21. prosince 2008

Mráz přichází z Kremlu (Zdeněk Mlynář)

Tato kniha je častým společníkem mých koupelí. Tak si zaslouží článek.

Aniž bych se to snažil si nějak víc odůvodňovat, Zdeněk Mlynář mi byl mezi postavami osmašedesátého vždy celkem sympatický. Možná je to i tím, že k nám na škole někdy počátkem devadesátých let držel řeč. Ta řeč mě tehdy sice nezaujala, ale ocenil jsem, že se dostavil. Mráz přichází z Kremlu popisuje stručně Mlynářovu politickou cestu od roku 1946 až do roku 1969. Podrobně se věnuje roku 1968, kam spadá i zenit jeho kariéry. Knihu napsal s desetiletým odstupem - poté, co odešel do Rakouska. Už si nevzpomínám, v kterém antikvariátu a kdy jsem si ten pomačkaný výtisk bez přebalu zakoupil.

Přiznávám, že si v Mrazu často již léta namátkou čtu, ale ani nevím, zda jsem ho někdy přečetl soustředěně od začátku do konce. Knížka k soustředěnému čtení moc nevybízí: autor vypráví zcela suchým jazykem a drží se takového pomalu plynoucího proudu osobních vzpomínek, aniž by ve mně vyvolával pocit, že mi tu nepřehlednou situaci nějak srozumitelně interpretuje. Myslím, že letošní čtyřicáté výročí intervence přineslo i v běžných novinách a v časopisech materiály pro pochopení těch událostí přínosnější. Mlynář rozebírá především povahy jednotlivých kolegů z ÚV, nad tento rámec je toho už méně (psal to z hlavy, neměl moc přístup k archivům).

Přesto ale pohled jednoho z té party, kterého pak vyloučili, ale on je zná z doby, kdy byli rovný s rovným, tak takový pohled má svoje nadčasové kouzlo.

Přestože v předmluvě označuje ten text za subjektivní memoáry, tak jsem si nevšiml snad ani jediného slova (připouštím, že jsem to mohl přehlédnout, ale dával jsem si na to pozor) o rodičích anebo o vlastní rodině.

Několik stran pojednává o osobní odpovědnosti a jak o ní p. Mlynář přemýšlel. Ze studií v Moskvě napsal nějaký dopis odsuzující stíhané funkcionáře - bohužel nepíše, co přesně v dopisu stálo. Jenom se zmiňuje, že dopis přetisklo v plném znění Rudé Právo dne 1.3.1977, aby ho zdiskreditovalo. Tomu říkám propletenec.

Po návratu z Moskvy pracoval na generální prokuratuře, nikoliv však na trestních věcech, ale v dozoru nad správními úřady. Tam popisuje dva případy, kdy se pokusil být nekonformní a zastat se ukřivděných. Pak rychle a moudře přešel do akademie věd, coby všeobecný společenský teoretik; nějaká taková pozice je jistě snem nejednoho pracovníka v jakékoliv době, ale málokdo se jí dobere.

V čele se sedělo pěkně.

Co jsem tak zaregistroval, mám dojem, že z celého Mrazu přežily v širším povědomí ponejvíc konkrétní perličky ze života papalášů: jednak vyjádření p. Čestmíra Císaře, který se po vpádu Rusů údajně svěřil p. Mlynářovi s obavou, co dál, že přece nepůjde pod deset tisíc korun platu. A pak asi Mlynářovo svědectví o zápisech týkajících se majetku funkcionárů odsouzených v procesech v padesátých letech, který byl levně rozprodáván po popravách. Pozdější prezident p. Novotný (osobně jeho manželka) si koupil z majetku popraveného p. Clementise čajový porcelán a ložní prádlo - ten porcelán si vyhlédli už při dřívějších návštěvách.

Pak mi utkvělo snad ještě něco z charakteristiky vůdců ostatních sovětských satelitů na jednání v Bratislavě: P. Ulbricht a p. Gomulka byli zlí diktátoři, p. Živkov byl velice tupý, p. Kádár byl chytrý a hodný. Charakteristika p. Todora Živkova myslím stojí za ocitování, je to možná nejlepší část textu, dokonce ho to svedlo až ke slovnímu humoru:

Todor Živkov byl tehdy ještě mlád (ani ne 55 let), zato však vynikal zcela mimořádnou tupostí. Z dlouholetého styku s mnoha vysokými funkcionáři jsem neměl žádné přemrštěné nároky, ale pozorování živého Živkova zblízka bylo přesto mimořádným zážitkem. Chtěl-li sledovat řeč někoho jiného, činil tak s viditelným napětím a soustředěním lidí, kteří mají zkušenost, že jim jinak unikne, o čem se mluví. V průběhu pracovní porady zasáhl asi dvakrát do debaty tak, že vlastně odporoval Bražněvovi - ovšem ve snaze mu pomoci. Stalo se to tím, že Živkov nepochopil, ve kterém okamžiku už Brežněv změnil stanovisko a chystá se naopak vyhovět nějaké připomínce. Živkov v takové chvíli začal obhajovat původní návrh a tím Brežněvovi ztížil jeho roli. Všiml jsem si, že asi dvakrát nebo třikrát Brežněv v takových situacích dělal, že nevidí, jak se Živkov hlásí o slovo, a pak mu ztišujícím pohybem ruky naznačoval, aby do debaty nezasahoval.

Cenovka z antikvariátu. Za 8 Kč je to hodně muziky.

Hodnotit na takovéto knize nemám moc co. Do vany dobré.



Žádné komentáře:

Okomentovat