Nebožtík (Ondřej Horák)

Při zahradní party u p. presidenta Rampase měl p. Vaněk jr. novelu Nebožtík, kterou napsal p. Horák. Malá útlá knížka mě hned upoutala a p. Vaněk mi ji zapůjčil.

Nebožtík p. Horáka se mi líbil. A to je co říct, protože hlavní hrdina je dost nesympatický! A navíc tématem této současné české beletrie je to první klišé, které vás napadne: ano, jejím tématem je psaní současné české beletrie a hlavním protagonistou je mladý český spisovatel!

První polovina knihy se odehrává na stipendijním pobytu v Norsku, kterého se účastní hrdina knihy spolu s mezinárodní skupinou dalších začínajících autorů.

Proto se tam tak nudil - mezi nimi i sám se sebou. Protože oni psali, a on ne. Proto měl tolik času. Nechápal, jak může psaní někoho tak naivně bavit - jak tomu může někdo s takovým nadšením věnovat tolik času. Vždyť stačilo, když už to bylo opravdu nutné, k tomu na chvíli sednout a rychle to odbýt. Byl dost chytrý na to, aby věděl, že výsledek musí být především kultivovaný a mnohoznačný, a hlavně tam musí být vždycky dost odkazů na jiná, pochopitelně slavná díla. To bohatě stačilo.

Druhá polovina pak ukazuje z větší části návrat do Prahy a odehrává se především v prostředí profesionálního literárního provozu.

Mám pochopení pro to, že tato kniha se řadě lidí nebude líbit. Schválně jsem ji dal přečíst manželce, protože jsem očekával, že se jí nebude líbit; a nelíbila. Tón vyprávění je velice distancovaný, možná až trochu povýšený. Přístup protagonisty k literární tvorbě je samolibý, chladný, až cynický. Stejný přístup má k ženám, které rychle střídá.

Jak jsem psal, Nebožtík na mě však zapůsobil silněji, než bych očekával. Jazyk je sice suchý, ale jasný; text se čte snadno a příjemně. Zvlášť proto, že jde o dílo zcela současné - vyšlo letos; to znamená, že se snadno naladím na okolnosti a kontext. Rozhodně výsledkem je věrné zobrazení určité vrstvy reality, jak ji prožíváme, včetně volné konzumace spousty okamžitě dostupných filmů, fascinace druhou světovou válkou (zejména nevysychajícím proudem stále dokonalejších TV dokumentů o válce) a včetně samozřejmosti, s níž se mnozí průběžně sebeprezentujeme na sociálních sítích. Obraz prázdného života podivného velkoměstského dandyho je myslím stále fungujícím námětem pro román a ve mně opravdu evokuje vzdálenou podobu s podobnými postavami z klasického (nejvíce asi ruského) románu.


První věta knihy: Tehdy se zrovna všude objevovaly zprávy o českých dětech, které byly zabaveny tím norským úřadem.

Poslední věta: Bylo mu nicméně naprosto jasné, že jak únos, tak podání pasu bude muset být samoobsluha.


Databáze knih: 80 % (z 1 hodnocení - já :-) )
Goodreads: dtto