Carnac, Locmariaquer a Gavrinis (Charles-Tanguy Le Roux)

Není úplně snadné dát dobrý smysl dovoleným. Osobně řeším tento problém mj. tím, že si na každé dovolené kupuji nějakou regionální knihu. Tak i na zájezdu do Bretaně jsem si v květnu pořídil brožurku o megalitických stavbách. Koupil jsem ji nejvíc stylově - přímo v turistickém informačním centru na parkovišti u proslulých menhirových řad v Carnacu.

Brožurka má jen 32 stran lesklého silného papíru a obsahuje mnoho fotografií.

Bretaň je, jak známo, hlavní evropskou lokalitou megalitických staveb. Byl jsem tedy zvědav, co sami místní historici píší o svých menhirech. Je jasné, že jsem si sliboval i nějaký kontext pro to, jak se mám dívat na naše menhiry v Čechách.

Zatímco však my jsme zdědili několik jednotlivých kamenů vztyčených podél spodního toku Ohře, Bretaň jich má tisíce v řadách lemujících dohromady celé kilometry atlantického pobřeží. Vedle menhirů se v Bretani nachází též dolmeny a celé mohyly.

Pokud je mi známo, o původu a stáří českých menhirů není prakticky nic spolehlivého známo. Bretaňské megality pocházejí z doby od samého počátku příchodu neolitických lidí na nejzazší západ Evropy, tj. někdy kolem r. 5 500 př. n. l. Rozsáhlé megalitické projekty musely být postupně budovány, upravovány a rozšiřovány po celá staletí; v následných tisíciletích byly velké kameny užívány jinými kulturami, případě použity k jiným účelům.

U některých staveb nalezli archeologové doklady o následném prokletí původních svatyň: například neobvyklá mohyla na ostrově Gavrinis vznikla někdy mezi 3 800 a 3 500 př. n. l.; někdy z období 3 400 až 3 000 př. n. l. pocházejí důkazy o jejím prokletí (jsou doloženy zbytky spáleného dřeva a další nálezy, z nichž se dovozuje pozdější odmítnutí původního zcela zjevně posvátného místa).

Mohyla Gavrinis (foto: pí. Yvon Boelle)

Bretaňské menhiry a dolmeny nesou i výzdobu, většinou symboly hada, býka, sekery a berly (patrně pastevecké).

Vyrozuměl jsem, že není jednotný typ megalitických staveb. Jelikož na stejných místech se stavělo po několik tisíciletí, vyvstává otázka, zda například stavitelé menhirů užívali mohyly, přes které později stavěli menhirové řady, apod. Ale "typický" megalitický okrsek by měl několik (až deset) menhirových řad. Řady začínají nejvyššími stélami, potom se výška kamenů snižuje. Počáteční menhiry všech řad mohly být součástí oválu kolem centrální svatyně či hrobky z dolmenů, které tvořily srdce mohyly. Hrobky mohly být uzavřené, nebo přizpůsobené pro opakované návštěvy.

Velký dojem na mě udělal fakt, že brožura nespekuluje prakticky vůbec o významu a smyslu menhirů. O megalitech hovoří prostě jako o "architektuře". Čistě z mého turistického pohledu je takový přístup logický.

Mapka oblasti, o níž pojednává brožura,
s vyznačenými megalitickými památkami.

(Pokud má Bretaň takové množství středověkých katedrál a kalvárií, kolem nich kamenné hrady a kamenná města, tak mi přijde tak nějak přirozené, že jednodušší variantou tohoto architektonického bohatství byla v prehistorii menhirová pole a dolmeny. Proto i u nás z těch pár jednotlivých menhirů vyklíčila jen tu a tam nějaká katedrála. A kde menhiry neměli, tak tam se nedařilo po tisících let později ani katedrálám. Zde se autorům brožury omlouvám: takovéto povídačky v brožuře samozřejmě nejsou).

Pokud byste zavítali do Bretaně, tuto brožurku mohu doporučit.

První věta knihy: Neolit, tedy období, v němž byla celá západní Evropa pokryta megalitickým monumenty, je mnohem více než jen "dobou broušených kamenů", jak ji viděli první badatelé.

Poslední věta: Megality zůstávají svorníkem našich dějin, zabraňme tedy jejich ničení.


Goodreads: 80 % (z 1 hodnocení - já:-) )