Pocitově jsem měl tři fáze četby:
- první třetina mě naprosto nadchla. Úžasně úsporně psaný příběh, jak autor se svým jedenáctiletým synem na jedné motorce a manželský pár jejich známých na druhé motorce jedou na výlet po Státech. Popis cesty se průběžně střídal s obecnými radami, jak udržovat motocykl. V malé míře tam začínal ve vzpomínkách příběh autorova mládí;
- druhá třetina se mi nelíbila a dost jsem se nudil. V příběhu hlavní hrdinové slezou z motorky (manželský pár se vrací domů) a jdou pěšky do hor. Tato linie knihy se dostává v textu silně do pozadí a převažuje zde filozofický výklad. Napřed se stručně rekapituluje Hume a Kant. Kdo však má za sebou středoškolský kurs filozofie, tak tyto věci slyšel a zhusta i následně opakovaně četl. Je to podobné, jako třeba když v žádné lidově-naučné knize o vesmíru nejsme ušetřeni výkladu teorie relativity. A tak my, staří harcovníci lidově-naučného čtení, už počítáme repetice takových výkladů na desítky;
- poslední část byla zase lepší. Sice pořád převažoval filozofický výklad. Ale už zábavněji, protože hrdina v předchozím životě studoval na univerzitě usilovně filozofii a chystal se na velký souboj se zkostnatělými učiteli.
Pokud jde o mě, tak je škoda, že autor nedodržel svůj původní záměr, tj. napsat veselou a moudrou knížku o údržbě motocyklu. Tyto části se mi líbí ze všeho nejvíc a taky se mě nejsilněji dotkly. Má tam jednoduché, ale nemilosrdné postřehy o přístupu k práci, že se člověk nemá vztekat, má používat tu bouli mezi ušima a že má dělat se zápalem. Pro manuálně zručné jedince by to byla stará vesta. Ale i věci známé je hezké si v literatuře oživit. A pokud takoví nejste - jako já - tak si moc hezky připomenete ty šikovné tatínky či jiné podobné osoby, kteří ten dobrý přístup k věcem ztělesňují.
V textu je i hodně míst, které mě bolí, když je čtu. Protože myslím tnou přesně do živého. Třeba, jak se poznají lidi, kteří dělají svoji práci špatně:
Určitou stopu představovalo rádio. Na práci se nemůžete opravdu pořádně soustředit, když při tom posloucháte rádio. Možná si mysleli, že jejich práce nemá s usilovným přemýšlením nic společného, že stačí jen tak kroutit francouzákem. A když si k tomu pustíte rádio, bude to vlastně příjemnější.
A navíc s tou opravou strašně pospíchali. Všechno jen tak narychlo splácali a už to dál neřešili. Takhle si totiž přijdou na víc peněz - dokud si jednoho dne neuvědomí, že taková práce většinou zabere víc času nebo dopadne hůř.
Ale největší nápovědou byl jejich výraz. Jen těžko by se dal popsat. Tvářili se příjemně, srdečně, přátelsky - a nezaujatě. Byli jako diváci. Skoro jako by tam sami před chvílí napochodovali a někdo jim vrazil do ruky francouzák. Vůbec svoji práci neprožívali. Nikdo o sobě neříkal: "Já jsem mechanik." Bylo vám jasné, že v pět odpoledne, nebo kdy jim ta osmihodinová směna skončí, se vším seknou a o práci pak ani myšlenkou nezavadí. Snažili se na ni nemyslet už během pracovní doby.
Po špatných zkušenostech s opravnami si tak hrdina dělá na motorce pořád více věcí sám. Postupně si i vyrábí na frézce a soustruhu některé náhradní díly.
Hlavní hrdina má - přinejmenším dle údajů v předmluvě, doslovu a na záložce - mnoho rysů společných s autorem. Studoval filozofii, zbláznil se, počátkem 60. let byl léčen elektrošoky, tj. silným proudem pouštěným do spánků. Po vyléčení jel na výlet se svým synem. Syna zavraždili, když mu bylo asi dvacet dva; to se uvádí až v doslovu. Kniha samotná se odehrává během výletu na motorce a v druhé linii vzpomíná autor na své alter ego: sama sebe před elektroškovou léčbou, která mu vymazala většinu vzpomínek a zabila původní osobnost. Hrdina se snaží navázat vztah se svým starším synem (jak jsem psal, je mu v době příběhu jedenáct), který byl přerušen léčením na psychiatrii. Navíc syn má určité symptomy (nevysvětlitelné bolesti břicha), o nichž jim lékaři říkají, že mohou ukazovat na počínající duševní chorobu.
Už z toho stručného popisu je vidět, že spisovatel prožil spoustu bolesti. A bolest je po celou dobu přítomna na pozadí. Právě zvlášť v kombinaci s krásným úsporným psaním v té první části jsem měl intenzivní dojem, že ty postavy prostě osobně znám.
Takže vcelku velice pěkný čtenářský zážitek. Bohužel oslabený střední naučnou filozofickou pasáží. Negativní hodnocení je však ovlivněno mojí nepřílišnou láskou k filozofii, kterou ze značné části považuju za neúčelnou hru se slovy. Prostě třeba otázku, zda svět existuje mimo moji mysl, nepovažuji za složitou. Samozřejmě ji lze zamotat do mnoha pojmů a konstrukcí, pokud se někomu chce a baví ho to. Podobně i autor se snaží rozvíjet svoji linii filozofie kolem pojmu Kvalita. Nakládá s ním ale přesně tak, jak považuju za zbytečné. Tj. hledá v tom slovu, co není, komplikovaně se rochňá ve zbytečnostech. To je docela nefalšovaná nuda - příslušné pasáže lze však při čtení dost úspěšně přeskakovat.
Možná by se Zen a umění údržby motocyklu dal nazvat hipíckou knížkou. Rozhodně díky době vzniku, ježdění po krajině i díky rozsáhlému mudrování. Podstatné však je, že kniha obsahuje nadčasově krásné, jednoduché, ale o to moudřejší pasáže.
Žádné komentáře:
Okomentovat