Kronika Slovanů (Helmold z Bosau)

Nemyslel bych si, že si někdy budu číst o tak pochybném tématu, jako jsou Polabští Slované.

Po nadšení z knihy p. Klápště (o které jsem psal zde) jsem si jméno tohoto autora zadal do katalogu městské lidové, abych zjistil, co dalšího si lze od něj přečíst. V naší pobočce měli právě jen Kroniku Slovanů, k níž p. Klápště napsal předmluvu.

Napřed jsem si Kroniku Slovanů ani nechtěl půjčovat, protože mi nebylo jasné, proč bych se měl mořit četbou německé kroniky z konce 12. století. Ale nakonec jsem nelitoval.

Překlad (od p. Zdichynce) je udělaný tak, že vyprávění plyne ve zcela současném jazyce. Naprosto nechápu, jak vůbec překladatel mohl dosáhnout přes propast času a kontextu středověké latinské kroniky (předpokládám, že každé druhé slovo vyvolávalo otazníky na jednu diplomovou práci, co autor asi myslel), ale styl je přirozený a smysl vět je jasný. Celá kronika není dlouhá a lze ji přečíst opravdu rychle a bez velké námahy.

Odhadoval bych, že p. Klápště napsal předmluvu proto, že sám píše o středověké kolonizaci u nás, a tedy je pro něj zajímavé zabývat se i paralelním procesem na sever od nás.

P. Helmold - autor kroniky - byl německý farář v obci u Baltského moře, který se ve druhé polovině 12. století účastnil křesťanské mise u Polabských Slovanů, konkrétně u Obodritů a Luticů, a kolonizace jejich území. V kronice ještě aktivně vystupují další slovanské kmeny: Vágrové, Ránové (privilegovaná skupina z Rujany), Chyžané a Črezpěňané; všechny tyto národy uvádí Wikipedie jako podskupiny Obodritů či Luticů.

Hlavním tématem k zamyšlení u Polabských Slovanů pro mě je paralela k naší historii a samozřejmě, kde konkrétně prokázali naši předkové lepší organizační schopnost a lepší úsudek, když na rozdíl od Polabských Slovanů zvládli Čechové ustavit samostatnou existenci vedle německé říše. V době působení p. Helmolda byl již půl století mrtev například p. Kosmas; takže zatímco saští rytíři (samozřejmě se spoustou spolupracovníků od konkurenčních slovanských kmenů) káceli polabské modly v posvátných hájích, v Praze jsme již dávno měli zapsané staré pověsti české a nejstarší národní historii.

Kde by byl dnes celý český nacionalismus bez těch směšných povídánek o strdí, třech sestrách, dívčí válce atd.? P. Klápště poznamenává:

Veškerá písemná svědectví [o Polabských Slovanech], která máme k dispozici, vzešla ze skriptorií sousedů, především v říši, a poskytují tedy pohled "zvnějšku". Pohled "zevnitř" úplně chybí. Stačí si jen na okamžik představit, jak by vypadala konstrukce českých dějin bez nejstarších legend, či dokonce bez Kosmovy Kroniky Čechů. 

(Budu si muset přečíst znovu p. Třeštíka, co vlastně psal o rozhodnutí 14 českých předáků, kteří byli informováni o vývoji mezinárodní situace a byli schopni se zorganizovat k pozoruhodné akci, když se vypravili v hned lednu 845 do Řezna, aby - jako naprostá středověká výjimka - dobrovolně požádali o urgentní křest mimo pořadník. V porovnání s námi byli například takoví Ránové na Rujaně podstatně méně eurohujerští, když až do konce 12. století na Rujaně zarputile uctívali Svantovíta a hromadili si v centrální svatyni u moře poklad z příspěvků, které vybírali od ostatních kmenů.)

Důvod, proč si o historických procesech číst ve staré kronice, uvádí pěkně předmluva:

Snad nic podstatného se v raných dějinách neobešlo bez násilí a někdy i vyslovené krutosti. Příběhy, které vyprávějí dávní kronikáři, se nápadně odlišují od našich učeně odosobněných pojednání, v nichž velmi často dostávají přednost úvahy o historických tendencích, strukturálních změnách apod.

Kronika vypráví dějiny východní hranice německé říše od Karla Velikého až do současnosti p. Helmolda.

Nejzajímavější jsou asi autentická osobní svědectví o věcech, kterých se autor sám účastnil (protože starší dějiny opsal z jiných kronik). Zachytil tak například zničení posvátného pohanského háje, kterého se účastnil:

Poté jsme se odebrali dále do slovanské země, abychom navštívili jistého mocného muže jménem Těšimír; on nás totiž pozval. Přihodilo se však, že jsme po cestě přišli do lesa, jediného v oné zemi, která se celá rozprostírá v rovině. Tam jsme mezi prastarými stromy uviděli posvátné duby, které byly zasvěceny bohu té země Provovi. Obklopovalo je nádvoří ohrazené plotem, který byl velmi pečlivě postaven ze dřeva a opatřen dvěma branami. Mimo domácích bůžků a model, jimiž oplývala každá vesnice, bylo totiž toto místo svatyní celé země. [...]

Když jsme tedy přišli k onomu háji a na místo znesvěcení, vybídl nás biskup, abychom se odhodlaně pustili do ničení toho háje. Sám seskočil z koně a svou holí rozbil zdobené čelní strany vrat. Vkročili jsme do nádvoří a všecko jeho ohrazení jsme nakupili kolem posvátných stromů. Rozdělali jsme pod tou hromadou dříví oheň a zapálili jsme velikou vatru, i když nikoli bez obav, aby se neseběhli domorodci a nezasypali nás kameny. Bůh nás však ochránil.

Ještě si poznamenám poznatek, že Polabští Slované byli z velké části námořní piráti; příjmy jejich vládců podle všeho do značné míry pocházely z přepadání Dánska a Saska z moře a velká část politiky mezi Slovany, Sasy a Dány (respektive vnitřními vzájemně bojujícími skupinami) se točila právě kolem námořních slovanských útoků.

Druhý zdroj příjmů je z kroniky též evidentní: každá bitva se dohrávala finančně, tzn. v železech byli odvlečeni zajatci, kteří čekali, až je jejich příbuzní draze vyplatí.

Dělal jsem si při čtení čárku vždycky, když se kronika zmínila o Češích. A skoro žádné čárky jsem si neudělal. Z hlediska pobřeží Baltského moře byly Čechy daleko a popisované děje se jich netýkaly. A pokud se nás Polabští Slované týkali, tak mj. asi jako otroci, s nimiž se v Čechách obchodovalo. V závěrečné pasáži kroniky, kde už Obodriti definitivně dohráli svou historickou roli, se o jejich osudu píše:

Jestli zůstaly nějaké poslední zbytky Slovanů, byly postiženy pro nedostatek obilí a pro zpustošení polí takovým hladem, že byly nuceny společně prchat k Pomořanům nebo k Dánům. Ti je však bez milosti prodávali Polákům, Srbům a Čechům.

Zkrátka slovanská vzájemnost v praxi.

Kniha je velice pěkná mohu ji doporučit.


První věta knihy: Expanze Slovanů, která proběhla na začátku středověku, v poměrně krátké době změnila rozsáhlou část Evropy.

Poslední věta: Slovanům se jakžtakž zabránilo v jejich krádežích a loupežích.


Databáze knih: 100 % (ze 4 hodnocení)
Goodreads: 87 % (ze 3 hodnocení)