Dunaj (Claudio Magris)

Dlouho, moc dlouho jsem se chystal napsat o knize Dunaj od p. Claudia Magrise.

Jsem odhodlán vyhodit z knihovny leckterou srdcovku, ale Dunaj si nechám zcela určitĕ. Mám ji už dlouho. Vůbec si nepamatuju, jak jsem  k ní přišel. Takže tuto obvyklou úvodní část musím vynechat. Je pravdĕpodobné, že ji nĕkdo nĕkde doporučil. Ale to si vĕtšinou pamatuju. Tak nevím, je i možné, že jsem na ni kápnul náhodou. Ale náhodou to nejspíš nebylo už kvůli té obálce. Tak ošklivá obálka se fakt nevidí. Hrubý recyklovaný papír, volnĕ přehnutý přes vlastní knížku. Jediné na tom je dobré, že je obrovský a slouží po celou dobu čtení jako záložka.

P. Magris je italský pfilozof z Terstu, kde se narodil, studoval a pak i učil na univerzitĕ. Proslavil se za hranicemi Itálie esejem o mýtu Habsburků v rakouské literatuře. Už jako nĕkdo se vypravil v polovinĕ 80. let na cestu od pramene Dunaje až po jeho ústí do Černého moře. Po cestĕ psal vysoce intelektuelní a literární eseje. A kniha Dunaj je právĕ ten esejistický cestopis, který takto vznikl.

A tím bych asi mĕl skončit. Protože dle knižní obálky to je nejpřekládanĕjší italská kniha (společnĕ se Jménem růže od p. Eca).

Zkusím to dovést nĕjak rychle do konce. Kniha je to moc pĕkná a docela dobře se i čte: je členĕná na spoustu krátkých kapitol. Každé mĕsto, kde se zastavil, tak odpovídá jedné kapitole. Ten pán je samozřejmĕ strašlivĕ sečtĕlý v literatuře nĕmeckého jazyka, takže všude má nĕjaké osobnosti a kuriozity o nich, od nichž se odpichuje k úvahám o životĕ a hlavnĕ o zvláštní dunajské civilisaci. Přičemž tedy o té civilisaci spíš konstatuje, že už zanikla.

Nejjistĕjší je v kramflecích v nĕmecky mluvících oblastech. Proto myslím, že vynikající je hlavnĕ první část o Nĕmecku a Rakousku a též v dalším průbĕhu vždy, když přijíždí do (bývalých) oblastí nĕmeckých kolonistů, tj. Banátu a Sedmihradska. Není tam ale vysvĕtleno, že když má rád tyto menšiny v minulosti, tak proč o zástupcích vyhnaneckých sdružení se zmiňuje jen nĕkde jednou a negativnĕ; nejspíš to bude tím, že úmyslnĕ svůj text nezatĕžuje moc konfrontačními tématy. Zajímavé je, že už na záložce se vydavatel zmínil, že pasáž o Slovensku je relativnĕ slabší. Byl jsem zvĕdav, zda budu souhlasit, a souhlasil jsem. Na Slovensku si jako leitmotiv zvolil básníka p. Ladislava Novomestského. Je jistĕ mojí chybou, že jsem od nĕho nic nečetl, ale nĕjak mĕ ani p. Magris nenalákal.

Na dnešní standard je Dunaj vůbec takové nekonfliktní příjemné čtení. On si jistĕ je vĕdom nĕjakých hodnot a že ty hodnoty leckde zmizely. Ale nijak nad tím netrpí a nikomu nic nevyčítá. Snažil se tehdy co nejvíc se vyhnout úvahám o ostbloku a držel se spíš literatury a hledal jenom to, co ty kraje kolem řeky Dunaj spojuje. Kriticky píše témĕř výlučnĕ o západních zemích, v ostbloku se do žádné kritiky nepouštĕl.

Zde mapka se všemi zastávkami. Vĕnoval se všem zemím podél Dunaje,
vyjma tehdejšího Sovĕtského svazu, přestože Dunaj tvořil
rumusko-sovĕtskou hranici, dneska
kousek s Moldávií a pak s Ukrajinou.

 Jinak hlavními pilíři a autoritami, k nimž se vrací průbĕžnĕ, je dr. Kafka a p. Canetti. Dále se dosti vyskytuje p. Musil a Habsburkové.

Vypisovat perličky nemá smysl, celé je to jeden soubor perliček. Ale přece nĕco:

- v Ulmu se zmiňuje o p. Thränovi, což byl architekt a restaurátor tamĕjší katedrály v první polovinĕ 19. století. Mj. si však celý život vedl pečlivý seznam všech příkoří, která se mu stala. Nĕco takového jako ten Fascikl hrubostí, jimiž jsem byl počastován p. Magrise přesnĕ nadchne;

- v Rakousku byl zas v podobné dobĕ, tj. počátkem 19. století, nĕjaký p. J. Kysel, úředník registratury vídeňské dvorní komory. Byl to pilný turista a mĕl takový zvyk, že všude, kam přišel, psal své jméno černou nesmazatelnou olejovou barvou, takže je prý k nalezení dodnes. P. Magrisovi je velice nesympatický, už proto, že ho nenapadlo tam psát nic jiného než "J. Kysel". Kdyby tam aspoň psal jméno nĕkoho, koho mĕl rád. Především se p. Kysel znelíbil tím, že psal cestopisy, v nichž se posmíval ostatním turistům, jak jsou na rozdíl od nĕj hloupí, a stĕžoval si, jak ho obtĕžují. To vedlo p. Magrise teď k úvaze o pohrdání davem, která se mi velice líbila, takže z ní kousek ocituji:

Normalizovaná nadutost vůči mase je typickým masovým projevem. Kdo hovoří o všeobecné tuposti, by si mĕl uvĕdomit, že není vůči ní imunní, vždyť i Homér si občas zdřímne; mĕl by ji vzít na sebe jako riziko a osud, které jsou společné všem lidem, s vĕdomím, že občas je chytřejší a občas hloupĕjší než jeho soused v domĕ nebo v tramvaji, protože vítr si fouká, kam se mu zamane, a nikdo si nemůže být nikdy jist, že ho v tomto okamžiku anebo chvíli nato závan ducha neopustí.

- Moje oblíbená úvaha v této knize je též o literárním zpracování rodinných vztahů (on konkrétnĕ píše o poezii, což nejsem však schopen posoudit). Že mnoho lidí básní o rodinĕ, do níž se narodili, ale celkem málo lidí o vlastní rodinĕ, kterou založili:

Druhá rodina, ta, kterou zakládáme, představuje krušnou a nepředvídatelnou odyseu, provázenou trápením a půvabem, soumrakem a úsvitem; tato riskantní plnost soužití vĕdomĕ i s vášní přijímaného nenašla příliš zdařilé poetické vyjádření, možná z obavy, že vĕdomé kroky mohou vést k rozčarování, se radĕji utíkáme do dĕtství.

Dokonce v té souvislosti trochu překvapivĕ připomíná dr. Kafku:

Snad nejvĕtším soudobým básníkem manželského a rodinného soužití je Franz Kafka, který se necítil dost silný na takové dobrodružství a dobře vĕdĕl o jeho tíži a bídĕ, uvĕdomoval si však i velmi intenzívnĕ velikost té reality, jež mu nebyla dopřána a jíž se sám chtĕl vyhnout, jakkoli ji závidĕl, a uniknout tak veškerým svazkům a moci. Kafkovi se v jeho osamĕní podobá mnoho postav jeho dĕl, všichni ti nedbale a nepříjemnĕ vyhlížející staří mládenci z povídek, kteří bydlí v podnájmu a chodí přes špatnĕ osvĕtlené odpočívadlo schodištĕ jako kočovníci přes poušť.

Je to knížka, kterou celkem často otvírám namátkou nĕkde, když nemám co zrovna do vany. Teď kvůli blogu jsem se donutil ji znovu přečíst po letech soustavnĕ od začátku do konce. A velice se mi to líbilo, jistĕ doporučuji.

Tuším, že to bude mít nĕjakou turistickou dohru. Samozřejmĕ, až to dozraje.

Při pohledu, co mĕ čeká v příštím týdnu, bych tĕm čtenářům, kteří to mají podobnĕ, i sobĕ popřál ne moc bolestnou akceleraci z prázdnin do bĕžného provozu.


První vĕta knihy: Vážený příteli, benátský radní p. Maurizio Cecconi nám na základĕ připojeného projektu navrhl uspořádat výstavu na téma: Architektura cestování - historie a utopie hotelů.


Poslední vĕta: Učiň, Pane, aby má smrt - říká jeden Marinův verš - byla comò 'l scôre de un fiume in t'el mar grando, jako plynutí řeky do velikého moře.