Běžící Buddha (Sakynong Mipham)

Knihu Běžící Buddha jsem si půjčil v městské lidové. Nalákala mě sympatickým malým formátem a podtitulem Běháním a meditací k posílení těla a mysli, který sliboval kombinaci dvou činností, které mě baví.

Přečtení Běžícího Buddhy změnilo můj život, a sice konkrétně následující záležitosti:

- poté, co jsem celé léto dodržoval tréninkový plán na běžecký závod v polovině října a na něm jsem si úspěšně splnil cíl osobního rekordu, nebyl jsem si jistý, jak pokračovat s běháním přes zimu. A díky přečtení Běžícího Buddhy jsem zase vyběhl;

- celá léta, co běhám, jsem měl pochybnosti, jestli nedělám chybu, když běhám s hudbou ve sluchátkách. P. Mipham, autor Běžícího Buddhy, mě přesvědčil, abych sluchátka odložil. A mám pocit, že to byl správný krok;

Často vidím, jak si lidé berou sluchátka a "vypnou", buď aby svou mysl otupili, nebo aby se rozptýlili, zatímco jejich tělo běží. Nemohu být k této technice až tak kritický, protože někteří běžci se s její pomocí dostanou do skvělé kondice. Hudba skutečně může být motivující. Může nám dodat sílu a pomoci sladit tělo s myslí. Z tohoto úhlu pohledu představuje mocný a inspirativní nástroj. Zároveň však může být použita jako [...] prostředek odvedení pozornosti od toho, co děláme. V takovém případě se hudba stává zdrojem rozptýlení. Takže i když nám někdy může připadat užitečná, v konečném důsledku podkopává naši schopnost být přítomni teď a tady ve vlastním těle. [...] Pokud do [meditace i běhu] nejdeme naplno a celou dobu se snažíme něčím rozptýlit, nic se nenaučíme a přijdeme o další vzácnou příležitost být ve svém životě přítomní. 

Když běžíme - a obecně když sportujeme - provádíme jednu z nejdůvěrnějších a nejsmysluplnějších činností z celého dne.

- posledním praktickým dopadem je, že mě kniha pošťouchla ohledně pravidelné meditace. Scházíme se v meditační skupině, ale doma jsem se nikdy pořádně k pravidelnému meditování nedonutil. Teď jsem dostal konečně chuť: nedaří se mi meditovat úplně každý den, ale každý druhý den to dávám a pracuju na systému, jak si vytvořit podmínky pro pravidelnou meditaci.

Zjistil jsem, že se nedovedu soustředit
na dýchání sám doma v obýváku. Ale jde to snadno
na balkoně - a vůbec nevadí, že teplota se blíží nule.
(Foto: já)

Autor je tibetský duchovní učitel a tuto profesi vykonávali již jeho předci. P. Mipham vede jeden velký světový řetězec meditačních center, takže se profesně zabývá zprostředkováním tibetské duchovní tradice lidem z jiných prostředí, což je prospěšné pro srozumitelnost jeho výkladu.

Rád bych se zastavil u aspektu šíření tibetské tradice. Je evidentně trochu přitroublé oddávat se na pražském sídlišti módnímu východnímu cvičení. Cvičení pozornosti a soustředění je přece tak jednoduché a zjevně prospěšné, že muselo být objeveno nezávisle na sobě lidmi po celém světě, a nutně musí být obsaženo tedy i v naší domácí tradici. Považuji za vysoce pravděpodobné, že i naše kultura nese v sobě nějaké aktivity a metody, které by mě dovedly ke stejnému cíli, a že je jen otázkou mé ignorance, že o nich nevím a neumím je docenit.

Na druhé straně musím uznat, že buddhistická meditační cvičení mají dnes již propracovanou metodiku pro laiky a dobře pochopitelný systém doporučení. Též mám rostoucí zálibu v té jasnosti pohledu, extrémní jednoduchosti a přímosti, kterými se vyznačují východní meditační rádci. Přímost jejich sdělení je skoro brutální; i když překlad pí Sabiny Polákové je pěkný, kladu si otázku, jestli čeština jakožto komunikační prostředek tady nenaráží na své hranice a nakolik český jazyk zvládá přenést holou přímost buddhistické informace.

Ke knize samotné těžko uvést něco navíc oproti tomu, co je již v podtitulu nebo na obálce knihy. Autor je meditačním učitelem a pokročilým hobby běžcem. Porovnává meditaci a vytrvalostní běh, obě činnosti považuje za nezbytné pro zdravý život, formuluje paralely mezi nimi a dává doporučení, jak je rozvíjet.

Slunce vychází nad Prahou a
zdraví disciplinovaného běžce. (Foto: já).

Z mého pohledu mám pocit, že každému je jasné, že je správné pravidelně (každodenně) běhat či jinak sportovat, protože je potřeba cvičit tělo. Ale už méně samozřejmá je myslím v našem prostředí představa, že úplně stejnou péči a posilování vyžaduje i mysl. Přitom jde o jednoduchou a zjevně hluboce zdravou myšlenku.

Lidé někdy říkají: "Běhání je taková moje meditace." Chápu, jak to myslí, ale skutečnost se má tak, že běh je běh, a meditace je meditace. Proto pro ně ostatně používáme dvě různá slova. Stejně nepřesné by bylo říci: "Meditace je takový můj běžecký trénink." [...] Nejde o to rozhodnout, co je lepší - zda výcvik mysli, nebo trénink těla. Jedná se spíše o dvě aktivity, které jdou ruku v ruce. Potřebujeme cvičit jak tělo, tak mysl. [...] Běhání pracuje s periferií či povrchní úrovní myšlenek, starostí a obav. Meditace se nezabývá jen periferií, ale jde přímo k jádru. Cestu meditace lze používat jednoduše a bezprostředně. Meditace vám pomůže vzpamatovat se po dni plném stresu nebo vyčistit si mysl před důležitým rozhodnutím. Může také prohoubit vaše pochopení podstaty skutečnosti a dovést vás až k osvícení.

Autor nabádá k téměř bezpodmínečné kázni v tom, aby člověk každý den sportoval a meditoval.

Půlhodina v pohybu nebo půlhodina meditace na téma soucitu vede k vitalitě a štěstí. Čím víc to chápeme, tím víc tyto činnosti provádíme. Čím víc je provádíme, tím víc cítíme, že nám prospívají. [...] Začínáme chápat, že neštěstí je jednoduše výsledkem špatných aktivit. Věnujeme se činnostem, které nikam nevedou, nebo jsme to do jisté míry vzdali. Musíme si proto udržet disciplínu. Záhy zjistíme, že z nás nečiní otroky, ale naopak je zdrojem radosti, protože nás učí, které aktivity pěstovat a kterých zanechat.

Kniha je strukturována dle tradičního tibetského učení životní cesty bojovníka, které rozeznává čtyři stádia, symbolizovaná zvířaty: tygrem, lvem, garudou a drakem. Není možné zde popis opisovat, v zásadě jde o cestu od pochopení vlastní motivace a získání síly, přes kladení si nehorázně obtížných úkolů až k rozvinutí soucitu a konání pro druhé.

Ještě si zde poznamenám několik nesouvisejících bodů.

- Vždycky je dobré si připomenout, jak východní tradice oceňuje dech. Kniha se k tématu dechu pořád vrací.

Umět vnímat a oceňovat dech, být co nejblíže účastni procesu dýchání - to je klíč k meditaci, a vlastně i k běhání. [...]

Tak jako výborný kuchař se i my postupně staneme mistry vytříbenosti. Když se naladíme - jsme pozorní a naše vnímání citlivé - můžeme vnímat chuť svého dechu. Už to není jen proud vzduchu, který vstupuje a vystupuje z našeho těla. Začneme vnímat jeho strukturu. Někdy je drsný, trochu hrubý či neklidný. Jindy je hladký a klouže dovnitř a ven jako prameitá voda nebo hedvábí. Dech je sladký, lahodný, lákavý, a jindy zase hořký a palčivý. Občas je jemný a téměř neznatelný. [...]

Skrze onen okamžik, kdy vnímáme svůj dech, se dovídáme, jak svůj život žijeme. Ať je textura dechu jakákoli, měli bychom ji ocenit.

- V kapitole o prvních krocích v meditaci se mi líbí pojem, že člověk má být k sobě laskavý, ale neoblomný.

Když si začátečníci v meditaci uvědomí, že přestali být přítomní, bývají k sobě příliš přísní nebo naopak příliš shovívaví. Vůči tomu, co se právě stalo, bychom měli být laskaví, ale neoblomní. Přehnaná reakce na nedostatek bdělé pozornosti probouzí roztěkané myšlení. Klíčem k úspěchu je laskavost.

- Povzdechl jsem si nad svou slabou kondicí, když jsem četl, co autor považuje za dobrý běžecký dech.

Najděte si tiché místo, spočiňte pohledem v pohodlné vzdálenosti před sebou - asi pět až šest metrů - a věnujte pozornost každému nádechu a výdechu. Pokud nesprintujete, mohl by každý úplný nádech a výdech trvat deset kroků.

Deset kroků na nádech a výdech?! To bych umřel. Dost při běhu funím a nádech a výdech mám obvykle tak na čtyři nebo pět kroků.

- Náročný, ale samozřejmě lákavý, je koncept, že člověk by měl k sobě přistupovat tak, že zdraví je přirozený a daný stav.

Tradice meditace uznává skutečnost, že život je pomíjivý, nejistý a nestabilní. Je jisté, že se můžeme ocitnout v nejrůznějších situacích. Vždy se však můžeme napojit na vnitřní zdroj zdraví a stability ve své mysli. [...]

Jelikož k meditaci přistupuji s touto důvěrou v základní dobro mysli, dokážu znovu nalézt svou sílu a soustředěnost. Zato když jsem rozptýlený nebo unavený a rozhodnu se, že moje mysl je bez šance - že nikdy nebudu klidný, vyrovnaný a zdravý - pak čím víc medituji, tím mohu být rozčilenější nebo zoufalejší. Takže i tehdy, když se necítím zrovna skvěle, se při běhání a meditaci snažím být ukázněný v tom smyslu, že neztrácím kontakt se svým základním zdravím.

- Zaujal mě jeden psychologický postřeh. Jistě by se našla řada uměleckých děl, která zdůrazňují hodnotu naděje. P. Mipham naopak o naději hovoří jedním dechem se strachem, jakožto o zdrojích utrpení.

Garuda symbolizuje zejména osvobození od naděje a strachu - naděje, že se něco stane, a strachu, aby se něco nestalo. Naděje a strach vyrůstají ze dvou druhů utrpení: utrpení pramenící z toho, že se nám vyhýbá to, co chceme, a z toho, že se nám děje to, co nechceme.

Kniha se mi líbila výborně, nejspíš si ji koupím do knihovničky, abych se k ní mohl vracet.


První věta knihy: Vstali jsme časně zrána, vytratili se z kláštera a šli si zaběhat, než začnou celodenní obřady.

Poslední věta: Na to, že je to tak individualistický sport, zakoušíme při něm neuvěřitelně mocnou součinnost.


Goodreads: 77 % (z 2 451 hodnocení)
Databáze knih: 81 % (ze 30 hodnocení)