Raději zešílet v divočině (Aleš Palán)

Dnešní knihu jsem dostal k minulým vánocům od p. bratra a jeho pí choti. Titul Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři mi tu od zimy leží v poličce s knihami k přečtení. Chodím kolem něho a pořád jsem se nemohl rozhoupat.

Téma šumavských samotářů mi nezapadalo do žádného z mých čtenářských zájmů. Nakonec mi však tato kniha přinesla silný zážitek.

Setkání se šumavskými samotáři přináší osm delších rozhovorů s většími či menšími podivíny, které spojuje rozhodnutí žít osamoceně na Šumavě. Až na jeden nebo dva výjimečné momenty zůstává tazatel dokonale odosobněn a skryt. Myslím, že tento moment neutrálního zaujatého tazatele je klíčový a bez něho by kniha nefungovala.

Všichni zobrazení jsou nejméně mého (= středního) a staršího věku; poslední pán je už vysloveně starý.

Nedovedu osm protagonistů napasovat na žádný jednotný mustr. Někteří jsou větší ztroskotanci a jejich život se možná blíží spíše bezdomovectví, než poustevnictví. Většina z nich však sice bydlí divoce a chudě, avšak na pozemku, který vlastní nebo alespoň legálně užívají - nejsou tedy bezdomovci a jen žijí skromně a osaměle. Dobrovolně zvolili samotářský život v maringotce, na chalupě nebo dokonce v nějakém lesním přístřešku.  

Kladl jsem si otázku, jestli osudy zobrazených samotářů jsou nějak speciálně neúspěšné a marné. Ale nedá se to říct: každý z nich je úplně jiný a někteří dokázali v životě docela dost. Především však nevíme, co se stane zítra. Možná zítra já budu desetkrát bezmocnější než oni a nebudu vůbec schopen se postarat o nic, zatímco oni dokázali v určitém úseku života žít s minimem podpory od civilizace. 

Kniha je výpravná: má kvalitní papír a pěknou výpravu. Vlastně z poloviny jde o fotografickou knihu, protože téměř každou druhou stránku zabírají fotografie p. Jana Šibíka. Styl fotografií koresponduje s přístupem autora textu: fotografie jsou prostě reportážní, soustředí se plně na zpovídané samotáře a jejich prostředí. Není v nich žádné drama ani žádná přírodní romantika.

Mezi protagonisty nemám žádné zvláštní favority a nefavority. Jsou mezi nimi i dvě ženy a jejich pohled mě zaujal. Z hlediska čtenářského zážitku mě zaujalo vyjadřování prvního protagonisty, p. Romana Szpuka, který pracuje na meteorologické stanici na Churáňově. 

P. Szpuk, na místě, kde často v lese přespává
(foto: p. Jan Šibík).

Na projevu p. Szpuka je vidět, že je literárně činný a že umí vyjádřit utrpení - v jeho případě utrpení z duševní nemoci.

Zmínil jsi blázinec. Dá se o tom mluvit, nebo jen mlčet?
Poslední pobyt tam byl největším peklem, jaké jsem zažil, myslel jsem, že je se mnou konec. Ze dne na den jsem přestal vnímat svět jaký je, všechno bylo posunuté. Cítil jsem hroznou úzkost, nemohl jsem ani ležet, měl jsem křeče, kus noci jsem proklečel na všech čtyřech [...]

V čem je lepší zešílet v lese než ve městě?
Myslím, že je to snesitelnější. Ve městě je v takovém stavu všechno problematické, je těžké pochopit i základní věci, najednou se ti všechno vykloubí. Někde v lese, u potoka se to dá vydržet líp. Ale šílenství je stav duše, a město nebo příroda není v tu chvíli to, co tě obklopuj. Pokřivení světa je způsobené něčím uvnitř a všechno, co je venku, je v tu chvíli takové.

Závěr laboratorních prací: kniha se mi líbila hezky. Přinesla mi několik zjištění.

První zjištění: není to regionální šumavská literatura, kterou jsem čekal. Skoro bych řekl, že ti lidé na Šumavě žijí často spíš náhodou nebo proto, že v těchto nehostinných krajích sehnali ve své době extrémně levnou nemovitost. Občas se sice někdo zmíní o tom, že žije jako za starých časů. Ale to nepůsobí přesvědčivě: řekl bych, že noví osamocení outsideři v maringotce nemají moc společného se starými obyvateli, kteří se snažili hospodařit a přežít na Šumavě nejen pro sebe, ale i pro své potomky, rodiny a obce. Ve šťastnějších chvilkách se původním obyvatelům podařilo nejen přežít, ale i něco většího vybudovat. 

Druhé zjištění: tato publikace je názorným příkladem, že nemám vůbec žádný přehled o tom, jaké vycházejí zajímavé nové české knihy. Raději zešílet v divočině mi připadala jako nějaká okrajová osobní libůstka. Jak jsem byl překvapen, když jsem díval na ohlasy na Databázi knih a na Goodreads! Nevybavuji si jinou novou původní českou knihu, která by měla stovky ohlasů a hodnocení. Evidentně je tato kniha jednou z největších literárních událostí předchozího roku, a já o ní jinak nikdy neslyšel.

Knihu mohu doporučit. Je střízlivá, soustředěná, pozérství prostá. Když bych se dopustil nadneseného výkřiku, tak bych řekl, že jestli spiritualita je jasnost vidění, tak pohled v této knize odpovídá představě o spiritualitě, kterou mám ve své současné životní fázi i já.

První věta knihy: Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář.

Poslední věta: Víš to ty?

Databáze knih: 89 % (z 930 (!) hodnocení)

Goodreads: 88 % (z 508 hodnocení)