Knihu jsem přečetl rychle a snadno: je útlá a čte se sama. Sice jsem se zmínil o sérii životopisů významných současných soudců, ale sérii tvoří knihy p. Němečka jen svým tématem, ne zpracováním. Tentokrát je větší důraz na zásadní rozhodnutí pí Wagnerové na Ústavním soudu. Střídají se vždy části životopisné se stručným představením nějakého ústavního nálezu, na němž se podílela. Jsou naznačeny paralely mezi životem a názory na rozhodované kauzy: třeba její pochopení pro utečence (díky vlastní emigraci), ale současně odmítání toho, že by cizinci mohli požadovat od hostitelské země veškerý komfort bez vlastní snahy (taktéž).
Jestli mě něco na knížce nejvíc překvapilo, tak její dojemnost. Několikrát jsem měl při čtení v metru slzy v očích: některé příběhy lidí, které se dostaly (často po strašlivých letech) na Ústavní soud, jsou pohnuté.
Mrzí mě, že jsem jen prostý sekáček trávy a pisatel blogýsku. A nedovedu tedy analyzovat jazykové prostředky, kterými p. Němeček tuto knihu napsal. Jen jsem poznal, že má bezvadný jazyk. Opakovaně jsem nevěřícně vrtěl hlavou, jak někdo dovede popsat tak jasně věci, které jsou složité a místy nezáživné. Sám se potýkám těžce s kostrbatými vyjádřeními na blogu (a Sargo to po mně opravuje). Tady v té knize jsem četl lehce, vše jsem měl před sebou plasticky jako na dlani; autor stojí naprosto v pozadí, čtenář jeho zprostředkování vůbec nevnímá.
Vůbec je fascinující, že lze podat podobně politické téma bez nějaké zjevné agendy. Z knížky jsem se dozvěděl pár peripetií o lidském a politickém pozadí nominací na ústavní soudce. Nic nebylo přikrášlováno, ale přitom jsem ani nenabyl dojmu, že bych byl objektem totálně zlého zkorumpovaného systému. Přiznám se, že při čtení o českých věcech veřejných tento klidný pohled vidím tak nějak pořád méně často.
P. Němeček se vyhýbá silným přirovnáním a paralelám: s oblibou jen nadhodí možnost a nechá na čtenáři, co si o věci myslí. Třeba jsem si dovodil tu možnost, že nekonformní jednání a sebevědomí pí Wagnerové má původ i v její liberální výchově. Ale žádné takové tvrzení se samozřejmě v knize výslovně nenajde. Jen zachycuje vzpomínku pí Wagnerové:
"I když tu byla takzvaně beztřídní společnost, někdo bydlel v obecním baráku, někdo ve své vilce po rodičích se zahradou. Patřili jsme do té druhé kategorie, což nepochybně vliv mělo. Děti naproti v obecních domech asi byly vychovávány v tom, že nesmí tolik křičet, aby nerušily sousedy pod sebou. Zatímco my jsme mohli hulákat a dupat, protože v domě bydlela jen naše rodina."
Jelikož vím, že hlavně mladší kolegové texty p. Němečka sledují, tak jsem se o knížce bavil minulý týden na jednom narozeninovém přípitku. Setkal jsem se tam s připomínkou, že to dovypravování soudniček je zbytečné, a že naopak v knížce přišla zkrátka právní argumentace těch případů. Ne, že bych bránil práci p. TN za každou cenu, ale v tomto mám úplně opačný názor než ten kolega, kterému kniha přišla málo odborná. To poslední, co bych si chtěl číst, jsou nějaké abstraktní pindy – ale možná jsem již starší unavený pracovník, co se ve volném čase raději dojímá, než přemýšlí, to připouštím. Nechápu však, jak někdo může necítit, jak jsou právě ty lidské příběhy silné.
Knihu doporučuji i těm, kdo nejsou kamarádi p. Němečka. Připadá mi vzácné, že někdo ukáže nějaké povolání jako vzrušující a závažnou činnost, která vyžaduje odvahu. V běhu všedního dne mám přitom pocit, že rozhodující (počítám, že skoro ve všech činnostech) bývá spíš schopnost soustředit se soustavně na zcela nezajímavou činnost spojená s trochou hroší kůže.
První věta knihy: Tato kniha vznikla z pěti důvodů.
Poslední věta: Šla spát po půlnoci.
****
Články o dalších právnických životopisech Tomáše Němečka:
- Pavel Rychetský - zde.
- Vojtěch Cepl - zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat