Pěší pouť do Říma (Viktor Faktor)

Dneska bude jedna lahůdka (tedy lahůdkové téma, ne nutnĕ článek na blogu).

Pĕší pouť do Říma od (redaktora doktora) Viktora Faktora bych se odvážil doporučit skoro každému. Je deníkem autorovy poutĕ z Prahy do Říma, kterou vykonal v srpnu a září 1996. Šel 44 dní, ušel 1390 km, průmĕrnĕ 32 km dennĕ. (30 km ujel proti své vůli pĕti auty). Celá cesta do Říma ho stála 60 000 Kč.

P. Faktor vůbec nepopisuje, proč se na pouť vydával a co si potřeboval rozmyslet. Kniha prostě začíná konstatováním, že vyráží.

Nevíme, ani čím se autor živí, jakou má profesi. 

Tak jako autor zcela mlčí o motivu své poutě, nezabývá se příliš ani detaily zdravotních a hygienických problémů, s nimiž se cestou potýkal. I když je zřejmé, že tyto problémy se mu asi nevyhýbaly. Stručnĕ popisuje celkové dojmy z krajiny a lidí. Největší pozornost vĕnuje hlavnĕ restauracím: zda jsou vkusnĕ vybavené, zda ctí tradice, zda nemají nic plastového, jak se chová personál a hlavnĕ jak vaří.

Šel skromnĕ, vĕtšinou přespával pod širákem. Nesl si jenom deku - na nějaký čas si přikoupil druhou deku, ale pak je postupnĕ obě zahodil. Asi tak každou třetí noc spal v levném hotelu. Na jídlo se stavil v hospodách jednou až dvakrát dennĕ.

Autor je zatvrzelý konzervativní, ne úplnĕ nejmladší pán, nejspíš katolík. Část života asi strávil v Kanadĕ, ale je tam o je v knize jen jedna mlhavá zmínka. Žil též pár let Itálii, takže pouť je částečně návratem. Naproti tomu Bavorsko a Rakousko pozoruje z pozice čistého outsidera, německy vůbec nemluví.

Jenom jde, pozoruje a pak dojde. Nesnáší úřední zákazy, auta, masy turistů, sportovce na kolech a vůbec všechny moderní zhůvĕřilosti.

Zbožňuje vesnické tradiční hospody, nejlépe v malých italských mĕstĕch, kde si vše pro jídlo připravují sami, kde se výbornĕ vaří, sedí se dokola místnosti na dřevĕných lavicích u zdi, na stolech jsou čisté ubrusy a na nich čerstvé kvĕtiny z místní louky, na zdi visí krucifix a nĕkolik vycpaných trofejí z okolí, kde sedí hodnĕ místních, kteří hrají karty, a kde personál rozumí své práci.

Zde citát s vyjádřeným krédem:

V Čechách bude dobře, až si každá hospoda bude péct vlastní pečivo a dĕlat nudle do polévky či na šunkofleky, o domácí výrobĕ knedlíků ani nemluvĕ. Ale nebude jim ani lhostejné, z jaké mouky, z jakých vajíček, z jaké soli. A bude je zajímat, odkud berou pivo, víno, lihoviny, a všechny tyto nápoje, kromĕ jakostních vín, budou prodávat za dumpingové ceny. Vypadá to jako hrozivé a neuskutečnitelné proroctví.

Kdyby tuto knihu náhodou nĕkdo četl, tak varuji, že popisy tĕch italských menu jsou lehce nebezpečné. Zvláštĕ, pokud je třeba večer, už jste se zařekli, že nic nebudete jíst, a čtete si před spaním.

Na závĕr dám delší ukázku, která myslím řekne o knize více než dlouhý popis. Zachycuje jeden z vydařených obĕdů v Itálii.

V téže ulici se posadím v Locanda Romagna na obĕd. Hospoda je zde od roku 1913. Moc útulné místo, opĕt klenuté stropy, starožitný nábytek, místy jen holá kamenná stĕna a na ní rozvĕšených pár starožitných předmĕtů. Vkusné dlaždice na podlaze. Ve vázičkách levandule. Mladá servírka mne odhadla na Nĕmce a sama od sebe mnĕ přinesla v nĕmčinĕ prospekt o Galeatĕ. Dáme se do řeči, a když jí řeknu, že jsem pĕtatřicátý den na cestĕ, řekne jen "Peró!" a odbĕhne to hned za tepla říci kolegům a kolegyním.
Antipasto – dvĕ topinky s výtečnĕ kořenĕnou haší s bylinkami, jedna topinka s houbami, kousek rostbífu, krekr s domácí ochucenou majonézou, plátek jakéhosi zelenino-sýrového dortu. U vedlejšího stolu tři starší knĕží, ubrousky zastrčené způsobnĕ za kolárkem. Tortelli, plnĕné taštičky zelenými bylinkami s omáčkou, houbovým a masovým ragú.

První půllitřík červeného ve mnĕ zahučí, ještĕ než dojím první chod, a musím si dát další. Pak si nechám od servírky vysvĕtlit, jak se dostanu k Abbazia di S. Ellero, klášteru, který byl založený v roce 497 a patří k nejstarším na Západĕ. Váhám, šestikilometrová zacházka, a já navíc musím ještĕ dnes odpoledne urazit dalších 25 kilometrů. Mĕsto Galeata patřilo ve středovĕku k vévodství toskánskému. V Mevaniole (dnešní Bevagna v Umbrii), odkud byla Galeata založena, probíhají archeologické vykopávky, našlo se amfiteatro řeckého typu.

Dávám si obalované smažené hřiby. Pak je mi nabízen desert, sýr, ovoce, rozhodnu se pro domácí typ pecorina. Knĕží se cpou a přitom probírají závažné problémy teologické ve vztahu k filosofii dĕjin. Brýlatá číšnice se zdá trochu přemoudřelá, ale je na ní vidĕt, že to jen hraje. Knĕží jsou fajn, vtipní, zaujmou personál debatou o kvalitĕ kávy podle toho, kdo ji zde dĕlá. Obĕ servírky se smĕjí a z kuchynĕ dokonce vybĕhne pobavený kuchař.

V baru, kde jsem sedĕl ráno, si cenili toho, že v mĕstĕ zpíval v roce 1987 Pavarotti, zde si zase dle výzdoby cení toho, že v místním divadle dirigoval nĕjakou Verdiho operu Riccardo Mutti. Kromĕ chleba zde pečou a podávají v košíkách i jakési slané křupavé suchary. Káva a digestivo, likér na vytrávení. Ptám se, co je typické, jmenuje tři likéry. Zaujme mĕ bazalkový, krásnĕ zelený. Už dva dny mám pocit, že Evropa má ještĕ nĕjaké kořeny, uchovala si je v horách a na ostrovech. A je naprosto v pořádku, že ti, kteří už je nemají, musí tĕm, kdo je mají, slušnĕ zaplatit.

Z prospektu mám pocit, že Bevagna je důležité místo, ptám se servírky, kde přesnĕ je, neví, ale řekne okamžik a odkluše. Přivede kuchaře a ten mi podá dokonalé vysvĕtlení. Platím. Z kuchynĕ vybĕhne dojatý kuchař, bezesporu formát, podá mí ruku a říká: "Buon viaggio! Auguri!" Slyším, jak se o tom pak v zákulisí baví, brýlatá servírka řekne "A piedi!" (Pĕšky!) a chichotá se hlubokým altem. Káča. A já jí málem na ten její intelektuální kukuč skočil. Bude to zřejmĕ tím, že v Itálii vĕdí, jak se mají dĕlat brýle.

Význam celé pouti shrnuje p. Faktor velice stručnĕ v doslovu. Zaujalo mĕ třeba:

Překročením devĕt krát devíti řek a hor dojde človĕk do kouzelné říše, sám k sobĕ. To, že jsem postupnĕ cestou přišel o všechno, je jenom vnĕjším odrazem vnitřního dĕní. Človĕk se cestou zbavuje všeho nepodstatného. Jen ze slušnosti a z ohledu k jiným jsem si ponechal tři poslední nezbytnosti: rozdrbané džíny, opranou košili a rozbité sandály.

Po návratu nezůstal kámen na kameni. Nadhled a odstup vskutku nebývalý. Tichý, vyrovnaný smutek a ztráta ilusí. Znovunalezená chuť do práce. Sisyfův vzdor v podání Alberta Camuse. Jsem opĕt bojovník v pojetí dona Juana Carlose Castanedy. Ani intelektuální výtvor, ani sportovní počin. Pĕší pouť je o nĕčem jiném, její síla spočívá v tom, že je až příliš spjatá se skutečností. Je jedinou Cestou, kterou nesníží, že má cíl.

Přidávám ještě snímek zajímavých komentářů k tomuto článku z předchozího umístění blogu: