Těžko říct, co přesně mě motivovalo, abych si právě teď v městské lidové vypůjčil dějiny Pruska. Nejvíc to asi byla touha přečíst si něco nadčasově moudrého, naučného a kvalitního.
Prusko není oproti Náměsíčníkům tak strhujícím textem. To je však dáno především obtížnější materií: v Náměsíčnících p. Clark analyzoval "jen" příčiny vzniku první světové války, tzn. časově relativně krátký úsek dějin. V Prusku podává celou historii hohenzollernského Braniborska: počínaje koupí této země od našeho p. Zikmunda Lucemburského v r. 1415 až po úřední zrušení Pruska společným zákonem Spojenců okupujících Německo z roku 1947.
P. Clark použil tento zákon jako myšlenkový rámec pro svou práci, protože pregnantně vystihuje obecně špatnou moderní pověst pruského státu.
Pruský stát, jenž byl od svých prvopočátků nositelem militarismu a reakce v Německu, přestal de facto existovat. Vedena zájmy zachování míru a bezpečnosti národů a přáním zajistit další rekonstrukci politického života v Německu na demokratické základně, Kontrolní rada rozhoduje takto:
Článek I
Pruský stát se spolu se svou ústřední vládou a všemi jejími orgány ruší.
Kniha p. Clarka by se dala svým účinkem označit za historickou revizi preambule uvedeného spojeneckého zákona. Ale autor není žádný provokatér nebo revizionista s okrajovou politickou agendou.
Dle mého se mají věci tak, že poválečné paušální odsouzení Pruska bylo tak extrémní, že takové hodnocení s odstupem 80 let a při nezaujatém pohledu už těžko obstojí. Třeba při pohledu takového p. Clarka.
V této tendenci lze vidět určitou paralelu se světovým bestsellerem Náměsíčníci, kteří svým vyzněním též relativizovali obecně přijímanou vinu Německa a jeho spojenců za vyvolání první světové války; Náměsíčníci tuto vinu přikládali spíše změně velmocenské rovnováhy v důsledku růstu Ruska a relativního oslabování Anglie. Obzvláštní zřetel pan Clark přikládal též všeobecné krutosti srbské politiky a různým protirakouským štváčům, včetně nemalého osobního podílu našeho p. Masaryka.
Začnu-li celkovým hodnocením, tak Prusko naplnilo beze zbytku má očekávání. Získal jsem pocit, že lépe rozumím tomu, co se ve střední Evropě stalo od počátku novověku do moderních světových válek.
Pan Clark například výtečně vede čtenáře k pochopení, jakou změnu v myšlení musely prodělat vládnoucí rody jednotlivých území staré německé říše. Ještě na konci 16. století zvažoval braniborský Hohenzollern, že svůj majetek v závěti rozdělí mezi své syny. Což je myšlení z hlediska rodinného majetku asi přirozené. Pokud se však rod chtěl stát dynastií, která buduje stát, museli jeho členové pochopit, že na prvním místě je státní zájem a území se nesmí v rodině dělit.
Hvězdné období si Braniborsko (později užívali název Braniborsko-Prusko a ještě později jen Prusko) prožilo díky sérii čtyř schopných vládců. Napřed se mi v těchto pasážích točila trochu hlava, protože mi připadalo nemožné je od sebe odlišit. Po pár kapitolách jsem nabyl jistoty a ještě nyní, bezprostředně po dočtení, si je pamatuji. Ale zásadně jsou asi jednotlivě nezapamatovatelní, protože jsou všichni Friedrich, Vilém a Veliký:
- p. Friedrich Vilém - zvaný "Velký kurfiřt" (nastoupil za třicetileté války a vybruslil úspěšně z těžké pozice)
- p. Friedrich III. - dal se korunovat na krále v Prusku a jako král podnikal pod firmou Fridrich I.
- p. Friedrich Vilém I.
- p. Friedrich II. Veliký - to byl ten frankofilní intelektuál, který sebral pí Marii Terezii Slezsko.
Z hlediska české konvence mě zaujalo, že všichni Hohenzollernové mají zachovanou německou podobu jména Friedrich, ale jejich - svého času velice populární - poddaný z pruského Porýní p. Friedrich Engels je v knize naopak uváděn pod svým zlidovělým označením Bedřich Engels.
Autor plasticky popisuje různé vztahy mezi stavy a vrstvami hohenzollernských držav. Nevěděl jsem o zajímavém konfesním detailu: Braniborsko a pak i celé Prusko byly klasicky luteránské. Vládnoucí dynastie však velice brzy (už počátkem 17. století) konvertovala ke kalvínství. Luteránsko-kalvínské napětí pak provázelo v různé míře pruské dějiny; po napoleonských válkách se je panovník pokusil vyřešit vytvořením nové kombinované konfese, tzv. pruské unie, kterou však luteránské obyvatelstvo přijalo vlažně.
Pan Clark vytvořil v této knize skvělou syntézu jedněch národních dějin a mj. předvedl, jak lze tento žánr smysluplně modernizovat. Pevné místo mají například pasáže o postavení žen a menšin: hlavně Židů, ale i Poláků. Jako ukázku bych uvedl například propracovaný odstavec, který podává konkrétní příklad fungování vrchnostenského soudnictví na venkově v posledních dekádách před zrušením vrchnostenské správy a současně detailněji rozebírá právní postavení žen.
Pohlaví bylo v každém případě jen jednou z mnoha proměnných, jež mohly ovlivnit výsledek soudní pře. Ženy z vyšších rolnických vrstev na tom byly podstatně lépe než ženy z chudých rodin. Bylo mnohem pravděpodobnější, že se dočkají podpory od vesnických vedoucích kruhů, což mohlo být při vynesení rozsudku rozhodující. Bylo také pravděpodobnější, že muži nařčení z otcovství budou souhlasit se sňatkem. Chudší ženy na tom sice byly hůř v obou směrech, avšak i u nich byla možnost, že vystačí s příjmem jako svobodné matky. Ženy v tomto postavení si mohly přivydělávat domácími pracemi jako předením a šitím v jiných rolnických domácnostech. Někdy se jim také podařilo později se provdat - stigma spojované s nemanželským dítětem bývalo většinou smazáno (a to i bez uzavření manželství), pokud bylo možné určit otce a pokud uznal své povinnosti. Existují dokonce důkazy, z nichž by se dalo soudit, že chudší ženy vychovávající samy děti - ovšem za předpokladu, že si uchovaly dobré zdraví - na tom byly při opatřování příjmu lépe než provdané ženy z téže společenské vrstvy.
Myslím, že ve starším dějepise jsme se takovýchto témat nedočkali. Primární je však i zde samozřejmě nedostižné umění p. Clarka vyprávět dějiny a zpřístupňovat čtenáři i komplexní materii.
Výtečně zpracované jsou zejména pasáže o dynastické ideologii a o pruské kultuře. Menší důraz je proti tomu kladen na hospodářské dějiny. Ocenil jsem však, že se poctivě snaží ukázat třeba právní změny při modernizaci státu. Je mým setrvalým problémem, že nejsem spokojen, jak dějepis popisuje středověké právní instituce. Dějepisci se většinou omezují na to, že píší, co bylo zavedeno moderního při překonávání středověkých pořádků; ale vždycky se cítím ošizen, že nevysvětlují pořadně, jak to přesně chodilo dříve. Třeba co přesně mohl a nemohl nevolník, co přesně musel poskytovat poddaný v rámci roboty, jaký je přesně rozdíl mezi nevolníkem a poddaným s robotou apod. Hezký příspěvek pro mé pochopení třeba rušení roboty přinesla právě tato kniha: demonstruje totiž, že starý chaotický systém individuálních privilegií a zvyků byl obtížně uchopitelný i pro tehdejší současníky. Když byl v Prusku vydán osvícenský civilní kodex, vznikly v praxi nejasnosti, v jakém postavení k půdě tedy vlastně jsou rolníci, když se má toto postavení vyjádřit v moderních pojmech vlastníka, nájemce apod. V Prusku se nakonec vyvinula doktrína asi šesti různých variant, jak byly staré pořádky vyjádřeny v moderním právu: škála alternativ sahala od toho, že rolník byl považován za vlastníka, přes dědičného pachtýře až po prekérní postavení snadno ukončitelného nájmu.
Těžko postižitelným, ale přínosným, aspektem pro mě byly i pasáže vysvětlující vnitřní vývoj ve staré německé říši. Kniha pěkně ukazuje, že Hohenzollernové na jedné straně systematicky budovali svou pozici a posilovali nezávislost. Na druhé straně však až téměř do roku 1866 respektovali tradiční výsadní postavení Rakouska a v dobách do zrušení staré říše stále uznávali Prusové i německého císaře, byť jeho už tak slabé postavení s plynoucím časem dále sláblo až k nule. Říkal jsem si pro sebe, jestli by se nedala vést (svévolná a ahistorická) paralela mezi německou politikou ve staré Svaté říši římské národa německého a současnou zálibou Němců v evropské integraci, kterou s nimi plně sdílejí asi jen Lucembursko a Valonsko.
Závěrem si poznačím ještě několik nesouvisejících perliček.
- Silnou stránkou pana Clarka je též pochopení pro osobité charaktery. Pobavila mě například anekdota charakterizující p. Friedricha II. Velikého. Asi jako první panovník v Prusku si získal oblibu nejen u stavů, ale i širší populace, neboť úspěšně vedl armádu ve třech válkách o rakouské dědictví. Získal v nich především (od české koruny) Slezsko. Když se vítězně vracel z poslední, sedmileté, války, chtělo ho hlavní město triumfálně přivítat.
Král byl sice obecně velmi vnímavý k veřejnému mínění a byl si vědom potřeby dělat dojem (zejména na zahraniční panovníky a velvyslance), ale jinak mu zbožňování připadalo velmi nevkusné. Kupříkladu odmítl jakkoli se zapojit do oslav svého návratu do hlavního města na konci sedmileté války, pořádaných městem Berlínem. 30. března 1763 se u Frankfurtské brány shromáždila delegace významných osobností a nastoupila čestná garda měšťanů na koni a nosiči pochodní v livrejích, aby doprovodili královský kočár, až bude znovu vjíždět do města a mířit do paláce. Friedrich se nad vyhlídkou na toto uvítání zhrozil, svůj příjezd pozdržel až do soumraku, kolem svých hostitelů proklouzl a beze suity vjel do paláce jinou trasou.
- Díky silné armádě a dlouho vyrovnanému boji v první světové válce nejsem asi sám, kdo má o druhé německé říši představu jako o mocném, organizovaném státu. Kniha však přehledně ukazuje, že z ústavního hlediska byla tato říše kompromisní improvizací: druhá říše neměla při vzniku definované pořádně vlastní centrální úřady a spontánně se usazovaly poměry ohledně toho, co náleží do působnosti pruských úřadů a kde přebírá moc centrální německá správa.
A samolibý ještěr ve mně je ještě spokojenější, když je vidět, že autor si takovou obtížnou tématiku musí pořádně odpracovat v potu tváře, přestože z mého pohledu jde o naprosto průtokové detaily.
Primát Pruska byl dále zajištěn relativní slabostí říšských administrativních institucí. V průběhu sedmdesátých let 19. století sice vznikla jakási zárodečná říšská správa - tehdy byly zakládány nové odbory k vyřizování rostoucí říšské agendy -, nicméně zůstávala závislá na pruské administrativní struktuře. Vedoucí říšských úřadů (zahraničí, vnitra, spravedlnosti, pošt, železnic, financí) vlastně ani nebyli skutečnými ministry, nýbrž státními tajemníky v podřízeném postavení, kteří podléhali přímo říšskému kancléři. Pruská byrokracie byla silnější než říšská a tento stav se zachoval až do vypuknutí první světové války. Většina úředníků působících v říšské správě byli Prusové, nicméně nelze hovořit o nějakém jednosměrném procesu, v němž by Prusové obsadili vedoucí posty v novém německém státu. Spíš by se dalo konstatovat, že pruské a německé státní instituce srostly a jejich orgány se prolínaly. Kupříkladu bylo stále běžnější, že Neprusové působili jako říšští úředníci, a dokonce jako pruští ministři. Osazenstvo pruských ministerstev a říšských vrcholových orgánů se stále víc prolínalo. V roce 1914 asi čtvrtina "pruských" důstojníků neměla pruské občanství.
- Nejzábavnější pasáž knihy představovaly pro mě kapitoly o napoleonských válkách. Příběh tam má spád a nemohl jsem se dočkat, jak to bude dál. Navíc jsem se dočkal i zadostiučinění každého hnidopicha, když jsem nalezl drobný nedostatek v redakci českého vydání. Z povahy věci se pruské dějiny odehrávaly z podstatné části v lokalitách, které dnes mají nový, polský nebo ruský název: v originále byly v knize používány původní německé místopisné názvy, překladatel důsledně doplňoval i aktuální polské či ruské pojmenování. Ale na jednom místě mu to uteklo: když se vyjmenovávají bitvy svedené s Napoleonem v létě 1813, uvádí mj. "bitvu u Kulmu". Chachá! Zde jsem využil jednoho z nemnoha našich letošních rodinných výletů, na který jsem svou rodinu na konci karantény zatáhl do Krušnohoří. Půl dne jsme tam věnovali právě uvedené bitvě. "Kulm" zde znamená český Chlumec u Chabařovic a střetnutí Francouzů s Prusy, Rakušany a Rusy se v české literatuře říká bitva u Chlumce a Přestanova. Byl to docela pěkný turistický domácí zážitek, protože o téhle bitvě jsem do té doby jinak vůbec nevěděl; současníkům přitom připadala důležitá, protože v okolí je hned několik docela velkolepých pomníků.
Knihu velice doporučuji, jsou to čtenářské a dějepisné hody.
První věta knihy: Zástupci spojeneckých okupačních úřadů podepsali 25. února 1947 v Berlíně zákon rušící stát Prusko.
Poslední věta: Nakonec tedy zůstalo jenom Braniborsko.
Databáze knih: 89 % (ze 14 hodnocení)
Goodreads: 83 % (ze 3 717 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat