Podle obálky jsem si od Komunistek sliboval trochu obdobu Gottwaldových mužů, tj. portréty nejmocnějších politiků padesátých let. Dryáčnický název taky naznačoval, že to budou nějaké nemilosrdné saně.
Název však neodpovídá obsahu, ve skutečnosti to s tím fanatismem nebylo u žádné z nich vůbec horké, snad s výjimkou Jarmily Taussigové-Potůčkové. Napsané je to pěkně. Nicméně nelze čekat veliká dramata nebo páchání zla.
Jelikož jsem stará drbna, tak jsem ocenil hlavně, že se tam rozebírá, kdo s kým co měl. Některé z nich byly docela dominantní a občas měly o deset let mladší mangele, to je evidentně takový standard věkového rozdílu dominantní političky.
Celkově ty paní nezastávaly ani prvořadé funkce. Pokud byly činné již před druhou světovou válkou, tak nebyly (s výjimkou Švermové, ale ta kvůli mangelovi) ani pozvány k emigraci do Moskvy a byly nechány v protektorátu.
Pokud jde o páchání zla, tak povětšinou vše obecně podporovaly a neměly pochyby. Ale když jim došlo konkrétně na blízkém člověku, že je něco špatně, tak se tam uvádějí spíš příklady velice nefanatické, že škodit něchtěly. Když se poměry uvolnily, tak zpravidla rychle se přiklonily k liberálnímu křídlu.
Nějakým způsobem je vidět, že ty ženský to mají těžký získat moc. Vzájemně nejsou schopné spolupracovat, většinou jsou závislé na chlapovi nebo na víc chlapech, ale ty je stejně drží jen v asistenčních rolích.
Nejzajímavější momenty v celé knížce jsou dle mého záznamy různých schůzí, kde se odhalovali a tepali škůdci. Ty metody jsou skutečně úžasné. Taková schůze začala nevinně a budoucí oběť nic netušila. Postupně se to začalo různě otáčet proti ní a najednou se nestačil funkcionář divit.
Dám pár stručných poznámek k jednotlivým funkcionářkám:
- Anežka Hodinová-Spurná: Byla to za republiky aktivní dračice, kdy se účastnila různých protestů, působila s oblibou rozruch na ulici, nechávala se zatknout, prala se s četníkama a až na četnické stanici pak řekla, že je poslankyně a má imunitu a dala stížnost na brutalitu. Trochu divné jenom bylo, že ty ostatní bez imunity, který provokovala, ať ty četníky majznou, pak tam vždycky zůstali zavřený, když ji pustili. Zaujalo mě, že si s prvním mangelem koupili pozemek na Žižkově a tam bydleli v železničním vagóně. Měla organizační roli v únoru 1948, kdy zajišťovala obstrukce v parlamentu, aby náhodou nebyla vyjádřena nedůvěra vládě. Pak se stáhla spíše do ústraní a žila skromně.
- Gusta Fučíková: Měla velice smutné dětství (zlá macecha). Pak tak porůznu lovila velkého svůdníka Julka F., vzájemně si zahejbali, po mnoha letech se přeci jen vzali. Nebyla to žádná velká myslitelka ani kariéristka. Za války byla v koncentráku, potom rychle se ujala nalezeného rukopisu Reportáže psané na oprátce, který už nedala z ruky, a stala se profesionální vdovou a správkyní vůbec všeho po Juliu Fučíkovi. O víc se moc nestarala. Do konce života pak užívala různých funkcí a blahobytu z toho plynoucího.
- Ludmila Jankovcová: O ní jsem předtím vůbec neslyšel. Byla socdem a první ministryně v Gottwaldově vládě. Spolupracovala na tom, aby socdem nedělali potíže v únoru 1948 a při následných volbách. Pak byla za odměnu členkou ÚV, ale ničím nevynikla. Podporovala reformy v roce 68 a pak podepsala Chartu 77.
- Marie Švermová: Plánovali se Švermou, že si udělají práva a budou mít advokátní kancelář pro politicky pronásledované. Ale KSČ přikázala Švermovi těsně před posledními státnicemi, že si musí vybrat mezi advokacií a psaním do Rudého práva, tak už to nedodělal a stal se redaktorem. Pak byli hodně v Rusku, i přes válku. Šverma byl vyslán řídit povstání na Slovensku a tam zemřel. Prý jediný československý poslanec, který zemřel za války v boji proti Němcům. Švermová byla celkem vysoko, ale spíš dělala organizační věci (nábor členů strany). Žila s brněnským krajským tajemníkem Šlingem. Když přijeli sovětští poradci vytvářet spiknutí, tak se původně hlavní osobou stal Šling, potom Švermová. Hodně se proti ní osobně angažoval Kopecký, jehož milostné návrhy odmítla. Kniha zachycuje průběh klíčového jednání ústředního výboru, kdy ji Kopecký odhalil a byla vyloučena - to je poutavé. Když to pak korunovali Slánským, tak Švermová v procesu Slánského a spol. vystupovala jako svědkyně, ne jako obžalovaná. Vypovídala dle scénáře proti svému dlouholetému druhovi Šlingovi a i proti svému bratrovi Karlu Švábovi (byl v StB), oba byli mezi popravenými. Švermová měla proces až v roce 1954 a pustili ji za pět let. Podporovala reformy v 68 a podepsala Chartu 77, ale už se ve stáří jinak neangažovala.
- Jarmila Taussigová- Potůčková: O ní jsem též dříve neslyšel. Jako jediná v knize vystupuje v souladu s názvem, tj. jako fanatická pronásledovatelka nepřátel strany. Pěkná zápletka je její boj se Švermovou, kterou aktivně pronásledovala. Ale nakonec byly odsouzeny společně ve stejném procesu. Taussigová tam je popsána jako asi nejschopnější kariéristka, která po válce budovala síť vztahů (i prostřednictvím intimních poměrů, domněnky jsou, že patrně se Slánským, Čepičkou a dalšími, možná i se sovětským poradcem Bojarskim), ve hvězdných chvílích byla schopna prosazovat své spolupracovníky do vedení Státní bezpečnosti. V zásadě ale padla hned se Slánským. Ale byla drsná i při vyšetřování a jedna z velice mála funkcionářů, kteří odmítli vypovídat dle scénáře. Se Švermovou se potkaly ve vězení v Leopoldově, kde se smířily.
- Jarmila Glazarová: Skrze mangela se dostala ke straně. Po válce vedla nějaké kulturní zastoupení v Moskvě, potom byla v těch spisovatelských svazech. Rozebírá se především, že napsala tři články, v nichž tvrdě odsoudila odsouzené v inscenovaných procesech. Později tvrdila, že byla k nim donucena a že jí je měnili bez jejího vědomí. Psala i proti Svobodné Evropě. Podporovala reformy v 68, byť už moc moderní literaturu atd. nepochopila. V roce 1972 podepsala Kohoutovu petici za propuštění politických vězňů, ale následně podpis odvolala, když se to četlo na Svobodné Evropě, což se jí nelíbilo. Pak se stáhla už definitivně.
- Marie Miková: O té jsem v životě neslyšel, ani moc nevím, proč tam je. Byla někdy v 60. letech v ÚV, podporovala reformy v 68 a dožila v dělnických profesích.
- Gertruda Sekaninová-Čakrtová: Měla angažovaného statečného manžela, který byl za ilegální činnost rychle po začátku okupace popraven. Po válce byla na ministerstvu zahr. věcí, různě šla nahoru dolů, ale zavřená nebyla. Silně podporovala reformy v 68. Byla jednou z pouhých 4 poslanců parlamentu, kteří hlasovali v 68 proti smlouvě se SSSR, která legalizovala ten slavný dočasný pobyt vojsk. Aktivně se pak podílela na disentu, podepsala Chartu 77.
- Marie Kabrhelová: Kapitola se uvádí poznámkou, že o ní veřejnost nic nevěděla, přestože byla denně v médiích. Ale nic extra nového jsem se nedočetl ani v knize. Patrně se jako předsedkyně svazu žen již narodila.
- Jiřina Švorcová: Tu asi všichni známe. Píše se tam, že k politice přišla přes prvního manžela, který byl kovaný. Už v tom nějak tak zůstala, ke škodě své herecké kariéry a lidské obliby. Nejvíc se jí tam vytýká řeč při Antichartě.
Související odkazy: o knize Gottwaldovi muži zde. Zábavnější knihou od Jiřího Pernese jsou dějiny Dikobrazu - zdá se mi, že jsem o tom ještě nepsal.
Žádné komentáře:
Okomentovat