Když je však literatura faktu představována takovými texty, jako jsou eseje p. Kundery právě v knize O hudbě a románu, tak netrpí ani dočasně přecitlivělý čtenář jako já. Když bych měl obecnou chuť přečíst si něco vrcholně intelektuálního a současně přístupného, zde se nabízí to správné olympské čtení.
Výbor tvoří dva texty: první se věnuje převážně hudbě p. Stravinského, a sice obhajobě této hudby před kritikou, již byl vznesl p. Adorno. Hudbu p. Stravinského jsem nikdy neslyšel, a tedy byl tento esej pro mě zcela abstraktní. Ale i tak mě bavil.
P. Kundera odlišuje dva poločasy v historii hudby a paralelně i v románu: v hudbě představuje zlom 18. století - stará doba vrcholí a končí tvorbou p. Bacha; v románu přichází druhý poločas s 19. stoletím. V nové hudbě (klasicismus a romantismus) je důraz na vyjádření citů, střídají se jednotlivé melodie jedna za druhou a jsou doprovázeny mohutnou harmonií orchestru.
Stará hudba je "dlouhá, nekončící a nezapamatovatelná; není výsledkem náhlé inspirace, nevytryskla jako bezprostřední výraz nějakého stavu duše; má ráz zpracování, "řemeslné" ornamentální práce, práce, jejíž smysl není v tom, aby tvůrce otevřel svou duši (...), nýbrž aby ve vší pokoře okrášlil liturgii."
Zaujala mě poznámka, že teprve 19. století objevilo historii hudby, do té doby se stará hudba systematicky nehrála, převážně se provozovala jen hudba současná. Přitom dnes se v klasické hudbě naopak zájem soustředí převážně na historickou hudbu, a o současnou vážnou hudbu se zajímá téměř zanedbatelná menšina posluchačů (nechceme-li říci natvrdo, že nikdo).
Stručně se p. Kundera zmiňuje též o rockové hudbě. Všímá si, že rockovým skladbám se netleská - neoceňuje se následně výkon. Prožitek se vyjadřuje divoce přímo při poslechu, ideálním způsobem je extáze; hudba se neprožívá intimně sám či ve dvojici. Má na téma působení rockové hudby krásnou lehce mrazivou poznámku:
Hudba proměňuje jednotlivce v jediné kolektivní tělo; mluvit zde o individualismu a hédonismu je jen jedna z mystifikací naší doby, která se chce vidět (jako ostatně každá doba) jiná, než je.
Druhý text vede paralelu mezi filozofií p. Nietzscheho a moderními romány: p. Nietzsche nevytvářel filozofický systém. Je důležité číst jeho dílo přímo, jak je podával: jak izolované myšlenky, každou na jeden odstavec - tak, jak ho napadaly. Argumentovat, uspořádávat a systematizovat takovéto inspirované myšlenky by znamenalo pouze vycpávat živou filozofii bezcennými výplněmi.
Historikové a profesoři vysvětlující Nietzschovu filozofii ji nejenom redukují, což je nevyhnutelné, ale defigurují, když ji převracejí v opak toho, čím je, to jest v systém. Zbývá snad v jejich systematizovaném Nietzschovi ještě nějaké místo pro jeho myšlenky o ženách, o Němcích, o Evropě, o Bizetovi, o Goethovi, o Hugově kýči, o Aristofanovi, o lehkosti stylu, o nudě, o hře, o překladech, o duchu poslušnosti, o ovládání člověka člověkem a všech typech takového ovládání, o vědcích a mezích jejich ducha, o Schauspielerech, to jest komediantech, kteří se producírují na scéně dějin, zbývá jim místo pro sta psychologických pozorování, která nelze najít nikde jinde, snad jen u některých romanopisců?
Hlavním tématem druhého eseje je srovnání dvou románů z doby kolem první světové války: Kouzelného vrchu p. Thomase Manna a Muže bez vlastností p. Roberta Musila. Porovnává detailní vykreslení pozadí a okolností v první práci; a proti tomu moderní přístup Muže bez vlastností, který se zabývá pouze hlavními myšlenkami a zcela opomíjí cokoliv, co není hlavní.
Koho uvedená témata zaujala, knihu jistě doporučuji.
Databáze knih: 87 % (z 11 hodnocení)
Goodreads: 79 % (ze 3 373 hodnocení) - hodnocení je nevypovídající, protože na goodreads je bohužel česká kniha omylem přiřazena k jiné práci p. Kundery, takže čtenáři mimo ČR hodnotili úplně jinou knihu. O hudbě a románu je upraveným výběrem (jestli to správně chápu, tak specielně pro české vydání, takto v jiných jazycích nevyšla) dvou textů z knihy Zrazené testamenty, která má 81 % (z 1 247 hodnocení).
První věta knihy: V rozhlasové přednášce v roce 1931 mluví Schönberg o svých mistrech: "in erster Linie Bach und Mozart; in zweiter Beethoven, Wagner, Brahms", "na prvním místě Bach a Mozart, na druhém Beethoven, Wagner, Brahms".
Poslední věta: Stejně jako Nietzschova filozofie i Musilův myšlený román znamená dosud nevídané rozšíření tematického obzoru; nic z toho, co může být myšleno, není od té doby vyloučeno z umění románu.
Žádné komentáře:
Okomentovat