Takovou výtku vůbec nesdílím a považuji ji za nedomyšlenou.
Především p. Bauer se nesnaží nikde čtenáře mást ohledně charakteru své práce: v celém textu průběžně poctivě uvádí u různých hypotéz, který jiný autor je vyslovil. Text je tedy zcela férový v tom, že jde o převyprávění určitého příběhu na základě četby jiných autorů.
Důležité je, že v žánru "brožura do 200 stran o prvních šesti přemyslovských knížatech" autor odvedl dobrou práci: zvolil si dle mého ty správné zdroje, má látku rád a umí psát způsobem, který mi působí potěšení číst.
Předmětem knihy je vznik české státnosti za prvních pěti až šesti knížat do r. 1000, tzn. za p. Bořivoje, p. Spytihněva, p. Vratislava, p. Václava, p. Boleslava I., p. Boleslava II. a částečně též p. Boleslava III., který nastoupil na trůn v r. 999. Kniha se zabývá též jejich příbuznými, kamarády a nepřáteli. Jde tedy o příběh doby, kde se legendy proměňují v historii a kde - pohledem českého dějinného narativu - na Praotce Čechy, Libuše, Tety, Kroky, Nezamysly a spol. navazují první protagonisté doložení středověkými kronikami a legendami svatých.
Jelikož na blogýsku si mohu psát, co chci, napíšu sem o několika obecnějších tématech, které mi v této souvislosti leží na srdci.
Především k otázce, jestli je tedy legitimní, aby stručný a čtivý příběh počátku Čech sepsal třeba p. Bauer během několika týdnů mezi ostatními svými rychloknihami. Nebo jestli toto téma má naopak být vyhrazeno jen těm nejkompentnějším historikům, z jejichž prací čerpal, tzn. úžasným autorům jako p. Třeštík, p. Žemlička, p. Charvát, p. Lutovský, pí Profantová apod.
Jsem přesvědčen, že své místo má i brožura p. Bauera, byť její místo v hierarchii literatury je samozřejmě jiné, než na jakém spočívají právem práce nejlepších historiků. Jeho podání je pro laika, jako jsem já, příjemnou možností si osvěžit bezbolestně polozapomenuté znalosti a projít si tím příběhem. I když mám rád i náročnější texty skutečných historiků, stejně jde vědečtější obsah jedním uchem do mé hlavy a okamžitě zase druhým uchem ven. Nepamatuji si prakticky nic a velice mlhavé (a neustále slábnoucí) povědomí mám jen o zanedbatelné části přečteného.
Historie vzniku českého státu je myslím trvale zajímavá i pro laiky. Ten příběh velice pravděpodobně tvoří podstatnou část mlčky sdíleného základu české kultury i státnosti.
O těchto otázkách se baví i obyčejní lidé: rodiče narazí na otázky malých dětí, na něž je dobré odpovědět. Studenti a mladí muži vůbec vedou o podobných věcech duchamorné řeči u piva (poté, co společnost opustí poslední žena, neboť má soudnost a sebeúctu). Stárnoucí blogýskáři s nula- až jednociferným počtem čtenářů (já) o tom píšeme na blogýskách.
Nemůže být pochyb o tom, že hlavní historické příběhy jsou tu právě od toho, aby byly na všech možných úrovních převypravovány, diskutovány, předělávány, interpretovány, zapomínány a oživovány.
Současně je zábavné si uvědomit, jak chabý leckterý dějinný příběh objektivně je. Třeba počátky knížecí rodiny vládnoucí v Praze neposkytují inspiraci žádným ze způsobů, jaký z moderního pohledu očekáváme. Jejich jednání by dnes spadalo do oblasti kriminality; nelze pominout velký počet vražd a jiného vzájemného násilí mezi členy té rodiny. Není ostatně divu, protože v zásadě šlo o krutý bezohledný mafiánský klan, který se prosadil proti ostatním v terorizování okolních oblastí za účelem mezinárodního obchodu s lidmi a v potlačení odporu ve vlastním území.
Co je to vůbec za historku, že kumpáni postpubertálního p. Boleslava I. ráno se zbytkovým alkoholem po předchozí pitce bodnou staršího bratra, kterého na pitku mladší bratr vylákal? Ostatně nic divného u těchto lidí, když jejich matka nechala uškrtit svou tchýni (jejich babičku). A jaký to má pro mě osobně smysl, že následně z propagandistických důvodů měla skupina kolem mladšího bratra ten perfidní a cynický nápad, že budou využívat zavražděného k hysterickému uctívání?
Celé to vyprávění je z klidné a chladné perspektivy pitomé a neispirativní.
Proč po tisíci letech zrovna tomuto člověku postavili detailně vymodelovanou jezdeckou sochu v nadživotní velikosti doprostřed hlavního náměstí hlavního města? To je naprosto absurdní!
Nevím, jestli lze do důsledku vůbec pochopit, jak nějaká takováto šmíra může být základem národní identity, která je přitom pro mnoho lidí jedním z úplně hlavních definičních znaků jejich identity.
Na druhou stranu však nelze pominout empirický fakt, že uvedené osoby a děje založily naši státnost a naše instituce, které řídí naše životy. Jakožto osoba přitom i já sám svou národní příslušnost prožívám a budí ve mě velice silné emoce, které se těžko ovládají.
Za pozornost stojí i skutečnost, že ty evropské státy, které si i v moderní době zachovaly formální vládu potomků uvedených zlotřilých rodin, prokazují celkově rozumnější a umírněnější vykonávání moci. Je to jenom shoda okolností, nebo existuje společná příčina toho, že si některé západoevropské národy ponechaly monarchii i po převratných společenských změnách moderní doby a že právě tyto národy převratné změny moderny zvládly nejlépe, s nejmenším ubližováním a s největším blahobytem pro širokou populaci? Je možné, že je pro zemi užitečné, když existuje žijící nesympatická nedokonalá osoba, vlastně celá rodina (začasté německého původu), která je z peněz daňových poplatníků nerozumně přeplácena za občasné vystoupení v bulvárním tisku a za to, že dědičně reprezentuje spojení současnosti s pochybnými vyprávěnkami z počátku věků? Že když se tyto sdílené příběhy (a jejich reprezentanti) vytratí, projeví se prázdno, které je větší, než by se zdálo s ohledem na chatrnost těch přízemních dětinských pověstí?
Závěr laboratorních prací: kniha se mi líbila hezky.
První věta knihy: Už vás někdy napadlo, proč žijeme právě v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku?
Poslední věta: Vždyť právě tato - dříve tolik uctívaná - falza založila novou vyšehradskou legendu.
Goodreads: 66 % (ze 3 hodnocení)
Databáze knih: 68 % (z 5 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat