas rád při vycházce městem zajdu do Levných knih. Tlustému spisu kontroverzního p. Suvorova za 39,- K jsem nebyl schopen odolat.

P. Suvorov sám sebe v této knize označuje za nadšence pro otázky vojenství, nikoliv za historika. Z mého pohledu jde o autentické vyjádření a celkem správné. Jeho práce jsou mezi zájemci o druhou světovou již dobře známým pojmem. Připomenu tedy jen stručně, že p. Suvorov publikuje již desetiletí knihy k prokázání své úhlavní teze, a sice, že německý útok na Sovětský svaz byl preventivní a předstihl opačný útok, který p. Stalin chystal zhruba o dva či tři týdny později.

Jelikož jsem pochopil, že neexistují žádné přímé důkazy pro takovou teorii, tzn. nebyl zatím nalezen žádný takový útočný plán Rudé armády, dokládá p. Suvorov svou teorii soustavou nepřímých důkazů. Tyto okolnosti však lze vykládat samozřejmě různě: Poslední republika vyšla několik let po prvním hlavní textu Ledoborec a autor v ní tedy zčásti navazuje a rozpracovává své starší argumenty a polemizuje se svými kritiky.

Rovnou říkám, že podání p. Suvorova mě baví a rád si ho čtu. Jsem dalek toho, abych bral jeho teorii za správnou. Ale pořád ji považuji za možnost, která zůstává otevřena pro budoucí průzkum sovětských archivů.

Mám dojem, že p. Suvorov je v historických kruzích stále páriem: nejen kvůli své minulosti (přeběhlík z KGB do Anglie), ale i tím, že jeho hypotéza o preventivním úderu navazuje na výklad války zastávaný německými generály. Je zjevné, že pokud by měl p. Suvorov pravdu, relativizovalo by se tím rozdělení úloh na dobro a zlo v narativu vítězů druhé světové války. Něco takového se obtížně přijímá a nebylo by bez důsledků, protože výsledky druhé světové války jsou pořád v Evropě i jinde základem politického uspořádání; na druhou stranu si myslím, že s dnešním odstupem by již i laický čtenář měl být schopen zabývat se temnými stránkami sovětské Stalinovy říše, aniž by současně zlehčoval německé válečné zločiny.

I přes prekérní postavení autora mám však dojem, že jeho teorie není vyvrácena a dnes nelze při vyprávění příběhu plánu Barbarossa pominout alternativu, kterou p. Suvorov předložil.

Myslím, že se propracoval k věrohodnému tónu a poloze: nesnaží se špinit Sovětský svaz a podlézat Němcům. Naopak: podává svůj argument z pozice zaníceného zájemce o ruské vojenství. Uráží ho, že dějiny východní fronty jsou založeny na naivitě p. Stalina, který měl věřit, že p. Hitler dodrží jejich pakt, a na nepřipravenosti sovětského vedení na válku, přes všechny informace, které mělo k dispozici. Kriticky se ptá, proč veškerá sovětská a následně ruská odborná literatura o německém útoku tak přeceňuje německé síly a podceňuje sovětskou připravenost na válku.

Autor se snaží rozpracovat i své pojetí p. Hitlera jako "ledoborce" ve službách Sovětského svazu, který měl prorazit cestu pro světovou komunistickou revoluci. Tato část mě přesvědčila asi nejméně: spíš na mě působila jako napůl neohrabaný a napůl dojemný pokus vytvořit zrcadlový příběh k pravdivému (a pro Rusy bezpochyby pokořujícímu) příběhu o p. Leninovi, kterého posadily německé úřady za první světové války v Curychu do zapečetěného vlaku do Petrohradu se dvěma německými strážníky a financemi na revoluční činnost, aby rozložil Rusko zevnitř, což splnil.

Asi nejpřesvědčivější je p. Suvorov v psychologickém argumentu ohledně charakteru p. Stalina, když se ptá: p. Stalin byl v roce 1941 v situaci, kdy po mládí stráveném bankovními loupežemi postupně z pozice podceňovaného průměrného jedince bezohledně vyřadil všechny své protivníky, konkurenty i spolupracovníky a stal se absolutním vládcem. Jakou hodnotu dával p. Stalin asi paktu s Německem? Nakolik měl v úmyslu ho dodržet? Co si máme myslet o tom, když v květnu 1941 nechal vydat agenturu TASS překvapivé prohlášení, kde zdůrazňuje své odhodlání udržet mír?

Zdá se mi, že p. Suvorov je věrohodným znalcem sovětské armády. Jeho vášní je počítání armád, armádních sborů a dalších jednotek, rekonstrukce toho, kde se jednotlivé jednotky nacházely v okamžiku německého útoku, čím se konkrétně zabývaly, jestli taková činnost je typická pro přípravu obrany nebo pro přípravu útoku apod.

V Poslední republice je z hlediska technických detailů myslím velice pěkně rozebrána především otázka tanků. Výtečně rozebírá hmotnost, rychlost, dojezd a výzbroj jednotlivých sovětských tanků v červnu 1941 a jejich německých protivníků. Poukazuje na to, jak podezřele literatura zlehčuje sílu Rudé armády, která měla na východní frontě v červnu 1941 v tancích  sedminásobnou přesilu: sovětské tanky jsou označovány za zastaralé a nezapočítávají se lehké tanky. P. Suvorov argumentuje, že žádné sovětské tanky nebyly zastaralé, nebyly horší než německé a především všechny německé tanky byly lehké a horší než nejhorší sovětské tanky. Kniha přináší přesvědčivé (a emociální) vyznání kvalitě (a kráse) sovětských tanků. Tento bod mě zaujal: díval jsem se na YouTube na několik přednášek o válečných tématech a skutečně jsem se ještě u současných výkladů setkal s tím, že při porovnávání výchozích sil na východní frontě považují autoři za nutné rozdělovat sovětské tanky na lehké, střední a těžké (aby bylo vidět, že středních a těžkých bylo málo), ale německé tanky se takto nikdy nedělí a neuvádí, jestli tedy byly lehké, střední nebo těžké (všechny byly lehké, pokud se použije členění p. Suvorova převzaté z americké praxe, tj. do 20 tun, 20 - 40 tun, přes 40 tun).

V komické epizodní úloze v knize vystupují i Wehrmachtem zabavené československé tanky.

Z dalších konkrétních nepřímých důkazů chystaného sovětského útoku se Poslední republika zabývá velice podrobně jednak otázkou obrovského množství parašutistů na sovětské straně na počátku války (často připravených s vybalenými padáky u hranic), přičemž parašutisté jsou pro obranu zbyteční. Dále pak přidává nová svědectví k tématu map a příruček německé konverzace (Kam se schovali členové strany?) masově distribuovaných sovětským jednotkám v květnu a červnu 1941.

Vysvětluje význam map pro obrannou dělostřelbu, která se provádí balisticky a k níž jsou zapotřebí podrobné topografické mapy. Sovětská armáda však prý měla stovky tun map, které byly při německém útoku zapáleny; armáda však prý neměla žádné mapy sovětského území, které by potřebovala pro obranu.

Bylo zajímavé zažít během několika dnů kontrast vzpomínek p. Nikulina na rozvrácenou sovětskou armádu, její nekompetentní a podlé důstojníky. A proti tomu plamenný text p. Suvorova, který zapáleně odmítá akceptovat obraz zoufale neschopné sovětské armády.

Já nejsem ten, kdo tato vyprávění dovede smířit; snad lze poukázat na to, že i p. Suvorov by asi uznal, že sovětská obrana byla nekompetentní, chaotická a improvizovaná. Jeho vysvětlení je, že kvůli nahromadění nejlepších jednotek na hranicích (které tam dle něho byly těsně před výpadem do Německa a Rumunska) byly tři miliony nejlépe vycvičených sovětských vojáků a důstojníků zajaty během prvních týdnů války. Na obranu nebyly plány, vybavení, nic. Namísto ztracené armády byly povolány nevycvičené zálohy, které ale i tak dovedly nakonec Wehrmacht porazit a zničit. Avšak - dle podání p. Suvorova - tato oslabená armáda dovedla získat jen chabou kořist (východní Evropu) ve srovnání s tím, na co se p. Stalin chystal.


První věta knihy: Je 24. června 1945.

Poslední věta: A zároveň také čest své vlasti?


Goodreads: 80 % (ze 156 hodnocení)
Databáza knih: 79 % (ze 79 hodnocení)

Žádné komentáře:

Okomentovat