Počáteční dojmy jsem měl rozporuplné: líbila se mi oranžová barva obálky, ale pár věcí mi při čtení zpočátku vadilo: nejvíc takový ne moc vydařený familiární styl, kdy se autor snaží být vtipný, ale drhne to. Též mě odcizoval ten fakt, že téměř všechny příklady jsou z americké a anglické literatury; možná o polovině těch autorů jsem nikdy ani neslyšel. U zbytku znám jméno, ale nic jsem nečetl. Rozebírat třeba dickensovské postavy tak, abych se chytal, je docela těžký úkol.
Záchytnými body tak pro mě byly prakticky jen občasné zmínky o Pánovi prstenů a Harry Potterovi; což jsou zas ale tak strašlivě provařené věci díky filmům z posledních let, že jsem z těchto záblesků porozumění extra velikou radost neměl.
Po tomto úvodním katalogu stížností a iritací může překvapit, že někde kolem třetiny textu se můj pocit obrátil k lepšímu a kniha se mi nakonec líbila. Respektive spíše než líbila bych řekl, že jsem si z ní něco odnesl o tom, jak se dělá román a jak se historicky vyvíjel.
Dokonce jsem si zvykl postupně i na autorův tón výkladu. Začal jsem ho vnímat jako demokratický, jako lepší stránku toho, co si představuju pod označením americký styl: hovoří o věci se zaujetím, ale nedělá z ní esoterické tajemno.
Když se podívám na to hlavní, co jsem si z knihy odnesl, tak opravdu nové a pro mě objevné byly dva postřehy:
- Člověk si při čtení neuvědomuje, jak malinko informací autoři v románech poskytují. Typicky dává román o postavách a prostředí jen lehounká a minimalistická popisná naťuknutí. Přesto si jako čtenáři beletrie postavy a děj představujeme kompletně - prakticky všechny detaily si však dodáváme sami (my čtenáři).
- V kursech tvůrčího psaní se vždy říká, že spisovatel nemá povahu protagonistů vysvětlovat, ale musí ji nechat vyplynout z jejich akce. P. Foster k tomu má myslím dobrý tip, že hezký způsob charakteristiky a odlišení postavy je pomocí nějaké typické věci, kterou má nebo používá. Byl třeba dobrý nápad od p. Doylea, že p. Holmesovi nasadil loveckou čepici. Nebo geniálního detektiva p. Nero Wolfa charakterizují nejlépe jeho orchideje. (Mimochodem: udělá mi radost každý, kdo má taky rád detektivky s p. Nero Wolfem. Kdyby bylo po mém, tak tato postava požívá popularitu na stejné úrovni jako p. Holmes, p. Poirot nebo p. Maigret.)
Knihu tedy mohu nakonec doporučit.
Když se vracím ke svým článkům na blogu, bývám docela rád, když v nich naleznu i pár výpisků o zajímavostech v knize, neboť přečtené informace jinak okamžitě zapomínám. Proto následuje pár nesouvislých poznámek z četby:
- Je 18 parametrů, jak popsat román. (Dle mého těch parametrů je moc, nejsou dost logicky odlišené a překrývají se; některé z nich mi připadají trochu jako rádobysložité slovíčkaření.) Dobrá první stránka románu všechny parametry ukáže, aby nalákala správného čtenáře. Veličiny pro měření románu jsou konkrétně tyto: styl (věty dlouhé, krátké, složité, jednoduché, uspěchané...), tón (třeba lítostivý, věcný, ironický...), postoj (vyprávějícího hlasu) k vyprávěnému příběhu (podobné jako před tím, ale třeba něco ten vypravěč zamlčuje), dikce / styl vyjadřování (slovní zásoba), perspektiva (já / on atd.), přítomnost vypravěče (v příběhu nebo odtělesněný hlas), přístup vypravěče k postavám a událostem (pobavený, vážný, přímý...), časový rámec (při vyprávění nebo dávno), práce s časem (plyne rychle nebo pomalu), místo, motiv (co se pořád opakuje), téma (o co jde), ironie (ano / ne - mimochodem, trochu divný parametr, když už byl asi třikrát jinde - holt profesor literatury, no), rytmus (líně, rozvážně, odbočuje), tempo (jak rychle text postupuje), očekávání (spisovatele a čtenáře), postava, instrukce, jak román číst.
- Román potřebuje konkrétní místo a konkrétní postavy, aby se nám líbil. Jsme tak nastaveni, že abstrakta nás nudí.
Ne náhodou se každé léto různě po světě slaví Shakespearovské slavnosti, a ne Slavnosti středověkých alegorických moralit.- Četba beletrie nás má uvést do stavu, kdy máme živý, nepřerušovaný sen. (Krásná a přesná formulace!)
- Román je forma umění, která se rodí se vznikem moderní střední třídy a střední třída ho drží.
- Vrací se v celé knize k tradičním viktoriánským románům, a kam se oproti nim posunul moderní román. Připomíná, že forma viktoriánského románu vznikla pragmaticky tím, že vycházely na pokračování v časopisech: musely být tedy komerčně úspěšné, držet pozornost v každé kapitole, musely dbát na rychlou a silnou poznatelnost postav, aby si čtenáři na všechny protagonisty vzpomněli i za měsíc, když dostali další magazín s následující kapitolou.
- Jelikož prožitek z románu spoluvytváří čtenář, dobrý román nám sice něco dává a mění nás, ale možná nám hlavně pomůže, abychom něco dali sami sobě.
První věta knihy: Kde se nacházíme, když se Huck a Jim plaví na voru směrem na jih?
Poslední věta: Jen si nestěžujte, že jsem vás nevaroval.
Žádné komentáře:
Okomentovat