Mnichovský komplex (Jan Tesař)

Knihu Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky mi zapůjčil p. president Rampas. Velice mě tím potěšil, protože o knize jsem věděl a byl jsem na ni zvědav.

Mnichovský komplex shrnuje čtyři starší texty autora: hlavní je delší titulní esej, který napsal v době před převratem v r. 1989 jako soukromý text pro své přátele. Ten je doplněn o starší texty, které vyšly původně časopisecky v roce 1969.

Zde by se patřilo podat informaci o autorovi knihy. Nechci však opisovat Wikipedii. Řeknu jen tolik, že p. Tesař prokázal svým životním konáním výjimečnou osobní integritu; v současnosti zastává politické názory, které jsou mimo hlavní proud - zájemce bych laskavě odkázal na google.

Panu Tesařovi se podařilo ukázat období Mnichovské dohody a Protektorátu v novém a dle mého názoru v zásadě správném světle. Tyto události nahlíží z pohledu zaujatého hráče politické hry a politického boje, tak trochu politického šachisty a vyjednavače. Empaticky oceňuje široký rozhled a dobré vedení ze strany p. Beneše. Ukazuje, že většina české elity (natož širší veřejnosti) nebyla dostatečně morálně a intelektuálně vyzrálá, aby byla schopna optimálně sehrát obtížnou pozici, z níž bylo - i přes naši slabost - možno získat více, pokud by naši předci byli houževnatější, systematičtější a měli své konání lépe promyšleno. Působivé je absolutní vyznání, které podává k činům odboje.

Lze dohledat kritické recenze této knihy, které ukazují na dílčí pochybení p. Tesaře v některých uváděných faktech. To je závažné, zejména v kontextu samotné hlavní teze autora, který se rozohňuje nad lemplovstvím a pohodlností Čechů ve správě svých věcí.

Přesto však jeho přístup k tématu vysoce oceňuji, myslím, že právě v této podobě má dějepis velkou hodnotu pro dnešek a pro budoucno, protože máme možnost se rozhodovat sami, co chceme. P. Tesař se dívá na dobu kolem vzniku Druhé republiky a Protektorátu jako na partii, v níž zdaleka nerozhodovaly jen počty zbraní a velikost armád. Reálným faktorem byly i metody psychologické války, blufování a práce s propagandou. Jasně ukazuje, že když člověk používá bouli mezi ušima a neztrácí nervy a morální kompas, tak i v porážce se skrývají příležitosti k posílení pozice, které později mohou být zásadní.

Po šťastném vzniku samostatného státu v říjnu 1918 (které široká veřejnost spíš jen sledovala jako jeden z českých divadelně-historických happeningů) je tak z pohledu p. Tesaře období Mnichova a německé okupace prvním zásadním samostatným vystoupením Čechů se svým státem na mezinárodním kolbišti. Plně s ním souhlasím, že právě ve zkoušce ohněm lze získat ty nejhodnotnější lekce.

Přestože autor neměl v době psaní textů možnost předvídat naši současnou situaci, je až neuvěřitelné, jak silné podněty dávají jeho úvahy právě pro nás.

Shora uvedené obecné zásady ukazuje kniha v mnoha podrobných aspektech válečného období, které nemám šanci zde byť jen naznačit. Proto jen pár výpisků:

- Konstatuje nezájem První republiky o plánování reálné obrany a neochotu investovat do obrany větší prostředky. Je rozhořčen krátkozrakostí a neschopností politického vedení využít například ve třicátých letech veřejných investic do obrany k tomu, aby se současně ulevilo dopadu velké krize na nezaměstnané, včetně německé menšiny.

- Situaci v době samotné mnichovské krize považuje za jasnou. Píše, že R.Č.S. se nikdy seriózně nepřipravovala na boj. Ostatně geografická situace k tomu ani moc nelákala. Proto bylo jasné, že s Německem bojovat nebudeme. V této situaci oceňuje kvalitní sehrávku Mnichova ze strany p. Beneše, který vědomě obětoval část své reputace, aby otevřel v mnichovské krizi národu cestu k budoucímu úspěšnému tažení v psychologické válce.

Mnichov radikálně změnil pozici Československa ve světovém veřejném mínění, které bylo pod vlivem dvaceti let pacifismu a politiky appeasemenství. Československo nedokázalo včas a účinně čelit Hitlerově psychologické válce. Ale vzápětí po nacistickém úspěchu v prvním kole si získalo ohromnou autoritu v demokratickém světě. Bylo to v první řadě díky prozíravosti Benešova plánu, kterému dal vývoj za pravdu. A v té perspektivě se zhodnotilo, že ČSR přijala mnichovský diktát. Získali jsme si totiž pozici těch, kdo byli Hitlerovi (jakoby) prvním nepřítelem, celému světu bylo náležitě dramaticky předvedeno, jak jsme sice úžasně "chtěli bojovat", ale jak jsme se toho vzdali (údajně) s ohledem na druhé - a to bylo ovšem právě to, co na tehdejší veřejné mínění nejvíce působilo. Náležitě bylo zdůrazňováno, že takový (údajný) ohled na mezinárodní společenství snad vůbec nemá ve světě obdoby (podobně jako je jedinečná naše záliba v míru, demokracii a humanismu...). Vzdali jsme se samozřejmě jen po úporném rozhodování a s úžasným slzením.

- Zatímco rozhodnutí akceptovat Mnichovskou dohodu považuje autor za zcela správné, tvrdě kritizuje dvě skutečná morální a v důsledku i politická selhání československého vedení.

Především to, že přes palubu jsme hodili německé odpůrce nacistů v Československu. Odhaduje, že mezi Sudetskými Němci bylo kolem 15 % demokratů, což bylo 400 000 lidí. Československá vláda akceptovala (na nátlak mj. Velké Británie - p. Runciman) však nacistickou stranu p. Henleina jako jediného mluvčího celé menšiny. Stejně tak veřejné mínění Druhé republiky odmítalo německé demokraty z Československa i Říše. Co platí pro německé demokraty, platí ještě násobně více pro Židy. Je zřejmé, že i v defenzivě bylo možno o tyto skupiny projevit zájem, což by bylo jednak správné a jednak by to bývalo bylo velkým vkladem pro budoucnost.

Druhým selháním bylo opomenutí využít byť malých možností za Druhé republiky oslabit Říši. P. Tesař říká, že namísto traumatu z teatrální mnichovské kapitulace bychom měli mít morální trauma z toho, že české vedení se nezbavilo za Druhé republiky zbraní a nezastavilo zbrojení. Namísto toho zbrojovky běžely a veškerá výzbroj byla (ze 100 %) pak v březnu 1939 zcela spořádaně vydána Němcům a použita následně proti Polsku a Francii.

- Velice zajímavé jsou úvahy (které publikoval v roce 1969) o tom, jak Němci udržovali v poslušnosti Evropu v době, kdy ji ovládali. Opět ukazuje, že i přes jejich převahu jim to umožnil jen egoismus jednotlivých ovládaných. Pokud by ovládané satelity využívaly důsledně své - byť omezené - možnosti odporu proti německé dominanci, nemohli by Němci efektivně Evropu tak snadno ovládat. Bohužel tomu tak nebylo a Němci dovedně rozehrávali spory mezi jednotlivými satelity, stejně jako měli rafinovanou strategii toho, jak nechat pro sebe pracovat národní autonomní vlády. (Kdo má pocit, že malé členské státy nemají sílu změnit některé německé nápady v EU, tak si může u p. Tesaře počíst, jak se tato hra hraje.)

Slabiny knihy jsem už naznačil: pokud bychom aplikovali její vlastní principy na knihu samotnou, měla by být bez faktických chyb a neměla by obsahovat občasné stylové úlety. Ač za to autor nemůže, z hlediska čtenáře je nedostatkem i to, že kniha není úplně aktuální, protože přetiskuje texty čtvrt nebo dokonce půl století staré. Myslím, že dnes je například zbytečné bojovat proti "mnichovskému mýtu", protože tato otázka je již postupem času veřejnosti dosti lhostejná a žádný názor není silně prosazován. Prostě jen chybí kvalitní dějepisný narativ; proti tomu se však nedá bojovat, ten lze - jak by jistě p. Tesař souhlasil - jen vytvořit.

I přes tyto nedostatky Mnichovský komplex naprosto doporučuji.


První věta knihy: Úvahy o tzv. mnichovské zradě a tom "zda jsme se tenkrát měli bránit" (tomto, jak uvidíme, pseudoproblému) patří k nejoblíbenějším námětům.

Poslední věta: Vyrovnat se se zjevem Moravcovým lze pouze negací základního principu jeho "realismu".


Databáze knih: 80 % (ze 13 hodnocení)
Goodreads: 79 % (ze 32 hodnocení)