Ar-Men (Jean-Pierre Abraham)

Proč jsem si v knihovně půjčil knihu Ar-Men od p. Jean-Pierre Abrahama (v překladu pí Heleny Beguivinové)? Souvisí to s dovolenou.

Manželka si přeje dlouhodobě navštívit Island. Zvažovali jsme cestu reálně vloni při mém "sabbaticalu", což by byla ideální příležitost. Uvědomil jsem si však, že Island není cílem, na který bych rád vynaložil velké peníze a čas. Nejsem si jistý, co je příčinou, že mě Island neláká. Zatím jsem si odpověděl tak, že mě více baví místa, která mají historii sahající do starověku, protože se mi zážitek z návštěvy přidá k nějakému základu vědomostí, které mám z četby.

Nicméně přemýšlení o Islandu mě donutilo položit si otázku, kam si bych si tedy přál jet na dovolenou já. Odpověděl jsem si, že jedním z regionů, které bych rád navštívil, je Bretaň. Koupil jsem si tedy na letošek základní poznávací zájezd.

O Bretani celkem nic nevím. Peníze za zájezd mi něco přinesou jen tehdy, pokud se předem připravím. Zadal jsem tedy do vyhledavače na webu městské lidové knihovny slovo "Bretaň" a vyšel mi mj. Ar-Men.

Kniha Ar-Men je krásný čtenářský zážitek, určitě ji doporučuji. Knížka je tenká - má 117 stránek řídkého textu, který je členěn do krátkých kapitol dle jednotlivých dnů. Jde o deníkové zápisky autora, který se v rámci hledání sama sebe zapsal kolem r. 1960 do práce na nejnáročnějším mořském majáku na skále u bretaňských ostrovů v Atlantiku. Zápisky pokrývají jednu zimu, od listopadu do počátku května.

Nedovedu styl Ar-Menu nějak stručně charakterizovat. Předně vypravěč popisuje, co přesně dělal v rámci pracovních povinností při provozu majáku; dále pak sepisuje úvahy o životě, které jsou poezií v próze.

Poetický styl klade velké nároky na soustředění čtenáře: Ar-Men je jedna z knih, jejichž četba je náročným duševním cvičením. Jakmile čtenář jen na vteřinu uvolní mysl z plného soustředění, smysl textu se okamžitě vytratí.

Vedle majákové rutiny a úvah o životě jsou třetí rovinou stručné postřehy nad četbou jiných knih. Protagonista si s sebou celý život na všechny cesty bere tři knihy, které si prohlíží a čte stále dokola: knihu reprodukcí obrazů p. Vermeera, další obrazovou knihu s fotografiemi z cisterciáckého kláštera v Cîteau a do třetice knihu veršů p. Pierra Reverdyho.

Líbily se mi krátké úvahy rozseté po knize, v nichž se vypravěč vžívá do jednotlivých Vermeerových obrazů:

Čtenářka v modrém. Nevím jaké obavy mnou zmítají.

Neznám vlastní myšlenky. Chtěl bych však zachránit tento Vermeerův obraz. Záleží mi na něm, dojal mě, hluboce. Vytvořil kdesi ve mně jasný prostor, který nikdy nepotemněl. [...]

 Je to nejhezčí dívka v domě. Je těhotná. Velmi pozorně čte dopis. Má pootevřené rty. Za ní na stěně visí velká zeměpisná mapa.

Teď to vím. To, co mě na tom obraze dojímalo nejvíc, nebyla ona, ale ranní vzduch proudící tušeným oknem. Svěží ranní vzduch, poněkud rozežírající stíny a osvětlující stěnu a měděné cvočky židlí.

Zcela fascinující byly pro mě zmínky o pracích na majáku. Nikdy jsem se nezajímal o majáky nebo cokoliv jiného, co souvisí s mořeplavbou. Útlá knížka Ar-Men ve mně zanechala jako klíčový poznatek, co všechno vlastně v praxi obnášel provoz takového mořského majáku (než byly později automatizovány). Šlo o pravý opak nějakého meditování v tiché samotě, jak jsem si to laicky představoval. Maják byl obsazen vždy trojicí pracovníků, z nichž jeden měl vždy po dvou či třech týdnech volno, takže ve službě byli na majáku vždy dva strážní. Nebo i po delší době, pokud počasí nedovolilo přiblížení lodi se střídajícím strážcem ke skále. Pobyt na majáku byl nervově náročný kvůli trvalému nepohodlí: soustavný obrovský hluk z rozbouřeného moře, často a dlouho spuštěná hlasitá siréna na majáku k varování lodí při mlze, rachot běžících motorů (poháněly myslím sirénu a dále si z nich strážní nabíjeli akumulátory pro vysílačky a rozhlasový příjimač) a hluk dalších mechanismů v majáku. Vše bylo chladné, vlhké, plesnivějící a reznoucí.

Po přečtení cítím velkou zvědavost, jak přesně takový maják fungoval. Zdá se, že hořáky byly na petrolej a otáčely se ve rtuťové lázni; otáčení nejspíš poháněl obrovský hodinový stroj, protože mezi povinnostmi obsluhy bylo natahovat pomocí velké kliky závaží na řetězech, které zabíraly celou výšku majáku.

Technologie byla promyšlená a robustní, ale neustálý nápor větru, ptáků a hlavně slané vody ji velkou rychlostí ničil: vlny v bouři vyrážely dveře a okna, vše rezlo.

Na schodišti zima. Pokoj ponurý. Lampa černá. Ve skříních plesnivo.

Do kastrolu vroucí vody vhodil hrubě mletou kávu a hrst cikorky. Zamíchá. Pijeme toho dva kastroly denně. Třesu se. Ach, co jsem to vlastně chtěl říct?

Už jsem nechodil ven. Viděl jsem přídě lodí nořící se z mlhy. V okénku strojovny žádný stín, ukrutná šeď. Jako strnulá, zkamenělá bouře.

Po hlídce se mi kolem druhé hodiny nejspíš podařilo usnout. Beze snů. Vzbudilo mě náhlé ticho.

Pomalu čistíme motory, s jakýmsi smutkem. Odevšud teče olej, černý, spálený. Azbestové pletence se rozpadají na prach. Výfukové trubice se u prvního ohybu loupou. První motor se poslední dobou točil čím dál hůř. Vyměnil jsem kontakty přerušovače, ale ve špatném stavu je sám nouzový přerušovač.

Mlha pořád zaclání na obzoru, odkud se nejspíš znovu přiřítí příští noc. I ona má své dmutí, své proudy, svůj příboj.

Měděné součástky zčervenaly a zčernaly.

V poledne budeme mít k jídlu ptáky.

První polovina deníku se odehrává v krajně depresivní zimě. S příchodem jara a občasného slunce se osazenstvo pouští do celkového čištění a renovace majáku.

Jak jsem psal, knihu doporučuji.


První věta knihy: Mám celou noc před sebou.

Poslední věta: Odplouvaly šikmo pod vodu, zrcadlily se a ještě několik vteřin jsme je mohli sledovat pohledem.

Databáze knih: 90 % (z 6 hodnocení)
Goodreads: 80 % (z 9 hodnocení)