Nové vydání klasické knihy Návrat ze SSSR jsem viděl na návštěvě u p. presidenta fandomu a byla to láska na první pohled. Přesně ten typ malé pěkné knížky, na kterou se snadno nachytám. Hned jsem si ji koupil jako odměnu za něco, už ani nevím za co.
O tom, že kniha Návrat ze SSSR existuje, vím už od gymplu. Tehdy jsme měli na seznamu povinné četby i něco od p. Stanislava Kostky Neumanna - už nevím, jestli Nové zpěvy nebo Rudé zpěvy. A pamatuju si, že v knihovně jsem si tehdy půjčil omnibus s Novými a Rudými zpěvy, mezi které byl vložen publicistický text Anti-Gide aneb optimismus bez pověr a ilusí, který polemizoval právě s Návratem ze SSSR. Když jsem si nyní, po pětatřiceti letech, přečetl předmět polemiky, jeden kruh v mém čtenářském životě se uzavřel.
Pan Gide byl typický francouzský pokrokový intelektuál. Ve 30. letech byl členem komunistické strany a byl planoucí věřící v možnost beztřídní společnosti. Současně měl za sebou projekt, kdy si vyjel do francouzských kolonií v Africe a napsal pak kritickou knihu o chování francouzské správy. Sám v Návratu ze SSSR přirovnává svou metodu, že jako v Africe, tak i v Sovětském svazu se vždycky vysmekl průvodcům a vyrazil sám namátkou se dívat i na místa, na která se oficiální delegace nedostanou. (Když si člověk přečte jeho heslo na Wikipedii, tak si klade otázku, co bylo primární motivací jeho toulek po zadumaných zákoutích, neboť se tam píše, že v Africe využíval služeb homosexuálních prostitutů, údajně včetně nezletilých. A i v Sovětském svazu usiloval - neúspěšně - o rozhovor s p. Džugašvilim, s nímž chtěl tuto otázku prodiskutovat.)
Pan Gide byl v Sovětském svazu v roce 1936 několik týdnů jako oficiální host; přivedl si s sebou jako delegaci ještě několik dalších francouzských soudruhů. Byli ze strany vládních míst bezplatně prováděni celou zemí, bydleli a cestovali v maximálním dostupném luxusu. Pan Gide se však hostitelům moc pěkně neodvěčil, protože po návratu vydal své dojmy v knížce Návrat ze SSSR, kde sice mnohé chválil, ale i mnohé kritizoval. Byl zklamán z potlačování kritických názorů, špiclování a politického útlaku.
Slibovali nám diktaturu proletariátu. K tomu máme pěkně daleko. Ano: je to diktatura, samozřejmě, ale jednoho člověka, a nikoliv sjednocených proletářů, sovětů. Jde o to, nenechat se zlákat mylnou představou a natvrdo přiznat: to jsme tedy opravdu nechtěli. Chybí jen málo, abychom řekli: to je přesně to, co jsme nechtěli.
Jeho zklamání však bylo do značné míry kritikou Stalinova režimu zleva: vyčítal sovětskému režimu postupné opouštění radikálních ideálů beztřídní společnosti. Ze všeho nejvíc si všímal toho, že i ve státní ekonomice vznikají nové nerovnosti. Kritizoval velké rozdíly v platech, luxusní život nomenklaturní smetánky a návrat různých buržoazních přežitků, jako například znovuzavedení práva dědit majetek, pronásledování homosexuality a omezování potratů, což vše považoval za nevhodné pro beztřídní společnost.
A vidíme, jak znovu vznikají společenské vrstvy, neřku-li rovnou třídy, jakási aristokracie; nemluvím tu o aristokracii na základě zásluh a osobních kvalit, ale o aristokracii těch, kteří myslí, jak se to nich vyžaduje, lidí přizpůsobivých, kteří se v další generaci stanou aristokracií peněz.
Celkově pak p. Gide v Návratu ze SSSR dává znát zklamání ze zaostalosti a uzavřenosti Ruska. S překvapením shledává, že přestože myšlenky leninismu jsou správné, oděvy v obchodech a na občanech jsou nevkusné, jídlo nekvalitní a nedobré, oficiální výtvarné umění strašné. Rusové nemají informace o světě a moc se o ně ani nezajímají. Francouzský soudruh byl dosti zklamán s besed se sovětskými lidmi:
Nezajímá je, jestli ve Francii máme mateřské školky, ale jestli víme, že mají v SSSR tak krásné mateřské školky.
Otázky, které slyšíme, jsou často tak otřesné, že se zdráhám o nich mluvit. Budete si myslet, že si vymýšlím: Skepticky se usmívají, když říkám, že i v Paříži je metro. Máme alespoň tramvaje? Vlaky? ... Někdo se ptá (a to už nejde o děti, ale o vzdělané dělníky), jestli máme ve Francii také školy. Někdo jiný, trochu lépe informovaný, krčí rameny: školy, ano, ty Francouzi mají, ale děti tam bijí: má tu informaci z bezpečného pramene. Je samozřejmé, že všichni dělníci u nás jsou velice nespokojení, protože jsme ještě "neprovedli revoluci". Mají za to, že mimo SSSR je všude temno.
Z dnešního pohledu jde tedy o kritiku celkem mírnou a vyvažovanou i obdivnými pasážemi.
Přesto se pan Gide stal rychle terčem ohnivých útoků ze strany pokrokové inteligence celé Evropy coby zrádce socialistické myšlenky.
Já jsem při čtení myslel na úplně jiné lidi: jak se asi vedlo v Sovětském svazu těm, kteří byli odpovědni za organizaci cesty francouzských soudruhů, když si sovětské vedení přečetlo Návrat ze SSSR? Co museli vysvětlovat? A co už nevysvětlili? To samé platí o autorech různých kritických článků z Pravdy, kterých se pan Gide dovolával: třeba článků o tom, jak velké procento sovětských výrobků jsou zmetky apod.
Knihu doporučuji, čte se skvěle a nám, přátelům historie, i po století od vzniku přináší mnoho zábavy a podnětů k mudrování. Vydání obsahuje i dodatky, totiž reakce p. Gida na výtky kritiků.
První věta knihy: V homérském humnu na Démétér se vypráví, jak se tato velká bohyně během bloudění za ztracenou dcerou dostala na dvůr krále Kelea.
Poslední věta: Oproti ekonomice kapitalistických zemí představuje hospodářství Sovětského svazu obrovský pokrok, nesmí se ale ztrácet ze zřetele, že obsahuje zárodky kapitalismu, volného trhu a nerovných platů se všemi jejich důsledky.
Goodreads: 74 % (z 280 hodnocení)
Databáze knih: 91 % (z 28 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat