Paříž 2119 (Zep, Dominique Bertail)

Z výletu do Ženevy mám i dnešní zápis ve čtenářském deníčku.

Poslední den jsme zašli do muzea umění a historie. Byl to pěkný a zvláštní zážitek: vstupné je dobrovolné a u kasy byli dva mlaďasové, kteří s každým návštěvníkem chvilku pohovořili. Slečna, co nám podávala přehled exponátů,  podávala význam galerie celkem sebekriticky, jako spíše regionální. Nedovedu posoudit, nakolik to platí.

Mně se muzeum líbilo, bylo tam málo lidí a prošlo se svižně. Zaujal mě tam program pro čtenáře: v celé majestátní budově nabízejí návštěvníkům strávit čas čtením. Mají tam roztroušené poličky se záumnými publikacemi a místy k sezení. Mně se na další plánovanou štaci do horkého letního města už moc nechtělo, tak jsem se oddělil od té části rodiny, která byla v muzeu se mnou, a posadil jsem se ke čtení v chládku na vnitřní terase nad schodištěm v horním patře. 

Přečetl jsem si grafický sci-fi román Paříž 2119. Ukazuje romanci v lehce dystopické budoucnosti, která následuje po vynálezu teleportace: lidé vstoupí do kabinky na jednom místě a vystoupí z kabinky na druhé straně planety. 

 

Reconnaissance faciale

Všechno v příběhu je fantasticky generické. Hlavní hrdina je samozřejmě rozervanec, který miluje vše ze starého světa a cestuje zásadně fyzicky; služby společnosti Transcore nevyužívá, všudypřítomný digitální i osobní policejní dohled je mu odporný. Nejpředvídatelnější je samozřejmě hlavní zápletka: schválně jsem položil hned večer zbytku rodiny hádanku, jaké strašné tajemství asi hlavní hrdina odhalí - moje moudrá mangelka to uhádla na první pokus. 

Jako četba pro posezení v nedělním ženevském muzeu byl tento grafický román pěkný a mohu ho doporučit. Četlo a prohlíželo se to příjemně.

(Omlouvám se, zapomněl jsem si ofotit první a poslední větu.)