Dům z papíru (Carlos María Domínguez)

Mou možná nejoblíbenější rodičovskou povinností je knihovna. Jako každý knihomol celoživotně miluju knihovny. Byl bych rád, kdyby i dítka si zvykla knihovny využívat.

Návštěva knihovny s dítkem má sice daleko do rozkoše, kterou tam člověk prožije při samostatném vybírání četby, protože je nutno věc vyřídit rychle a vybrat společně s dítkem něco, o co projeví alespoň minimální zájem.

Současně však málokdy dokážu odejít z knihovny sám naprázdno; většinou si úplně bez vybírání půjčím alespoň jednu nebo dvě malé knížky z nějakých těch nejlákavějších regálů jako "Dnes vráceno" nebo "Doporučujeme".

Takto jsem i při poslední návštěvě knihovny se svým předškolákem hmátl po malé knížce o pouhých 108 stranách.

Dům z papíru je prózou současného argentinského autora, p. Domínqueze, a odehrává se v současnosti. Přečetl jsem ji s radostí. Pojednává o profesionálních souvislostech fenoménu knihy: vypravěčem je profesor argentinské literatury, který působí na univerzitě v Anglii. Na své cestě do Jižní Ameriky se krátce potkává s aktivními autory a poté s elitními znalci a sběrateli knih.

Svým způsobem je příběh popisem lidí, pro které kniha není především zdrojem potěšení, jakým je pro nás, prosté spotřebitele. Profesionální literární provoz s sebou přináší mnohé problémy, které se příliš neliší od jiných odvětví hospodářství.

Několik přátel mi darovalo výtisky svých nedávných vyšlých románů, ale takřka o nich nemluvili. Diskutovali o tom, zda Piglia či Saer mají nějakou strategii k tomu, aby si vydobyli pevné postavení v dějinách argentinské literatury, zdali jim ke zviditelnění může pomoct, když na nějaké literární debatě či prezentaci knihy předem oznámí svou účast a pak se tam neobjeví, zdali je vhodné "cílit" na akademické či novinové kritiky, skrýt se, hrát mrtvého brouka, kontaktovat malá nakladatelství, jež by si vydání knihy vzala na starost, nebo měsíc zářit v nějakém velkém španělském nakladatelském domě a pak zmizet z pultu s novinkami a jako kometa zhasnout.

Jejich literární ambice nebyly ničím jiným než politikou, ba dokonce vojenskou taktikou. Urputně usilovali o zboření zdí své vlastní anonymity, oné neprostupné hradby, kterou se podařilo překonat jen hrstce šťastlivců. Na literárním nebi zářily třpytivé hvězdy, autoři děl mizerné kvality, kteří si ze dne na noc namastili kapsu díky podpoře ze strany nakladatelů, díky recenzím v přílohách kulturních časopisů, díky marketingu, literárním cenám, úděsným filmům a výkladním skříním knihkupectví, které jim na vlastní exhibici skýtaly dostatek placeného prostoru.

Hlavní část pojednává o světě náruživých sběratelů knih, kteří mají pro svou vášeň vyhrazeny celé zvláštní byty, případně - pokud vášeň nezkrotí - knihy je samotné vytlačují z bytu.

Kniha se mi líbila hezky, mohu ji doporučit.


První věta knihy: Na jaře roku 1998 si Bluma Lennonová v jednom knihkupectví v Soho koupila staré vydání Básní Emily Dickinsonové, a když na prvním nároží dospěla ke druhé básni, přejelo ji auto.

Poslední věta: Pak jsem se vydal zpátky domů.


Databáze knih: 80 % (ze 6 hodnocení)

Goodreads: 74 % (z 2 136 hodnocení)