Dočetl jsem třetí svazek nového dystopického románu, který vyšel letos v českém překladu - tedy dříve než v německém originálu.
Kvůli vyprávěcí metodě se první dvě části četly dost ztěžka: většinu textu totiž zabírají oficiální studijní a mediální texty z blízké distopické budoucnosti v zelené inkluzivní Evropské Rozmanitosti. První dvě třetiny především uváděly čtenáře do premisy příbehu, který se odehraje z podstatné části právě až v poslední třetině. Díky tomu je třetí díl velice čtivý a přečetl jsem ho během jedné soboty. A to přesto, že až do konce si zachovává vyprávěcí metodu, kdy zápletka, emoce a drama nejsou ukazovány přímo, ale čtenář si je dovodí sám ve své fantazii z nepřímých informací.
Dalo by se říci, že nejdojemnější zápletka knihy ukáže, že hlavní protagonistka je sice formálním vypravěčem, ale není hlavní protagonistkou děje.
Rád bych si zde poznamenal, že jsem ocenil jak z hlediska literárního řemesla, tak i jako čtenář s citlivými nervy, které nepotřebují být drásány, způsob, kterým autorka popsala tragickou situaci, v níž se ocitají hlavní protagonisté. Osudová hrozba rodině je popsána formou citace z příbalového letáku o rizicích určité terapie.
HLAS (mužský, neregistrovaný): Rizika a vedlejší účinky: Velmi často (může se týkat více než 9 z 10 případů: encefalitida, ztráta řeči, snížená citlivost na bolest, porucha polykání, zvýšené slinění, spazmatická reakce svalů, občasné poruchy vidění, hluchota, IMF 70, epilepsie. [...] Často (může se týkat až 7 z 10 případů): encefalopatie, ochrnutí levé části těla, rozmazané vidění, úzkost, neklid nebo potíže se soustředěním, endogenní deprese, pomalý puls, spazmus hlavních dýchacích svalů, dušnost, dysfagie, zánět mozkových blan, zakalené vědomí, IMF 71, schizofrenie.
Celkově mi zakončení příběhu poskytlo zadostiučinění za určité čtenářské příkoří, kterým jsem si prošel při pročítání rozvrhů hodin, záznamů z vyučování apod. v předchozích částech.
Přemýšlel jsem, jak Deník 2038 hodnotím celkově. Začal bych jedním aspektem neliterárním, který byl pro osobně však primární. Deník je pro mě výjimečnou knihou v tom, že reflektuje nejposlednější společenský vývoj a je literárním vyjádřením pocitu, že moderní svět se zbláznil, zejména pak politika, média, akademia, "občanská společnost" a spol. Není to určitě pocit všeobecný, ale není ani neobvyklý - je to dojem nejspíš do značné míry generační.
Asi nejednoho souputníka mé generace při poslechu zpráv přepadá silné odcizení. Tento životní pocit je v knize ukázán rozsáhle.
Proti úřednímu jazyku a nepřímému stylu vyprávění stojí naprostá vehemence autorky, která v poslední části nemálo vystupuje do popředí - zejména pak v doslovu, kde ústy fiktivního vydavatele napřímo vysvětluje, co chtěla knihou říct. Blíže k realitě se ve třetí části blíží i příběh: analogie mezi naznačeným politickým vývojem Evropské Rozmanitosti s určitými událostmi minulého století je zjevná, stejně jako příklady z médií v Evropské Rozmanitosti. Docela podrobně je v knize uváděn jako zpráva z médií případ znásilněné a zavražděné studentky a reakce uvědomělé rodiny, který může připomínat třeba skutečný případ, k němuž došlo před pár lety v Německu a týkal se vysokého funkcionáře jedné instituce EU.
HLAS (ženský, registrován jako mediální zpravodajka KRAUSOVÁ): [...] Excelence Wolffe, prohlásil jste, že jste ochoten v našem rozhovoru zastupovat rodičovské části, v tomto případě dva heterosexuální manžele, tragicky zesnulé studující. Jste si jist, že vaše mínění bude odpovídat i názoru vaší partnerky, rodičky zesnulé obětované, nebo jsou tu nějaké odchylky či dokonce diference ohledně posouzení události?
HLAS (mužský, registruje se jako WOLFF): Ne. Jsme naprosto zajedno ohledně toho, jak hodnotíme situaci, i jaké morální konsekvence z toho vyvozujeme. Naše dcera byla úžasná mladistvá a studující, jsme hluboce otřesení její tragickou smrtí, chceme se však o to více angažovat ve prospěch novoobčanek a novoobčanů, za které položila svůj život, a dále vést a rozvíjet odkaz její všeobsahující lásky a ekologické morálky. Oba jsme ponořeni do hlubokého žalu z odchodu naší excelentní dcery, chceme však právě proto pokračovat v jejím díle a vykonávat její závěť.
MZ KRAUSOVÁ: Nejste snad nějak znejistěni ve svém angažmá, když byla vaše dcera zabita právě soukromým božím bojovníkem, když jste se dosud o požadavky Božích bojovníků tolik zasazovali?
WOLLF: Cítíme se povinnováni dovést do konce to, co naše dcera na své cestě vzhledem ke svému předčasnému úmrtí už nemohla. Určitě by si přála, abychom se přes veškerý žal od její cesty neodchýlili, nebo dokonce z pravé cesty nesešli, ať už vede kamkoliv. Je třeba ji následovat, i kdyby se nakonec ukázala být slepou uličkou.
Je asi správným postřehem, že náboženský motiv jednání je věčný: touha jednat absolutně správně a morálně v souladu s představou těch nejlepších vrstev společnosti se může projevovat i v ateistických společnostech z nečekaných směrů. Zvláště tehdy, pokud sdílený kult přináší skupině věřících sounáležitost a moc.
Jak jsem psal už v článcích o předchozích částech, příběh sice představuje hypotézu o vyhroceně tyranském zeleném režimu, ale přesto není dle mého psán z pozic radikálně reakčních. Přestože jsou v knize jistě parodovány výstřelky feminismu, celkový příběh je o ženském údělu. A zvláštní heroismus je myslím připisován matkám samoživitelkám.
Jsem zvědav, jak bude román přijat odbornou literární kritikou. Celková mezinárodní situace je stále nejistější a když bych byl nucen vsadit na něco vlastní peníze, tak bych spíše čekal, že reálné problémy, které čekají nás a naše děti, budou nakonec jiné než ty, před nimiž kniha varuje. Ale i tak je Deník literární součástí jednoho myšlenkového proudu.
První věta knihy: Co jsem si to včera stáhla za hovadinu?
Poslední věta: Škoda jen, že se toho asi nedožiju: to by mi přineslo i malé zadostiučinění.
Databáze knih: 90 % (ze 2 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat