Umění a kýč (Tomáš Kulka)

Dnes to bude obzvláště rozmazané.

Tak především vzbuzuje ve mně rozpaky skutečnost, že v roce 2000 jsem si zakoupil studii Umění a kýč od p. Tomáše Kulky. Dnes bych již asi nic takového nepořizoval. Přestože je to text intelektuální, tak jeho pořízení mi připadá jako smutný doklad mého duchovně spíše slabšího období. Když se podívám zpět, co jsem v té době provozoval v praktickém životě, tak jsem toho zkazil ještě víc, než se mi to daří v současnosti (a ne že by toho bylo teď málo).

Tak, tím mám za sebou lamentační úvod. Nemohl jsem si ho odpustit.

Stejně - divím se, proč jsem si koupil knihu o výtvarném umění, když výtvarné umění jde prakticky zcela mimo mě. Po letech jsem se k ní teď vrátil a během pár koupelí ve vaně jsem si ji přečetl konečně soustředěněji. Asi mohu prohlásit, že jsem se při četbě neztrácel. Připadá mi, že smysl textu jsem pochopil i jako laik.

Pan Kulka definuje napřed kýč, podrobně prochází všechny prvky definice; primárně při tom myslí na výtvarné umění. V dalších kapitolách pak má pár vět ke kýči jinde v umění i vůbec mimo umění: kýč v literatuře, architektuře, hudbě, politice, dokonce i v turistice. Ohledně té turistiky mě jen trklo, že třeba pohlednice považuje za typický projev vyprázdněné turistiky. No, budu to muset vydržet, když mám pohledy rád. (Ještě radši mám ostatně suvenýrové hrníčky. K těm nejhezčím mám opravdu sentimentální vztah.)

Docela dost prostoru věnuje i konceptuálnímu umění, hlavně v závěrečné části, kde reaguje na kritiky prvního vydání. Když občas na ukázky konceptuálního umění narazím, většinou k tomu mám sympatie. Tady uvádí příklady, že někdo se posadil do výstavní síně s cedulkou na krku "jsem skutečný umělec". Někdo jiný zase vytvořil konceptuální umělecké dílo "Vážím si svého otce" a posadil do síně tátu do houpacího křesla a ten tam seděl a konverzoval s návštěvníky. Báječné!

Jinak teda p. Kulka píše, že kýč je mimo umění, stejně jako to konceptuální umění nebo pornografie.

Alexandre Cabanel, Zrození venuše (1863)

Abych přispěl aspoň trochu ku sumarizaci informací na webu, tak sem napíšu tři prvky, které dle něj definují kýč:

(a) Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná nebo která mají silný emocionální náboj.

(b) Téma zobrazené kýčem musí být okamžitě identifikovatelné (transparentní).

(c) Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem.

Ještě mě zaujal postřeh někde v závěru, že kýč zpravidla vede lidi k umění. Že typickým konzumentem kýče jsou děti a mládež. Že nejsilnější umělecké dojmy si dospívající přináší obvykle z děl, která jsou vlastně kýčovitá, když se k nim později vrátí. Ale ty zážitky ho přivedou - pokud nezamrzne - nakonec k tomu umění.

Mno, rozhlédnu-li se po své knihovně a svém playlistu, nebudu raději na ten postřeh moc myslet.