Cestuji bohužel pramálo. Ale když už, snažím se vždycky odvézt si jako suvenýr pěknou turistickou příručku: ideálně samozřejmě ne příliš drahou a taky s přiměřeným množstvím písmenek, protože tlustospisy mi tu pak leží doma a nikdy je už nepřečtu.
Na konci prázdnin mi rodina vymluvila mé kolenovrtné námitky a dopřáli jsme si po letech prodloužený víkend v Alpách. Snažil jsem se využít i cestu tam a zpátky: cestou tam jsme absolvovali prohlídkovou trasu fotbalového stadionu Bayernu, při návratu jsme pak v nedělním odpoledni odbočili z dálnice u Řezna. Splnil se mi tím letitý záměr podívat se na Wallhallu.
Na samotné památce mě překvapilo množství návštěvníků: parkoviště bylo plné a zaplněné bylo i okolí národní svatyně. Pokladna však nezklamala: měli tam příručku za šest ojro, která má přesně tak dlouhý text a přesně tolik obrázků, kolik je potřeba.
Nad kvalitou textu se mohu jen rozplývat, protože amtlicher Führer důkladně přináší úplně všechny informace, které člověka napadnou, a to promyšlenou čtivou formou, kde se autor zjevně zamýšlel, co všechno nepodstatné může vypustit, a jaké detaily naopak nechat, aby se čtenář bavil.
Brožurka má 208 stran malého formátu (něco mezi A5 a A6) se spoustou fotek a reprodukcí. První polovina popisuje vznik záměru vystavět Wallhallu, myšlenkový a historický kontext, výběrové řízení na projekt a vlastní výstavbu. Druhou částí je popis všech uměleckých děl zdobících budovu a vysvětlení jejich významu, zejména seznam tabulek a bust. Základ je samozřejmě historie výběru německých osobností, vznik bust a následný vývoj jejich doplňování.
I přes starogermánskou základní myšlenku je samotná Wallhalla budovou inspirovanou především vrcholně antickou architekturou: hlavním vzorem je konkrétně starý athénský Parthenon.
Smyslem stavby bylo vytvořit národní svatyni pro posmrtné ocenění největších německých osobností, a to ve formě busty umístněné do sálu. Aktuálně je v sálu 132 bust a k tomu 64 tabulek pro ty zemřelé, u nichž není známa podoba: tabulky mají většinou staří germánští a němečtí náčelníci a králové.
 |
| Interiér památníku. |
Budovu postavil pan Ludvík ze svého, a byla tedy jeho soukromým majetkem. V závěti ji odkázal Německému spolku, a nebude-li, bavorskému státu. Současně stanovil pravidla pro budoucí doplňování: moudrá se ukázala zejména povinná minimální čekací doba po smrti, původně 10 let, později prodloužená bavorským parlamentem na 20 let. Mj. i díky této karenční lhůtě přečkal památník celkem v ústraní všechny vichřice a extrémy německých moderních dějin, neboť i nacistický režim pravidla doplňování respektoval, takže za třetí říše přibyla do Wallhally jediná busta, a sice oblíbeného vůdcova hudebního skladatele. Ke stému výročí otevření Wallhally, tj. na rok 1942, se původně chystalo propagandistické využití, ale pak měl režim jiné starosti a venkovský památník nechali na pokoji.
Historie vzniku Wallhally je rozkošná a přál bych si, aby se vrátili mladí Monty Python v plné síle a zpracovali ji jako film. Za napoleonských válek si začaly široké vrstvy Němců uvědomovat svou národní identitu vůči francouzským okupantům, avšak politická situace byla složitá. Například Bavorsko bylo spojencem Francie a po zrušení německé první říše tak jeho král p. Max I. Josef zajistil pro Bavorsko plnou suverenitu. Ve stejné době jeho mladý syn Ludvík tedy byl důstojníkem francouzského spojence, ale současně i romantickým německým vlastencem. V Berlíně se setkal se svým oblíbeným veřejným intelektuálem, a sice jedním švýcarským historikem. Tam se zrodila myšlenka Wallhally a princ zadal první busty pro budoucí Wallhallu.
Po ruském fiasku Napoleona Bavorsko otočilo a několik dnů před bitvou u Lipska přešlo na stranu odpůrců Francie. Tak mohl bavorský následovník r. 1814 vyhlásit první architektonickou soutěž na národní památník Wallhalla.
Diskuse a intriky kolem soutěže jsou poutavé, ale přeskočím je. Roku 1830 byl u Dunaje položen základní kámen a r. 1842 byla Wallhalla otevřena veřejnosti.
Pro zájemce o Německo je příběh Wallhally zajímavý tím, jak ukazuje vývoj německé národní myšlenky a moderní státnosti. Na počátku vidíme idealistický zápal pro vše mlhavě německé, kterému propadl i nástupník trůnu německého regionálního státu, t.č. spojence Francie proti Prusku.
Do Wallhally byly původně vybírány všechny osobnosti německého jazyka, bez ohledu na státní hranice. Vedle Rakušanů, Švýcarů, Holanďanů a Vlámů heslo na Wikipedii uvádí i Anglosasy a Rusy.
Já jsem si při prohlídce dělal pečlivě čárky, kdykoliv ve Wallhalle bylo jméno Cimrman. Ani jednou, přátelé! Pak jsem si dělal čárky u Čechů - byť nás tedy německá Wikipedie ve výčtu zastoupených národností neuvádí. Tyto čárky jsem si udělal dvě: ve Wallhalle je jednak p. Valdštejn a druhak pomahač Habsburků maršálek Radecký.
 |
| Krajan č. 1. Vévoda z Frýdlantu hrál v Chebu na housle. (Medailonky jsou provázané: pokud v životopisu vystupuje jiný člen Wallhally, má za jménem v závorce uvedeno číslo busty!) |
 |
| Krajan č. 2. V brožuře po německém a rakouském způsobu samozřejmě s chybným jménem Johann, které neměl. |
Ve 40. letech 19. století hleděla německá veřejnost již na bavorský regionální projekt s rozpaky. Ani Prusko, coby nový německý hegemon a sjednotitel, nemělo zájem odkazovat se na podunajskou atrakci. Sjednocující se druhá říše si stavěla působivé národní památníky spíše na Rýnu, řece, která byla jasným symbolem nové maloněmecké státnosti, na rozdíl od národně nejednoznačného středoevropského Dunaje.
Navíc už při stavbě se panu Ludvíkovi posmíval drze rakouský ministr p. Metternich, že Wallhalla bude sbírka uřezaných hlav. V původním projektu se též počítalo, že ve spodní části bude zahlouben tzv. sál očekávání, kde měli mít bustu žijící činovníci s tím, že až by se i s odstupem po smrti potvrdila jejich velikost, byli by přesunuti do vrchního patra. P. Metternich se údajně posmíval tomu, že sál očekávání bude směšnou sbírkou aktuálních oblíbenců, čímž myšlenku bavorskému monarchovi znechutil a sál očekávání nakonec nebyl vůbec realizován.
Nicméně se stalo, že pan Metternich nikdy nebyl vybrán jako kandidát, a bustu nemá.
Sám Ludvík I. byl donucen v revolučním roce 1848 k abdikaci z trůnu.
V roli aktivního národního památníku zájem o Wallhallu již brzy po otevření dosti upadl. Jen sporadicky byly doplňovány nové busty. Mezi smrtí Ludvíka I. v r. 1868 a první světovou válkou bylo přidáno jen 5 bust, z čehož jen umístění sochy samotného Ludvíka v r. 1890 a odhalení busty císaře Viléma I. roku 1898 byla provázena většími oslavami.
Většina bust byli původně vládci či vojevůdci, kteří jsou dodnes slavní. Původní sada obsahuje i současné básníky a autory, kteří byli populární v době vzniku památníku, ale dnes jsou zcela obskurní. Od samého počátku jsou v památníku uctěny i ženy, byť ve výrazně menším počtu než muži.
Doplňováni byli zčásti umělci, později čím dál více významní vědci. V úplně moderní době byly doplněny postavy protinacistického německého odboje.
Po druhé světové válce se ustálil proces doplňování tak, že bavorské ministerstvo kultu sbírá podněty od veřejnosti, ze kterých bavorská akademie věd pak vybírá a dává každých 5 až 7 let doporučení bavorské vládě, která má poslední slovo ohledně doplnění.
Brožurku (i návštěvu památky) mohu vřele doporučit.
První věta knihy: "Krásné, krásné, Klenzi, nádherné, velkolepé, klasické a hezké, a že jsem něco už viděl..." (Ludvík I. při otevření Wallhally, 1842).
Poslední věta: K uctění Plancka byla založena r. 1948 Společnost Maxe Plancka jakožto nástupnická organizace Společnosti císaře Viléma.
Fascinující! Do Wallhally se sice nevypravím, ale článek jsem si přečetl s velkým zájmem.
OdpovědětVymazat