Sedm zákonů. Jak se civilizace rodí, rostou a upadají (Miroslav Bárta)

Když Sedm zákonů vyšlo, viděl jsem o té knize mnoho zmínek v médiích. Ale moc chuť do čtení jsem neměl. Až když jsem před časem viděl dlouhý rozhovor s p. Bártou na YouTube, došlo mi, jaká osobnost to je, co všechno na světě viděl a čeho se aktivně účastnil. Knížku jsem si koupil jako suvenýr paradoxně v Bratislavě, když jsme tam byli na Velikonoce na výletě. Chtěl jsem si přivézt nějakou slovenskou publikaci, ale nic slovenského mi bohužel do oka nepadlo.

Sedm zákonů vyšlo loni, jako autorův pokus oslovit širší publikum. Jak známo, p. Bárta je dlouholetým významným archeologem-egyptologem s mezinárodním renomé. Před pár lety byl editorem mezioborového sborníku k tématu společenského kolapsu. A po nedávné pandemii se zjevně rozhodl aplikovat své poznatky i na aktuální situaci.

Moje (a nejen moje) dojmy z konečné podoby knihy jsou rozporné. Na jedné straně je hodnotné, když taková naprosto mimořádná osobnost se podělí o své názory na aktuální situaci a zkusí ji dát do kontextu. Na druhé straně na mě text působí, že mohl být více promyšlen a i svým provedením kniha působí šitá horkou jehlou. Je sice vytištěna na luxusním těžkém lesklém papíru, ale není prostá překlepů a jazykových nedotažeností. Třeba se v ní opakovaně píše o Východobyzantské říši. Tady je evidentní, že někdo váhal mezi Východořímskou a Byzantskou říší, ale zůstal na půli cesty. V reakcích čtenářů v knižních databázích lze nalézt i výčty různých drobnějších faktických nepřesností, které neoslabují argument autora, avšak podrážejí slavnostní dojem, který navozuje jeho jméno a luxusní fyzická výprava textu.

Nejcennější na knize je samozřejně zasazení naší aktuální (post)pandemické zkušenosti do historického kontextu. Autor poukazuje na historické paralely minulých civilizací, které všechny do jedné měly fáze zrodu, vrcholu a kolapsu. Přičemž poukazuje, že kolaps civilizace neznamená fyzický zánik všech lidí, ale "jen" prudké zjednodušení společenské organizace. 

Ne že bych si byl tedy úplně jist, co to prudké zjednodušení přesně znamená. Jediným kolapsem, který jsem (zatím) osobně prožil, byl převrat v r. 1989 - a zániku socialistických režimů ve východní Evropě se věnuje i p. Bárta v této knize. Nejsem si však jist, co na těch událostech bych označil konkrétně za skokové zjednodušení systému.

Publikace je sice strukturována do jakýchsi sedmi "zákonů" společenského vývoje. V reálu však na mě působila jako hromada jednotlivých originálních úvah bez většího ladu a skladu promíchaná s celkem banálními aktuálními publicistickými tématy, které jsme všichni už četli jinde dokola do omrzení. To platí i o ilustračních fotografiích, mezi než jsou zařazeny i reprodukce čtyř z pěti částí obrazového cyklu Cesta impéria od Thomase Colea. Ten cyklus ja nádherný a nadčasový, ale: existuje jakýkoli článek nebo video na YouTube na téma úpadku civilizace (zejména všechny ty stovky úvah o konci starého Říma), kde by nebyly tyto obrazy používány pořád dokola?

Cesta impéria #4: Zkáza (Thomas Cole)

Z knihy jsem si osobně odnesl nakonec tři jednotlivé body, které mě osobně oslovily a leží mi od té doby v hlavě:

1. Autor připomíná starou pravdu, že kolaps nenastává pozvolna, ale dostavuje se náhle - v nečekaných skocích, které jsou vyvolány bezprostředně nepředvídatelnou událostí, která je sama o sobě nevýznamná.

2. Hluboce mě mrazilo při slovech, že znakem blížícího se náhlého kolapsu je, když se začínají jednotlivé krize všeho druhu hromadit a zkracují se intervaly klidu mezi nimi. 

Při analýze dynamiky krizové fáze společenských systémů se totiž ukazuje, že pokud se systém skutečně blíží okamžiku kolapsu, mezi jednotlivými punktuacemi - velkými modifikacemi či proměnami systému - se etapy stáze/klidu stále zkracují, až prakticky mizí. Hned nato nastává kolaps.

Těžko při čtení těchto slov si nepřipomenout pandemii, kterou jsme všichni očekávali jako drobnou nepříjemnost na pár týdnů. Avšak ona přešla prakticky bez přestávky do krize dodavatelských řetězců, pak do ruské invaze s krizí energických trhů a nyní prožíváme dle všeho úvodní fázi energické a finanční krize. Jupí.

3. Úvahy v knize jsou nutně pochmurné, ale p. Bárta není v žádném případě pesimistou a cíleně se snaží čtenáře přivést od hořské pravdy k aktivnímu a optimistickému myšlení. Líbil se mi jeho tip, který je snad prostinký, ale hezký: dívat se co nejčastěji na oblohu.

Když vám bude těžko nebo ještě hůř, podívejte se na nebe. Mně to rozhodně pomáhá - vždycky si přitom připomenu pokoru, svou malost a zároveň ambici vydávat se výše. A dívejme se co nejčastěji vzhůru - probouzí to současně ambice i podporuje pokoru - je toho tolik, co nás přesahuje.

Závěrem bych si ještě poznačil, že si nejsem vlastně jistý, o jaké civilizaci se v knize píše: některé příklady (hlavně o krizovém managementu pandemie) jsou české, většinou pak mluví asi obecně o Západu, ale nejspíš považuje naši aktuální civilizaci v podstatě za globální. V tom se kniha liší od geopolitických úvah, jejichž oživování v poslední době pozorujeme z konzervativního anebo přímo reakcionářského směru. Pan Bárta sdílí s geopolitickými teoriemi přesvědčení o zásadním vlivu přírodních podmínek na společenské dění, ale nevěnuje se otázkám soupeření jednotlivých civilizací či států mezi sebou - což je naopak zásadním účelem úvah geopolitických.

Pohled p. Bárty však úmyslně není geopolitický: nepíše z pohledu poradce vládce, který řídí státní koráb; píše z pohledu poradce jednotlivého občana.

Sedm zákonů mohu tedy doporučit, byť ne bez výhrad.

První věta knihy: Vidět, co má člověk před nosem, vyžaduje neustálé úsilí.

Poslední věta: Chtějme sázet, obrazně řečeno, stromy, v jejichž stínu budou odpočívat až naši potomci.

Databáze knih: 72 % (ze 117 hodnocení)
Goodreads: 75 % (z 59 hodnocení)