Čtení o Jaroslavu Haškovi: ohledávání 1919-1948 (ed. Luboš Merhaut)

Nedávno jsem objevil, že dítko reaguje vstřícně na společné chození do knihovny. Při poslední návštěvě jsme sice jen zaběhli pro něco dětského, avšak při odchodu jsem neodolal a popadl jsem i pro sebe jednu malinkou literárněvědnou brožuru.

Mám velice rád Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, mám velice rád i haškologickou literaturu. I přes původní zájem v knihovně se mi zpočátku do čtení této brožurky v praxi zas tolik nechtělo: jde o sborník článků, které reagovaly na smrt p. Haška a zejména na jeho slavný román.

Říkal jsem si, jestli toho už nebylo dost. Jsem jen prostý blogýskář, a stejně jsem již dospěl k předsudku, že velké dílo, jakým je třeba Švejk, sice dovedou ti nejlepší lidé slova velice hezky popsat a analyzovat; p. Merhaut jistě v předmluvě představuje mnoho formulací, které román dobře vystihují. Někdy se mi ale zdá, že čím blíže se vykladači dostávají k přesné charakteristice uměleckého díla, tím menší přínos z toho - já jako čtenář - mám a tím více toužím nechat román působit přímo, bez interpretací.

Můžeme se ptát, kam to dojde, když už nelze mnoho nového napsat o samotném románu, takže se píše o tom, jak jiní román vykládali a jak se výklady měnily.

Četl jsem tedy napůl spíš z povinnosti, když už mi to leží na poličce (a malý formát se hezky vejde do malé tašky na rameno, se kterou dojíždím do práce).

Nakonec jsem však byl četbou potěšen a mám dojem, že jsem získal zajímavý střípek informací ve věcech, které mě baví.

Když to trochu přeženu (ale možná ne až tolik), tak naši čeští předkové (respektive tehdejší "pražská kavárna") prokázali značnou intelektuální lenost a neschopnost, protože zprvu vůbec nezaregistrovali kvalitu románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Nechali se odradit kontroverzním životopisem autora. Vydavatelé odmítali sešity se Švejkem vydávat, knihkupci je nechtěli prodávat, literární kritika dílo ignorovala. Ojedinělým ohlasem byl článek p. Olbrachta, který již v r. 1921 napsal, že Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou "jednou z nejlepších knih, které kdy byly v Čechách napsány." Avšak zůstal sám, mj. protože to napsal v Rudém právu, čili v extremistickém listu.

Nemohl jsem uvěřit, když většina článků přetištěná v antologii shodně potvrzuje, že Švejkova cesta k domácí slávě a uznání vedla přes Německo, a sice za významné účasti Pražana p. Maxe Broda, který si díla hned všiml (psal o něm již v r. 1921) a v r. 1927 jej zdramatizoval a uvedl v Německu.

V r. 1926 vyšel v Německu překlad románu, měl jak komerční úspěch, tak především však vzbudil i zájem německé kavárny, která práci p. Haška vysoce ocenila.

Teprve až následně - na základě úspěchu v Německu a Rakousku - se začali ke Švejkovi hlásit i první vzdělanci doma v Praze. První texty, které se vyjadřují alespoň nějak kompetentně ke Švejkovi jakožto modernímu románu, jsou však teprve z doby po druhé světové válce. Do té doby se publicisté buď pohoršovali nad bezcharakterností postavy či autora (p. Dyk), nebo si sice všimli, že kniha se povedla, ale hovořili o ní způsobem, který považuji za zoufalý. Neustále se zabývali přirovnáním postavy p. Švejka k postavě p. Sancho Panzy (protože toto přirovnání uváděli již němečtí kritici při prvním přijetí) či jiným postavám staré literatury. Případně se pokoušeli postavu p. Švejka rozebírat psychologicky. (Přestože ti lidé byli profesionální kritici, není z jejich textů zjevné, zda měli vůbec nějaké ponětí o současné moderní zahraniční literatuře, nebo jestli četli jen domácí literaturu a o zahraničí měli jen poznámky ještě ze školy a z toho žili. Dokola se omílal p. Cervantes, p. Shakespeare a jiní klasici, avšak nikdo nehledal paralely k moderním autorům.)

Pletu se, nebo je ten příběh o (ne)přijetí Švejka neuvěřitelně podobný (ne)přijetí umělecké práce dr. Kafky, druhého světově slavného spisovatele z Prahy: když chodí po Praze a tvoří tu, Češi ho ignorují; p. Brod ho následně proslaví v Německu (a pak následně jinde) a až po letech si ho díky slávě v zahraničí všimneme i my a hlásíme se k němu jako k slavnému rodákovi.

Kde má p. Brod v Praze pomník, když zajistil asi tak 50 % intelektuální proslulosti tohoto města pro dnešní turisty?

Ještě bych se zmínil o příspěvku p. Durycha do české recepce románu p. Haška. Taky se probral až v návaznosti na nadšení v Německu; na rozdíl od jiných však napsal "pochvalnou" tirádu na román o p. Švejkovi v odporně žlučovitém ironickém stylu, ze kterého se mi dělá nevolno ještě dnes. Dobrá, měl patrně nešťastnou povahu, možná nebyl spokojen v zaměstnání. Co je však na tom nejhorší, že jeho současníci vůbec nepochopili, že psal ironicky a následně ho buď ve chvále podporovali či s ním v detailech profesorsky polemizovali (konkrétně p. Kodíček, p. Koutník a p. Šalda). Nerad to říkám, ale celé to na mě působí značně slabomyslně. Jak mohl král literární kritiky, p. Šalda, nepochopit, že p. Durych psal ironicky? Co jiného všechno ještě nepochopil, ale plnil si tím vlastní magazín?

Závěrem si poznačím několik detailů:

- P. Bass upozorňuje, že p. Hašek si celoživotně liboval v mystifikacích, opakovaně i ohledně vlastní smrti.

Začalo to již před lety, kdy rozšířil zprávu, že padl v bitvě na hoře Garvan; poté rozhlásil, že byl pokousán pominutým mandrilem a odvezen do ústavu Pasteurova; třikráte dal do oběhu pověst, že se zasnoubil, a jednou dokonce rozšířil tvrzení, že byl prohlášen za duševně normálního, čemuž bohužel uvěřil pouze jeden soudní rada, s kterým měl nešťastnou náhodou Hašek právě co dělati. Ve válce neměl Hašek mnoho na výběr: jednou dal rozhlásit, že byl zastřelen u kádru, jednou, že padl na frontě, jednou, že byl popraven v Sibiři.

- Zařazen je i článek od autora jménem p. Jaroslav Kolman Cassius, kde vzpomíná, že p. Hašek založil svou parodickou stranu ve dnech, kdy na Vinohradech byla veřejnost vysoce vzrušena volebním bojem a p. Hašek vlastně náladu svým žertem uklidnil. Pozoruhodné je, že p. Kolman Cassius byl původně i autorem podivného nekrologu p. Haška, který vyšel v r. 1919 pod názvem "Zrádce" a p. Hašek z toho po návratu z Ruska do Prahy vytěžil známou povídku "Jak jsem se potkal s autorem vlastního nekrologu".

- P. Dyk (dosti hloupě) odsuzuje román p. Haška, že prý podrývá bojeschopnost československé armády. Má alespoň zábavnou hlášku o Německu, že "je zařízeno na export veškerého rozvratu, jsouc samo vůči němu imunní."

- Zajímavý je text p. Piscatora, což je autor druhé německé dramatizace (premiéra 1928), která byla zřejmě dosti slavná. Popisuje vznik divadelní hry a její nastudování. Zaujalo mě, že jako hlavní motiv si v románu odnesl, že všichni neustále někam cestují a přesunují se. Tak inscenoval celou hru na běžícím pásu, po němž postavy celou dobu šly (z pohledu diváků zůstávaly na místě).

To vyžadovalo absolutní nehlučnost pásů. Při prvních jednáních s továrnou byla nám tato podmínka co nestriktněji přislíbena. Když jsme poprvé - bylo to 8. ledna 1928 - slyšeli v divadle na Nollendorfském náměstí pásy běžet, měli jsme dojem parního mlýna v plném provozu. Pásy praskaly, prskaly, tloukly tak, že se otřásal celý dům. Ani řevem z plných plic nebylo možno tento hřmot prorazit. Na nějaký dialog na těchto zuřících obludách se nedalo vůbec pomyslit. Myslím, že jsme klesli do křesel a zoufale jsme se smáli. Bylo 12 dní před premiérou.

Knihu bych tedy doporučil, neboť mě příběh recepce mé nejoblíbenější knihy zaujal.

Databáze knih: 100 % (1 hodnocení - já:-) )

Goodreads: 100 % (dtto)

První věta knihy: Antologie přibližující autorovu osobnost a jeho prózy - především Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války - je výběrem z textů publikovaných v rozmezí let 1919-1948.

Poslední věta: Nic více a nic méně.