Pole šťastných náhod (Ondřej Neff)

U kolegy blogera p. Wu (zde) jsem se dočetl o starší knize p. Neffa - neváhal jsem a hned jsem na ní vyzkoušel rezervační službu městské lidové knihovny.

Přitáhla mě kombinace několika faktorů: osmdesátky, zručný spisovatel p. Neff, tématika sálových počítačů, žánr romaneta.

Když bych měl definovat přesný žánr knihy Pole šťastných náhod, tak budu mít problém: částečně jde o výrobní román. Těžiště děje se odehrává na výzkumném pracovišti v Jinonicích, které na konci 80. let provozuje sálový počítač. Čtenář je svědkem vnitropodnikových intrik, spojenectví a bojů.

Stejně tak podstatné je, že Pole šťastných náhod je bujará satira, místy připomínající bláznivou komedii se spoustou lechtivých scén.

P. Neff byl tou dobou už mistr řemesla a vedl velké množství postav sebejistě od jedné pracovní porady k druhé, od jedné erotické scény k druhé; žádná puška visící cestou na zdi nezůstane v konečném rozuzlení bez výstřelu.

Kniha náleží i do fantastického žánru, neboť závěrečná krize nepostrádá určitý hororový prvek.

Romanet jsem moc nepřečetl, takže nedovedu zařadit práci p. Neffa do tradice romanet. Povšiml jsem si jen několika detailů, které považuji za zábavnou úklonu ke starému psaní o magické habsburské Praze: mladý hlavní protagonista má záhadného staršího guru, který bydlí na rozhraní Starého Města a Josefova a má německé jméno Andreas Schulman; podniková femme fatale Eva Blažková je vedoucí programátorkou sálového počítače, ale většinu času v kanceláři tráví kartářstvím a kabalou.

Celkově bych zhodnotil, že má očekávání nebyla zklamána. Dostalo se mi náležité dávky nostalgie. Kniha vyšla v roce 1989; nepodařilo se mi ověřit, zda již před převratem, ale jsem o tom přesvědčen. V tom je text cenným dokladem atmosféry závěru socialistického režimu; tu dobu jsem intenzivně prožíval a rád se k ní v úvahách vracím. Připadá mi, že ve veřejném diskursu není ta atmosféra pořád správně pochopena a pojmenována. Zdála se být nedůležitou, když byla překryta popřevratovými emocemi a změnami, ale mám pocit, že je stále relevantní. Jak se střídá příliv a odliv různých společenských nálad, tak bych řekl, že i dnes fungují podobné psychologické a společenské mechanismy.

Z hlediska konce starého režimu je kniha zajímavým dokladem, kam až se v samotinkém závěru dostala svoboda slova a možnost kritiky vlády. Vidíme například, že p. Neff už mohl otevřít téma stranické čistky po r. 1968. A dokonce téma velice relevantní, z mnoha pohledů: diskriminaci dětí odpůrců režimu při přijímání na vysokou školu. Téma je aktuální z pohledu debat v USA a UK ohledně (šílených) systémů, že na některé prestižní vysoké školy nejsou studenti přijímáni jen dle výsledků testů, ale že výsledky testů jsou korigovány dle náležitosti k sociálním skupinám, aby vyšel chtěný výsledek. Historicky zajímavé je téma proto, že tehdy šlo o zjevnou a obzvláště zákeřnou formu politické šikany.

"Zamítli mi odvolání. [...] Samozřejmě, Radka Jandová se na vejšku dostat nemůže. Maminka mi dobře radila, abych to vůbec nezkoušela. Jako bych za to mohla, že mám tátu vyloučeného ze strany. Vždyť já jsem se narodila až po tom jejich osmašedesátém. Co je mi do toho, co tenkrát táta dělal? To jsem měla víc řvát, aby nepodepisoval ty jejich rezoluce, nebo kvůli čemu vlastně tátu ze strany vyrazili?"

Silnou stránkou autorského pohledu p. Neffa byl vždy střízlivý, snad až cynický pohled na lidskou povahu a běžné vztahy. U řady jeho textů si vychutnávám pocit normálnosti a vlády zdravého rozumu, který dovede vytvořit. V této knize se dokonce snažil o určitou pózu, v níž hlas vypravěče sugeruje chlapáka a životem protřelého znalce světa.

Do místnosti plaše nahlédla Jaruška Pivoňková, ohlásila soudružku Blažkovou a ředitel programátorku pozval dál a představil ji soudružce redaktorce.

Blažková si ji prohlédla od hlavy k patě a v duchu si ji otaxovala: slonbidlo, vpředu nic, vzadu nic, jen ty oči.

Také reportérka provedla ocenění: kurva na penzi.

Když se takto vnitřně ubezpečily o převaze, obě ženy usedly a přívětivě se na sebe usmály.

Jako ano, lze mít připomínky, že je to pokleslé - ale já mám pro takového všední humorné postřehy slabost. Zvlášť proto, že u p. Neffa toto není vrchol, nebo nějaké nechtěné se provalení skrývané povahy. Jde o vtípek, vyznění textu má pořád plně pod kontrolou a buduje si spolehlivě oblouk příběhu.

Nemohu záznam na blogýsku skončit bez toho, abych připomenul důležité kouzlo knihy, a to nostalgický popis počátků počítačů. Děrné štítky, traktorový papír s kopírákem do tiskárny, paměťové jednotky v bednách, které neunese ani pár chlapů,  a samozřejmě ty úchvatné parametry tehdejší výpočetní techniky:

"Teď je z něho terminál velké mašiny," řekla. "Můžeme s ní komunikovat." Před několika vteřinami tu stál osobní počítač commodore dvacítka, šest set čtyřicet kilo operační paměti. Teď je z něho terminál monstra o kapacitě čtyř a půl miliónu bajtů."

To bylo tedy monstrum, ha ha, 4 MB. Cítím se tak krásně nadřazeně, že mám i ve svém sociálním mobilu mnohem více paměti. Radost mi trošku kazí jen vědomí, že jsem k vyspělejší technologii přišel zcela paraziticky, jen díky přemýšlení a práci jiných lidí a pramálo jí rozumím.

Pro lidi jako já, kteří se díky velkorysosti svých rodičů setkali s počítači poprvé koncem 80. let, může být kniha zábavná. Pro ostatní bych ji příliš nedoporučoval - přes všechnu řemeslnou zručnost a zábavnost autora se nečte úplně lehce kvůli velkému počtu postav a neustálému zabíhání do dobových reálií, které suplovaly tehdy chybějící publicistiku, ale literárně jsou zbytečné.


První věta knihy:  Představ si veliký důmyslný mlýnek: shora do něho vložíš maso, housky, vajíčka, mléko a koření a zdola padají karbanátky.

Poslední věta: Měl štěstí.


Goodreads: 64 % (z 9 hodnocení)
Databáze knih: 73 % (z 43 hodnocení)