7. března 2022

Nereálný socialismus: Praha 1948-1989 (Radomíra Sedláková)

Před čtvrt stoletím jsem jako student navštívil náhodně výstavu o socialistickém realismu v české architektuře a koupil jsem si tam katalog od pí Sedlákové. Mám tuto brožurku setrvale rád. Kdybych si měl nechat jednu poličku knížek a ostatní vyhodit, tak ten katalog o sorele bych si ponechal; na blogu jsem o něm psal zde.

Když jsem se v létě stavil ve městě v knihkupectví, viděl jsem po letech opět publikaci na téma socialistické architektury od téže autorky. Neváhal jsem tedy. Pokud jde o sorelu, tak kniha Nereálný socialismus se jí jen okrajově dotýká. Tématem knihy jsou projekty pražských staveb z období socialistického režimu, které se nerealizovaly, avšak většina z nich už nebyla ve stylu sorely.

Byť několik poválečných sorelových projektů i tato kniha obsahuje; ty však znám již z minula. Po tomto období následovalo tání, liberální šedesátky a pak závěrečná socialistická dvoudekáda. 

Autorka dává jednotlivé projekty stručně do kontextu a komentuje, jestli je z dnešního pohledu dobře nebo špatně, že se nerealizovaly. Coby laický pozorovatel jsem se s ní většinou shodoval: asi by skutečně neškodilo, pokud by se v osmdesátých letech realizovala výstavba velké nemocnice nad Karlovým náměstím v nějaké šetrné variantě, která byla rozpracována; předpokládám, že taková stavba by byla pro nemocniční provoz vhodnější než aktuální stav, a přitom by nedošlo ke ztrátě kulturních památek ani narušení rázu města. 

Podobně si myslím, že by nevadilo, pokud by býval byl dobudován zamýšlený kampus pro exaktní vědy v Tróji. Realizována byla jen část - například koleje, kde bydlela i polovina mého ročníku na fakultě (počínaje příjmením na "N"). Z toho je vidět pokračující úpadek, že do matfyzáckého kampusu byli vpuštěni takoví zcela nematfyzoví jedinci, jako mí spolužáci!

Nejsem si jistý v otázce zástavby letenské pláně: na západním konci u Chodkových sadů se plánovala již za Republiky státní galerie, na druhém konci - kde je dnes ministerstvo vnitra - pak bylo místo vyhrazeno pro novostavbu parlamentu. Můžeme říct, že ten prostor je dnes neurčitý a leží napůl ladem. Jistě by tam parlament a galerie mohly být, ale dnešní využití jako vycházkové místo je též OK.

S autorkou bych se lišil nejvíc asi v otázce dostavby radnice na Staroměstském náměstí. Myslím, že bychom měli blahořečit činovníkovi, který zabránil jakékoli dostavbě této radnice. Obávám se, že každá poválečná stavba by lokalitu znehodnotila. Možná snad dnes už lze vidět projevy sebereflexe u stavebníků a architektů, že moderní stavby se dělají nenápádnější a vědomě dočasné. Ale v principu pomalu dospívám k přesvědčení, že moderní doba není schopna vytvořit něco rovnocenně krásného ke staré zástavbě a měli bychom si to přiznat. Myslím, že každý socialistický pokus o dostavbu na Staroměstském náměstí by skončil v nějakém brutalistickém "prioru", který by kazil dojem místním i turistům.

Obecně pak u většiny plánovaných socialistických administrativních budov by jejich využití bylo dnes obtížné a místa by jen hyzdily. Jako obzláštně hrůzný příklad dávám plán asanace Holešovic ve stylu Severní Koreje.

Studie pyramidové stavby pro Holešovice.
(p. Josef Havlíček, 1963)
Pohled z Libeňského mostu po Dělnické.
Dneska by v té zlé věži mohlo být třeba sídlo Alzy.

Závěrem ještě poznámka o radikální myšlence lineárního města. Pod názvem "permanentní Praha" ji předložil v polovině 80. let p. Karel Janů. Vycházel ze sympatické premisy, že by se ponechala Praha v podobě a rozsahu, jak ji vystavěl p. Karel IV., a s ní ještě Karlín. Na sever od takto definované Prahy navrhoval od západu k východu postavit v přímce městskou rychlodráhu a podél ní postupně stavět lineární město až někam k Českému Brodu, jak by bylo potřeba.

Permanentní Praha. P. Karel Janů (1985)
Na samém pravém kraji obrázku je vidět návrh křížení
s druhým lineráním městem, které by ve středních Čechách
rostlo ve směru severo-jižním.

 

Myšlenka lineárního města mi připadá podnětná, byť současně je téměř jisté, že její realita bude v nějaké formě mít tak zásadní nezamýšlené důsledky, že bude dystopická. Jestli se nepletu, tak p. Spengler v Zániku Západu myslím dokonce uvádí roztažené metropole jako jeden ze symptomů finálního rozkladného období každé civilisace.

Shodou okolností jsem minulý rok viděl dokumenty o dvou lineráních městech. Jedno byla reportáž anglického chlapíka (YouTube kanál Bald & Bankrupt) o ukrajinském městě Krivoj Rog (ukr. Krivyj Rih), což je průmyslové město o délce 126 km. Není asi třeba rozebírat, že Krivoj Rog není vzorem dokonalé obce a moudrého urbanismu.

Hlavní strana YouTube mi náhodou nabídla i prezentaci projektu lineárního města Neom v Saúdské Arábii, což je aktuální progresivistická islámsko-zelená varianta ekoměsta bez aut, rozloženého podél 170km rychlodráhy a z velké části zapuštěného pod zemí (alespoň v sektorech pro plebs, privátní riviéra na západním konci počítám nebude podzemní a jistě dovolí vlastnictví automobilů).


Permanentní Arábie (AD 2022)

Knihu doporučuji, líbila se mi hezky. Slabinou je jen občasné nekonkrétní vyjádření, zvlášť v odstavcích o dějích v období diktatury proletariátu se autorka vyhýbá označení aktérů. Místo pro masové shromaždiště na Starém Městě hledala "Praha", socialistický realismus v architektuře vyžadovala "padesátá léta". V textu se spekuluje, že tomu odpovídající návrhy architektů byly zjevně absurdní, takže se naznačuje, že zatímco v kotlině řádila "padesátá léta", architekti navrhovali nesmysly jen ironicky, a ve skutečnosti ta padesátá léta jen trolili.


První věta knihy: Praha je nazývána učebnicí architektury.

Poslední věta: Je však docela zajímavé vědět, co se s architekturou v Praze stát mohlo.


Databáze knihy:  100 % (z 1 hodnocení)
Goodreads: dtto

Žádné komentáře:

Okomentovat