O snovačce a přemyslovi (Vilma Kadlečková)

Myslím, že název aktuální knihy pí Kadlečkové mám v nadpisu správně s malým "p", protože přemysl je člověkem určitých vlastností, ne jménem. Ale na webu vydavatelství i na kosmas.cz je uveden přemysl s velkým "P", což je dle mého překlep.

Novela O snovačce a přemyslovi je samostatným novým vydáním mírně přepracovaného textu, který vyšel před osmi lety ve sborníku Imperium Bohemorum. Ve zvláštním svazku získala novela hezké typografické provedení, přátelské ke čtenáři.

Pokud budu knihu hodnotit, jsem samozřejmě zaujatý, neboť jsme měli příležitost se s pí autorkou osobně poznat.

Z mého pohledu náleží téma Snovačky částečně do tradice psaní o smyslu českých dějin. Pojednává však i o tématech o úroveň výš, tj. co že jsou ty smysly dějin vlastně zač.

Příběh je přepracováním nejstarších pověstí českých a zamyšlením nad nimi. Tím jsem se snadno chytil důvěrně známých postav dcer p. Kroka, jejich kamarádů (p. Přemysl, p. Bivoj) a ostatních protagonistů slavných historek, které všichni důvěrně již od dětství známe.

Při čtení mě napadala různá témata okolo národní otázky:

- Že národní cítění je nesamozřejmý, umělý koncept, který je sice populární, ale byl založen patrně na hodně účelových nápadech. Ale přitom na pochybných základech existuje fakticky silné národní cítění.

- Že pro úspěch každého národního obrození se hodí mít nějaké podivné historky z předhistorické temné doby. Takové mýty se těžko nahradí historií.

- S tím souvisí i to, že pro nacionalismus jsou velkou posilou koncepty, pomocí nichž popisujeme neproniknutelný starověk, jako třeba Slované, Germáni a Keltové. Leckdy se z těch konceptů nacionalismus posílí až příliš a nedopadá to pak dobře.

- Že národní cítění jako celek je často (ne vždy) kýč. Nicméně, že - jako spousta jiných kýčů - je (může být) reálnou a užitečnou branou k vyšším konceptům morálky a charakteru, zejména pro lidi mladé či jinak nezralé.

Je potřeba zdůraznit, že tyto mudrlantské výkřiky nejsou z knížky; ty mě napadaly při čtení, protože kolem národních mýtů se v knize vše točí a politickým a intelektuálním tónem k podobným úvahám čtenáře podněcuje.

V příběhu se tématizuje mj. vztah Prahy a Brna - postavy z legend působí v celostátním měřítku, ne jen v Čechách. Jen jsem si říkal, že vnímám staré pověsti české jako české v zemském smyslu (böhmisch), nikoliv nacionálním (tschechisch); počítám, že p. Kosmas (a jeho předchůdci) konstruoval legendy jako legitimizaci panovníka Čech. Tj. nevím, zda bych osobně posílal pí Libuši do Brna. Na druhou stranu je asi fakt, že obrozenecké zformování pověstí do naší podoby asi už bylo děláno s cílem více nacionálním, než zemsky vlasteneckým.

To je ostatně příklad tématu, jaká dostává čtenář O snovačce a přemyslovi k úvahám průběžně.

Pro příznivce pí Kadlečkové je zbytečné připomínat její obvyklý všudypřítomný a velice suchý humor. Dvě ukázky z pasáže o pohanském bohu Perunovi.

Svědčilo o Perunově moci, že žádný jiný z pohanských bohů nemá v Praze ulici. A svědčilo o jeho dvojaké, záludné povaze, že byla právě taková, jaká byla: jedna z oněch mnoha podob pekla.

 Tohle se o ní psalo ve starých knihách:

V celé Praze není nudnější a obyčejnější místo! Ta ulice je neuvěřitelně strašná. Odporná, šedivá, bezvýznamná deprimující - a ještě k tomu slepá! Taky je v ní základní škola, což mluví za všechno. Nikdo by v ní nehledal nic mystického. I vozovna Kobylisy je mystičtější než Perunova ulice!

(...)

 Obešla roh a usmála se. Staří bohové dobře znali sílu mediální magie. Na chodníku byla značka, vyvedená bílou barvou: kříž v kruhu. Byl to prastarý slovanský symbol Slunce; jenže nezasvěcení věřili, že znamená zákaz parkování, a tenhle pomýlený výklad je nutil vyhýbat se tomu místu obloukem.

Ještě bych ocenil vydařený doslov pí Czaplińské, který může posloužit i jako přehled další četby ohledně beletristických zpracování fiktivní osobnosti české kněžny Libuše.

Kniha se mi líbila velice hezky a doporučuji ji.

První věta knihy: Libušin pohled klouzal po skloněných hlavách lidí, čekajících na její soud.

Poslední věta: Ale to jim těžko mohla říct.