Budeme-li škodolibější, tak můžeme vyhodnotit obraz mne, jak ležím na pláži a listuji si kafkologickým traktátem, jako zbytečný a lidstvu škodlivý přepych. Bez ohledu na hodnocení je však popsaná scéna realitou.
Ještě bych se rád přiznal, že trochu (no... spíš hodně) žárlím na Němce, že obraz života dr. Kafky a pražské společnosti té doby dostáváme od německého autora, a nevytvořili jsme si ho sami. Dr. Kafka se narodil a žil v Praze, uměl i česky; v obrazové příloze vidíme snímky obchodu jeho otce - s reklamním poutačem v češtině. Tamtéž si čteme sken žádosti dr. Kafky o povýšení psané vlastnoručně v dokonalé češtině. Kniha výborně popisuje, že malý dr. Kafka vyrůstal v domácnosti, která byla v určité míře dvojjazyčná, protože její součástí byl česky mluvící personál. Takový byl i záměr rodičů, aby děti byly schopny obstát v dvojjazyčné společnosti.
Můžeme se ptát, jestli není tak trochu škoda, že nejslavnějšího spisovatele z Prahy nepovažujeme za součást české literatury. Tím pádem zůstává pro nás vždy cizí. Nejsem školen v literární historii, ale pokud se nepletu, tak za kritérium pro náležitost k národní literatuře se považuje většinou jazyk sepsání a vydání, nikoliv místo, kde se nacházelo středisko životních zájmů autora (řečeno právnicky). Proto práce dr. Kafky běžně zkoumají germanisté. Bez ohledu na to by dnes už bylo násilné z české strany si jeho dílo najednou zpětně nárokovat, protože on sám jistě považoval sám sebe za součást německé kultury. Chodil na německou základku, studoval na německém gymnáziu a německé univerzitě v Praze. Sledoval německé kulturní magazíny, léta byl aktivním členem Čtenářského a řečnického klubu německých studentů v Praze, a to sekce literatury a umění.
Zde bych se možná už konečně mohl propracovat k samotné knize. V knize je například krásně popsáno, že dr. Kafka byl celý život člověkem, který pozorně a kriticky naslouchal jiným, ale výrazně mu chyběla potřeba ostatním přednášet. Členové sekce literatury a umění uvedeného Klubu si pravidelně připravovali prezentace pro ostatní: je doložen jediný případ, kdy se dr. Kafka nechal strhnout ke slibu, že připraví řeč na kulturní téma. Zaujala ho výstava japonských rytin a uvažoval, že by pohovořil na téma Japonsko a my. Avšak nakonec se necítil dostatečně připraven.
Výtečná je vůbec celá kniha. Obsahově zachycuje například následující okruhy: původ předků dr. Kafky (rodina otce pocházela z Oseka u Strakonic, byla chudší, rodina matky byla z Poděbrad a mezi jejími příbuznými byla řada lidí, kteří to někam dotáhli v podnikání či vzdělání), seznámení rodičů a vedení jejich domácnosti spojené s podnikáním otce.
Tak Kafka například vzpomíná, že se u rodinného jídelního stolu neustále mluvilo o "posledním": totiž o posledním pracovním dni v měsíci, v obchodním životě nazývaném rovněž "ultimo". To byl den, kdy byly splatné nájmy za byt, obchod a sklady, za mzdy domácímu a krámskému personálu, odebrané a neuhrazené obnosy za pravidelné nákupy. Tedy den, kdy se pokladna otevírala dokořán a večer pak před očima stálo vyčíslené saldo. Už jako dítě, dlouho předtím, než věděl, co je to kalendář, Kafka intuitivně chápal, že tomuto dni hledí rodiče vstříc nejen se starostí, ale se zjevným strachem - jako by před nimi stála nějaká zkouška. Ultimo v jejich chápání přinášelo bilanci nejen ekonomickou, nýbrž navíc i morální a sociální. "Posledního" se rozhodlo, zda udělali všechno správně, zda se jejich sociální postavení upevnilo nebo oslabilo, zda ve všeobecném životním závodění udrželi krok. Den pravdy, den zúčtování v nejširším slova smyslu, který Kafkovým občas vyvolával pot na čele, i když už byli etablovaní.Dále se podrobně rozebírá školní docházka a studium dr. Kafky (včetně poměrů ve škole, spolužáků a jejich dalších osudů, významných učitelů), jeho volný čas a záliby coby mladíka, společenský život, turistické cesty, hledání a nalezení stabilního zaměstnání.
Turistické pasáže jsou výborné: vidíme jednak názorně, jaké cesty si mohli tehdy dovolit pracovníci pražských korporací na počátku kariéry. Vedle mezinárodních zájezdů organizoval dr. Kafka i skupinové víkendové výšlapy za Prahu. Zaujala mě poznámka o hluboké zálibě v plavání - bez pořádné koupačky nebyl žádný výlet úplný:
"Kafka i já," vzpomíná Brod dále, "jsme byli podivně přesvědčeni, že se krajiny nezmocníš, dokud s ní přímo fyzicky nenavážeš spojení koupelí v jejích živoucích a proudících vodách."P. Stach si psaní životopisu nijak neulehčoval: nevěnuje se vůbec jen úzce hlavnímu protagonistovi. Tam, kde je to přínosné pro pochopení kontextu a okolností, podává obrázek celé doby a celé společnosti a jednotlivých témat.
Tak například kniha obsahuje do určité míry i paralelní životopis p. Broda, protože p. Max Brod a dr. Kafka se přátelili, cestovali spolu po Evropě i po Království, diskutovali o umění a literatuře, p. Brod byl též prvním podporovatelem a recenzentem dr. Kafky. Poté, co práce dr. Kafky získaly posmrtně slávu díky jejich publikaci p. Brodem, stal se p. Brod i prvním (a dost žárlivým) vykladačem.
Osobně bych řekl, že volba těchto dílčích doplňkových témat a jejich vyzrálé suverénní zpracování jsou pro mě možná největší hodnotou knihy. Samozřejmě, že na dobré se zvyká lehko, takže jistě jsem si některé pasáže prostě jen přečetl, aniž bych ocenil práci a talent potřebné ke vzniku takového textu. Ale u některých částí jsem si autorova výkonu všiml. Výkon p. Stacha nemohu označit jinak než jako vrcholné mistrovství.
Jedno z těžišť první části životopisu představuje rozhodování dr. Kafky ohledně zaměstnání. Napřed má iluze o mezinárodní kariéře v byznysu a začíná - díky protekci z příbuzenstva - ve filiálce mezinárodní soukromé pojišťovny na Václavském náměstí. Tam se však setkává s dlouhými hodinami v kanceláři a rigidními požadavky na oddanost mladých pracovníků. Rychle zjišťuje, že kariéra v pražské City není nic pro něj, protože chce maximum času věnovat psaní. Přechází do Dělnické úrazové pojišťovny pro Království české, což byla veřejná instituce a umožňovala pracovníkům na centrále kratší pracovní dobu. V této souvislost p. Stach představí geniálně stručně, ale přitom zevrubně a přehledně otázku úrazového pojištění dělníků, proč bylo důležité, jak bylo zavedeno a tím dostaneme jednak reálnou představu, jakou práci dr. Kafka dělal a do jakých konfliktů se dostával (odůvodňoval mj. podnikům sazby pojistného na další období a vypořádával jejich námitky, psal i PR materiály vysvětlující potřebu povinného úrazového pojištění), ale též se poučíme o významném prvku českých sociálních dějin, o němž jsem v takto čtivé podobě dosud nic podobného nečetl.
P. Stach při popisu rozhodnutí dr. Kafky změnit zaměstnavatele naráží na rozdíl mezi prací v byznysu a ve veřejném sektoru, z nichž každý má své požadavky a záludnosti; tento detail jsem v kafkovských životopisech nikdy dříve nezachytil, a přitom jde o prvek, který je modernímu čtenáři známý a přibližuje mu protagonistovo uvažování.
Podobně jsem si nenásilně početl o počátcích létání v souvislosti s italskou cestou dr. Kafky, v jejímž rámci se byl v září 1909 s p. Brodem podívat na letecké přehlídce v Brescii; domluvili se, že oba o události napíší reportáž - obě reportáže následně vyšly v pražských německých novinách.
P. Stach vykresluje obraz pražské německé společnosti. Na jedné straně se nedá popřít, že v Praze se v určitých chvílích potkalo velké množství světově významných osobností: stačí připomenout profesuru teoretické fyziky, kterou přijal p. Einstein v r. 1911 na německé polovině Univerzity Karlo-Ferdinandovy. (V knize se uvádí, že není známo, že by dr. Kafka hovořil s prof. Einsteinem, ale je prý velice pravděpodobné, že se tak stalo nebo že dr. Kafka byl profesorovi představen, protože prof. Einstein několikrát navštívil domácí večírek u Fantů, kam docházel pravidelně i dr. Kafka.) Dále tu žily v Kafkově době alespoň po určitou dobu různé více či méně významné osobnosti německé kultury: básník p. Rilke, spisovatel p. Werfel, spisovatel p. Meyrink. Část knihy je věnována návštěvě antroposofa (a pozdějšího zakladatele waldorfského školství) p. Steinera v Praze, při niž se s ním setkal osobně i dr. Kafka (a byl jím zklamán).
Naproti tomu asi odpovídá skutečnosti, že řada z těchto osobností neměla pražskou atmosféru ráda a z Prahy později odešla. Je evidentní, že sílící český nacionalismus byl ze strany německých obyvatel vnímán s obavami a zlostí (jak se později ukázalo, tak ne zcela neoprávněně). Autor si vybral dokonce výsledky voleb do českého zemského sněmu v den narození dr. Kafky jako přízračnou politickou událost pro společenský kontext, neboť těmi volbami poprvé česká strana získala na zemském sněmu většinu, což Němce vyděsilo.
Já, jakožto český čtenář, si kladu při čtení otázku, jak uvedené kulturní a společenské dění vnímali pražští Češi. A nakolik lze spekulovat o tom, jak by mohla vypadat alternativa následujícího vývoje v nějakém ideálním světě. Co měl či mohla česká reprezentace dělat jinak: vidíme tu pohledem druhé strany, že český tlak na oficiální status češtiny byl značný a postupně úspěšný. Není pochyb, že prosadit se proti zarputilému povýšenému odporu českých Němců vyžadovalo soustavné úsilí a strategii české politiky.
(Když bych vystřelil od boku po více než století téma ke spekulaci, tak je otázka, zda nebylo i pro nás lepší jít nějakou "irskou" cestou, tj. být hrdými nacionalisty, ale ponechat si jazyk nepřítele, protože je prakticky rozšířený a lze se jeho pomocí pohodlně účastnit rozsáhlého hospodářského a kulturního života; národní starý jazyk pěstovat jen na pátém programu státní televize a - v tomto alternativním scénáři - při královské korunovaci na Hradě.)
Překlad p. Slezáka je krásný a čte se jako autentický literární text. Jen jsem se pobavil u jednoho detailu: jsou asi tři nebo čtyři německé výrazy, které se v žurnalistice a podobných projevech používají velice často a nikdy pořádně nevím, jak je hezky přeložit do češtiny. Jedním z nich je slovo "überschaubar", které Němci často používají ve smyslu "relativně malý", "nevelký", ale v této knize se překladatel rozhodl pro doslovné "přehledný", což se mi zdá, že v českém kontextu nefunguje úplně rovnocenně s němčinou.
Kniha je zkrátka báječná, mohu ji bez výhrad doporučit. Doufám, že druhý díl dostanu k narozeninám:-)
První věta knihy: 3. červenec 1883, vlídný letní den, jasno, vzduch v úzkých uličkách pražského Starého Města se jen chvílemi slabě pohne, už kolem poledne jsou rozžhavené, je třicet stupňů.
Poslední věta: Posadí se a zpříma se obrátí na Kafku: "Co to vlastně píšete?"
Goodreads: 88 % (ze 112 hodnocení)
Databáze knih: 89 % (z 23 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat