Pomníky a zapomníky (Zdeněk Hojda, Jiří Pokorný)

Jak v průběhu času upadaly v milost a nemilost různé pomníky.

Tahle knížka patří mezi mé absolutní trvalky a základ knihovny. Když Pomníky a zapomníky od p. Zdeňka Hojdy a p. Jiřího Pokorného vyšly v roce 1996, měl jsem pocit, že jde o velice hodnotnou knihu. Časem mé okouzlení trošku vyprchává. Pomníkové bláznění v Čechách mě celkově nechává chladnějším. Ale pořád je tato kniha lepší, než se může zdát podle prvního podezření, že na čtenáře čeká jen bulvární popis několika stržených pomníků.

Ke knížce se docela často vracím a rozhodně bych o ni nerad přišel.

Jak to tedy je s těmi pomníky? Udělal jsem si z četby ten uzávěr, že celé pomníky jsou veliký podvod. Životní cyklus typického pomníku je totiž takový, že pomník se většinou postaví v době, kdy je veřejnost zobrazenou osobou přesycena ve všech médiích. Takže pomníky nidko ve skutečnosti nevnímá.

A když se pak časy změní a pomník by mohl skutečně začít lidem něco připomínat, tak právě v té chvíli ho obvykle rychle odstraní.

Takže na pomníky bych moc nesázel, že by měly šanci někomu něco připomenout.

Jako obvykle si neodpustím pár výpisků. Nemohu postihnout všechna témata, protože kniha se o zmiňuje o docela značném počtu památníků. Uvedu jen ty, ohledně nichž jsem naskenoval i nějaký obrázek.

Nástupní ostrůvek tramvaje.

Radeckého pomník na Malostranském náměstí z roku 1858 byl po vyhlášení Republiky přenesen do lapidária, neboť se - jak známo - jednalo o pomahače Habsburků. V roce 1928 byl kousek vedle umístěn pomník p. Ernsta Denise (seděl v křesle). Ten tam vydržel ještě kratší dobu: v dubnu 1940 ho mezi 1. a 3. hodinou v noci sejmuli a na místě rozřezali autogenem pracovníci technických služeb magistrátu (na příkaz německého zástupce primátora) a odvezli do sběrných surovin. P. Radecký zůstal v lapidáriu. A s p. Járou C. to tam zatím pořád bohužel neklaplo. Takže se ještě pořád nemůžeme zbavit pocitu, že Malostranskému náměstí něco chybí.

U této fotografie by mě pobavilo, kdyby sochař byl ten pán vlevo

Dnešní sv. Václav byl instalován bez ceremonie v roce 1912. Předchozí sv. Václav od p. Jana Jiřího Bendla stál skoro dvě stě let o něco níže, na křižovatce s Vodičkovou ulicí; p. Václav měl na ní rysy císaře p. Ferdinanda III. Její kopie je dnes na Vyšehradě.

Dost se mi líbí poznámka, že model pomníku zaujal p. Františka Josefa I., ne však kníže, avšak zvíře pod ním. Při návštěvě Prahy řekl: "Jest viděti na tomto komoni množství cukru, jež spotřeboval. Jak klidně jde!"

Je zádumčivý.

Zvláštní kapitolou jsou pomníky českých Němců. Symbolem němectví byly napřed masově rozšířené sochy p. Josefa II., které též po vyhlášení republiky masově padaly. Z pozdějších podobných to byl třeba nibelungovská postava v Jablonci. Původně byla vytvořena pro Vídeň, ale tam těsně nebyla schválena. Jablonec ji koupil až po válce. V roce 1945 byla plastika rozebrána, přemístěna do Národní galerie a na jejím místě postaven památník Rudé armádě. V roce 1968 z prostředků z veřejné sbírky koupilo plastiku město Kauferen v jižním Bavorsku pro čtvrť Neugablonz, kde byla v roce 1969 znovu odhalena.

Siegfriedova kašna před libereckou radnicí od p. Franze Meztnera. Foto z r. 1926.
(V ruce drží cherubínka - to nevím bohužel, co to je).

Plastiku pro Liberec navrhl sochař již v roce 1906, ale s realizací se čekalo až po válce, protože byla nekonvenční. Instalována byla až 1926. Socha byla zničena r. 1945.

Výměna mečů!

Dlouhou story má megasocha p. Jana Žižky na Vítkově. Spolek pro zbudování sochy byl založen 1882. První soutěž na sochu vyhlášena 1912. Základní kámen pomníku byl položen 1920. Po opakovaných soutěžích ve 20. letech nakonec vybrali mimo soutěž v roce 1932 p. Bohumila Kafku. Jelikož socha byla obrovská, dostal na práci 8 let - měl dílo dokončit roku 1940. Před válkou stihl udělat model v životní velikosti; na Vítkově se stihl postavit tak tak jenom Památník osvobození, který měl být slavnostně otevřen ku 20. výročí republiky v říjnu 1938, což se však již nehodilo. Památník měl různé osudy, Mauzoleum p. Klementa Gottwalda v něm bylo v letech 1954 - 62.

Žižkův pomník (9 m vysoký, 16,5 t těžký) byl odhalen nakonec v r. 1950.

Pohled na Džugašviliho pomník od Otakara Ševce z Čechova mostu.

Opominout nelze největší pomník ze všech, a to p. Džugašvilimu. Soutěž na pomník vyhlásilo město Praha v r. 1949. Byla to rychlovka: na návrhy bylo jen 9 měsíců. V r. 1950 vznikl vládní výbor pro vybudování Džugašviliho pomníku. Stavební práce začaly 1952. Spotřebovalo se na to extrémní množství žuly, která se lámala u Liberce a vozila se zvláštními vagony a trailery. S ohledem na spěch měl autor pochyby o zdařilosti díla a časem asi i o zobrazené osobě. Spáchal sebevraždu měsíc před odhalením pomníku, uprostřed hlubokých depresí, způsobených i sebevraždou jeho manželky. Pomník byl odhalen 1. května 1955.

Ale už za rok po odhalení pomníku poklesla poněkud Džugašviliho popularita. Roku 1961 byla jeho mumie odstraněna z mauzolea v Moskvě. V listopadu 1961 rozhodl ÚV KSČ, že odstraní pražský pomník. V knize se popisují příklady z 53 dopisů veřejnosti zaslaných ÚV, co dál. Občas se navrhovalo nahradit jen přední sochu; někdo navrhoval postavit na Letnou náhradou dvousoší p. Masaryka a p. Ujlanova.

O zničení pomníku se píše v Hrabalově povídce Zrada zrcadel. Pomník byl likvidován v druhé polovině 1962.